KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Jeďte si na Fulbright, ale mlčte o demokracii

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Jeďte si na Fulbright, ale mlčte o demokracii

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Trapas poslance STAN Jana Farského se za pár dnů či týdnů přežene, ale ukázal myslím na hlubší problémy tzv. demokratického tábora naší politiky. Problémy, které se nepřeženou, ale naopak jsou horší, než si mnozí připouští. Zejména v tom kontextu, že se třeba na sociálních sítích našla řada lidí – vzdělaných, úspěšných lidí, kteří jistě sami sebe považují za zastánce demokracie –, kteří jeho odjezd na Fulbrightovo stipendium schvalovali a blahopřáli mu k němu.

Nepoměrně víc bylo takových, kteří ho kritizovali. Ať už s ohledem na to, že mu stále poběží plat ze státního rozpočtu, nebo že by mu v soukromém ani akademickém sektoru nic takového neprošlo. To je jistě pravda, ale ani to ještě nejde k podstatě věci.

Západní země, ale především USA mají dlouhou tradici programů zvaní lidí z cizích zemí na stáže do USA. Je to významná součást jejich veřejné diplomacie (nejen z veřejných zdrojů) a jejich „soft power“. Jedním z hlavních formátů jsou stáže tzv. future leaders – mladých, ambiciózních lidí, kteří již projevili nějaký potenciál, ale jsou na začátku kariéry a rozkoukávají se. Náplní je seznamování se s fungováním americké demokracie – Kongres, think-tanky, akademický svět, hospodářské komory, výlet mimo Washington pro seznámení se s lokální demokracií. Američané ve výběru frekventantů mívali slušný čich na lidi, kteří to někam dotáhnou, třeba když byl frekventantem jednoho takového programu počátkem 90. let Viktor Orbán, tak spolu s ním byli v téže „várce“ i budoucí šéfredaktor Süddeutsche Zeitung a budoucí starostka Haagu. To, že si účastníci leccos užijí takříkajíc po vyučování a že americké kapesné a hrazený pobyt pro lidi na počátku profesního života není k zahození, s tím se počítá, přispívá to k budování hezkých vzpomínek, jