Andrej Babiš – nebo spíš ten inspirovaný mladý člověk, který za premiéra píše jeho statusy na Facebook – za sebou nemá zrovna nejúspěšnější týden. Značné veselí mezi uživateli vyvolal zápal facebookového Babiše, který dal světu na vědomí, že bude bojovat za zřízení Apple Storeu v Praze „pro naše lidi“ – míněni zřejmě mladí trendy lidičkové, kteří dělají PR pro Andreje Babiše, aby si mohli koupit nejnovější iPhone. Další renonc přišel o pár dní později, když premiér na Facebooku připomínal památku obětí holocaustu. Jednak se mu popletl slovosled a z Dnu památky obětí se stal Den obětí památky. Stane se. Premiér byl navíc natolik dychtivý si tu památku obětí připomínat, že se jeho status na síti objevil o den dříve. A i po úpravě slovosledu a správném čase zveřejnění představuje ten status docela pozoruhodný a o mnohém také vypovídající text. „Dnes je Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Vážím si toho, že mám tu čest už podruhé jako premiér České republiky zapálit svíčku, kterou mi věnovala European Jewish Association. #NotOnMyWatch.“ Holocaust je v dějinách moderní Evropy memento, symbol toho nejhoršího, kam může lidská společnost padnout, připomínání památky jeho obětí je také připomínáním čehosi, před čím je moudré spíš pietně pomlčet. Andrej Babiš při té příležitosti sděluje, že si tu památku připomíná podruhé „jako premiér“ (není zrovna tohle náhodou úplně jedno?), že zapálil svíčku a že to není ledajaká svíčka. Status doprovází fotografie Andreje Babiše a té svíce, předseda vlády upírá vážný pohled do objektivu, jeden by rád věděl, co se stalo potom, co byl ten snímek pořízen. Jestli premiér tu svíci zas honem sfoukl a šel bojovat za Apple Store, nebo setrval v tichém rozjímání. V každém případě – ten snímek byl omylem zveřejněný už den předem, Andrej Babiš si tudíž tu památku připomínal jaksi „do foroty“.

Hojně byla na sítích sdílená fotografie budovy univerzity v Ústí nad Labem, studenti na ni vyvěsili několik velkých žlutých transparentů, nápisy na nich skládaly parafrázi mnohokrát citovaného výroku německého pastora Martina Niemöllera („Nejdřív přišli pro socialisty a mlčel jsem, protože nejsem socialista...): „Když vraždili Židy, mlčel jsem. Když vyháněli Němce, mlčel jsem. Když mlátili Romy, mlčel jsem. Když odmítali uprchlíky, mlčel jsem. Když si přišli pro mě, už všichni mlčeli.“ Asi by se dalo polemizovat o tom, jestli se odmítání uprchlíků skutečně dá stavět na roveň vyvražďování Židů, ale to není to nejdůležitější. Ta poválečná konfese pastora Niemöllera je s dávkou patosu připomínána tak často, až se z ní stala trochu vyprázdněná floskule. Většinou užívána ve smyslu – jsem odhodlán nemlčet a taky to nedělám, nebudu opakovat tuhle chybu. Slova, která vyjadřují lítost, přiznání chyby, pokání se opakují jako výraz ujištění se o správnosti vlastního postoje. Martin Niemöller byl po nástupu nacistického režimu jeho stoupencem, vnímal ho coby konzervativní národovec jako pozitivní alternativu k dekadenci výmarské republiky a komunistickému ateismu, v jeho kázáních z té doby se dají najít antisemitské pasáže. Nacistickou politiku ale začal kritizovat, v roce 1937 byl zatčen, až do konce války byl vězněn v koncentračních táborech.  

V tom mnohokrát  opakovaném citátu, myslím, Niemöller popisuje velmi specifický druh mlčení. Ne mlčení člověka, který se bojí ozvat, nebo mlčení někoho, kdo má pocit, že se ho to netýká, když si moc přichází pro socialisty, Židy... Ale mlčení stoupence nějaké politiky, který je ochoten přejít mlčením to, že se v jejím jméně rozjíždí velká perzekuce. Že jsou postihováni lidé, se kterými on sám třeba hluboce nesouhlasí, a tudíž mu ten postih třeba ani moc nevadí, a pak se samozřejmě diví tomu tichu, které nastane, když revoluce, již podporoval, sežere i jeho. Niemöllerova slova má tedy význam připomínat jako výzvu k sebereflexi a také reflexi k chování té strany nějakého konfliktu, k níž sám patřím. Ne tolik jako výzvu k aktivnímu odporu vůči excesům těch druhých, ale ke schopnosti vnímat temnou stránku těch svých.