KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

O tiché zákeřnosti paušálů a lhůt

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
O tiché zákeřnosti paušálů a lhůt

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na konci roku 2020 se vláda konečně rozhoupala k tomu, aby zvýšila daňovou slevu na poplatníka ze 24 840 Kč na 27 840 Kč. Bylo to téměř po deseti letech první zvýšení této slevy, která zůstávala na stejné úrovni od roku 2012, ačkoliv náklady na živobytí za tu dobu výrazně vzrostly. To znamená, že zhruba deset let nám daně fakticky postupně ukrajovaly z prostředků na život – všem, zaměstnancům i zaměstnavatelům.

Podobně se teď začíná lehce uvažovat nad tím, že by se limit pro povinnou registraci k DPH posunul z jednoho milionu Kč na dva miliony Kč. Limit jednoho milionu je zakotven v zákoně od roku 2004, kdy milion znamenal o mnoho více než teď (stačí se podívat na tehdejší ceny nemovitostí), a jeho zvýšení musí schválit Brusel. To znamená, že se povinnost platit DPH spolu s veškerou administrativní zátěží, která je s tím spojena, plíživě posouvala níž a níž po živnostenském žebříčku, až k provozovatelům stánků s horkými párky, na které původně necílila.

Kolik takových limitů, paušálů a hranic je rozeseto po našich zákonech a vyhláškách, aniž by se nějakým způsobem valorizovaly vůči inflaci? S tím by se dalo něco dělat: zavést automatické indexování, kdy by se místo konkrétních částek v Kč používaly „body“, jejichž hodnota by byla stanovena na základě inflace. Tím by se původní proporce pro motivaci, odměnu či trest zachovávala i v dalších letech. Dlouho jsme spoléhali na to, že meziroční inflace je nízká, a to nás ukolébávalo k tomu, že se s pevně stanovenými částkami v zákonech nedělalo nic. Teď nás to dohání i s úroky.

Příbuzným byrokratickým problémem jsou lhůty. Je až fascinující, kolik různých lhůt můžete potkat při velmi podobných úkonech. Dva dny, tři dny, pět dní, sedm dní, deset dní, čtrnáct dní, patnáct dní, třicet dní. Někdy vůbec nedávají smysl; tak například ztratíte-li peněženku, zjistíte, že lhůta pro nahlášení ztráty občanky je 15 dní, ale lhůta pro nahlášení ztráty průkazky pojištěnce VZP je osm dní a lhůta pro nahlášení ztráty řidičáků vůbec není určena, místo toho stojí v zákoně slovo „neprodleně“. Tento druh právního chaosu je něco, co jsme si udělali sami. Čistá mrtvá váha, zejména pro všechny, kdo něco těsně nestihli, protože si mysleli, že na to mají sedm dní, a ono to bylo pět.

O co příjemnější by bylo fungovat ve světě, kde pro občana v běžném úředním styku existují jen tři základní lhůty: krátká, dejme tomu tři dny, střední, tj. 15 dní, a dlouhá, 30 dní. A všechny zákony a vyhlášky odkazují na ně. Skoro všechno by se jim dalo bez velké bolesti přizpůsobit. Jediná výjimka, která mě z hlavy napadá, je maximální doba zadržení policií bez souhlasu soudu (48 hodin), kterou by asi bylo nežádoucí prodlužovat. Výjimky potvrzují pravidlo, ale musely by být velmi dobře zdůvodněny.

Takové drobné optimalizace stávajícího právního řádu nejsou nijak ideologicky zatížené, nestály by mnoho politického kapitálu a pomohly by hladšímu fungování země. Bohužel se v nich, na rozdíl například od valorizace důchodů, neskrývají žádné volební hlasy.
Ale stejně. Vznikla nová vláda, mimo jiné se chlubí svým technokratickým talentem. Toto je technokratická záležitost, nechtěli byste se toho tedy ujmout, ministři?

 

11. ledna 2022