Slovenský premiér Robert Fico a jeho strana Směr ‑ sociální demokracie jsou pro ČSSD léta nedostižnými vzory. Zatímco čeští socialisté se museli po předloňském nejhorším volebním vítězství chtě nechtě dohodnout na koalici s politickým hnutím majitele Agrofertu Andreje Babiše a s lidovci, jejich slovenští kolegové vládnou od jara 2012 sami, protože získali nadpoloviční většinu mandátů. Žádné koaliční hádky, všechno se řeší jen „doma“, jednání vlády a parlamentu probíhají jako po másle. O tom si mohou v Lidovém domě jenom nechat zdát. Je však pár věcí, jimž se sociální demokraté zrovna inspirovat nemusejí. Například proruskými postoji slovenského premiéra. Nebo propojením na podnikatelské mecenáše.

Fica a jeho Směr začaly necelý rok před volbami tížit velké problémy jednoho z údajných velkých sponzorů strany Juraje Širokého. Člověka, který za komunistického režimu sloužil v rozvědce Státní bezpečnosti, od 90. let řídil slovenskou větev harvardských fondů, ovládl několik velkých firem a dlouhá léta byl šéfem slovenského hokejového svazu. Donedávna Široký patřil mezi miliardáře, o jejichž zbohatnutí se leccos povídá, obecně ale málokdo pochybuje o jejich nedotknutelnosti. Až do loňska, kdy se zhroutila velká stavební společnost Váhostav – SK, již ovládá.

Akcionář Směru z Stb a Harvardu

Pro vysvětlení vztahu mezi Širokým a Směrem se musíme vrátit zhruba o třináct let zpět. Robert Fico byl tehdy mladá politická hvězda a připravoval na volby svoji novou stranu. Směr v té době ještě nevystupoval jako typicky levicová strana, oháněl se slogany o „třetí cestě“ a působil spíš jako alternativa k rovněž nevyprofilovanému HZDS někdejšího autokratického premiéra Vladimíra Mečiara (až později se Směr sloučil s menšími levicovými stranami a vstoupil do Socialistické internacionály). Neexistují o tom hodnověrné důkazy, nicméně rozhovory s politickými odpadlíky, uniklé nahrávky či záznamy vzešlé z údajných akcí tajných služeb navzájem potvrzují dohady, že Směr získal finanční injekci od pětice „akcionářů“, kteří do strany investovali a rozdělili si sféry vlivu pro případ volebního úspěchu. Jedním z podílníků měl být i Široký.

Až do pádu Váhostavu se Široký dokázal vyrovnat s občasnými projevy veřejné nepřízně. Vystupoval hlavně jako prezident hokejového svazu, a přestože se už vědělo o jeho estébácké kariéře, až na bývalého reprezentanta Petra Šťastného a pár dalších výjimek ho nikdo nepranýřoval. Široký přitom nebyl v StB jen tak nějaký úředník. V 80. letech ho tajná služba v Praze vycvičila a poslala na československou ambasádu do Spojených států, kde pod diplomatickým krytím působil jako špion. Podrobnější údaje lze najít v archivech. Originál jeho personálního spisu, který vedla komunistická rozvědka, se před lety za záhadných okolností ztratil z Ústavu paměti národa v Bratislavě. Do médií se naštěstí podstatné informace dostaly, část záznamů z americké mise Širokého pak zůstala zachována v jiných spisech.

V Česku by se Široký se svým životopisem patrně prezidentem hokejového svazu nestal. Slováci ale projevili vyšší míru tolerance. Více shovívaví zatím jsou i k Širokého působení ve vytunelovaných harvardských privatizačních fondech. Zatímco jeho čeští kolegové Viktor Kožený a Boris Vostrý byli v Česku pravomocně odsouzeni k víceletým trestům a mnohamiliardovým náhradám a ukrývají se před tuzemskou justicí ve středoamerických státech, Široký bez obav na Slovensku podnikal a právě prostřednictvím nástupnických společností po harvardských fondech ovládl několik podniků. V pravomocném rozsudku Vrchního soudu nad Koženým a Vostrým je Široký zmíněn jako osoba, která se na machinacích s majetky fondů de facto podílela, konkrétně jako zástupce společnosti Zenko. V případu ale Široký vystupoval pouze jako svědek.

Podle současného likvidátora Harvardského průmyslového holdingu (HPH), který je právním nástupcem po větší části privatizačních společností z harvardské skupiny v Česku, skončilo u Širokého zhruba 60 milionů dolarů z majetku fondů. V roce 2002 je převedl Vostrý na účet společnosti Harvardská burzová spoločnosť, posléze se majetek přesunul na jinou akciovku Druhá strategická, která tvoří finanční základ Širokého skupiny, uvádí likvidátor HPH Zdeněk Častorál. Ten se také neúspěšně snažil, aby slovenská prokuratura Širokého zažalovala, nebo aby slovenské soudy uvalily na jeho společnosti exekuci.

Od desíti k pěti

Do současných nesnází Širokého ale nedostala kontroverzní minulost či transakce s privatizačními penězi jako spíš špatné řízení Váhostavu. Už v roce 2006 říkal partner finanční skupiny Penta Jaroslav Haščák (tedy aspoň podle spisu Gorila, který měl vzniknout z nahrávek tajné služby v bratislavském konspiračním bytě a před lety vyvolal na Slovensku skandál), že „většina Širokého podniků jde od desíti k pěti (Chemolak, Plastika), Široký nemá zvládnuté moderní metody řízení corporate governance, všechno má postavené na starých kamarádech“. Mimochodem, posluchačem těchto slov byl podle Gorily v roce 2006 Fico.

Váhostav léta těžil z velkých veřejných stavebních zakázek, hlavně při výstavbě dálniční sítě. S nástupem finanční krize a po rozpočtových škrtech se penězovod omezil natolik, že Váhostav přestal platit menším firmám a živnostníkům, na které tradičně přesouval stavební práce. Dohromady dluh dosáhl v přepočtu téměř čtyř miliard korun. Namísto klasického konkurzu ale Váhostav zamířil do restrukturalizace, při níž by věřitelé mohli dostat pouze 15 procent pohledávek. Široký měl smůlu, že tentokrát se do něj opoziční média pořádně zakousla a mimo jiné zjistila, že část zahraničních věřitelů by mohla být spřízněna se Širokým, který by tak vlastně mohl na úpadku Váhostavu ještě vydělat.

Fico se nejdřív snažil dávat ruce od firmy pryč, pak se neúspěšně pokusil hodit odpovědnost na opozici, hlavně na bývalého ministra dopravy a předsedu křesťanských demokratů (KDH) Jána Figeľa. „Nepotřebujeme žádné mecenáše ani podnikatele. Co já mám s panem Širokým?“ bránil se. Tlak médií, která znovu otiskují společné snímky Fica a Širokého na hokejových akciích, ho ale donutil až k návrhům, aby se do kauzy zapojil stát, který by přes záruční a rozvojovou banku (SZRB) odkupoval od malých věřitelů pohledávky za polovinu jejich hodnoty. Kvůli Váhostavu se také mění zákony; novela obchodního zákoník umožňuje převést 49 procent akcií firmy na věřitele.

Premiér se tak dostal do nepříjemné situace, kdy musí nejen pořád vyvracet své vazby na Širokého, ale také uspokojit hlad voličů po nápravě. Veřejný tlak si vynutil policejní vyšetřování kauzy a mimořádnou schůzi parlamentu. Jako velká událost se nedávno bralo, že se Široký musel dostavit na policejní výslech. K možnosti, že by nakonec skončil mezi obžalovanými, jsou ale slovenští komentátoři skeptičtí. Jak si někdo všiml, Široký se nemusel při vstupu do budovy legitimovat. Zatím zůstává mezi nedotknutelnými.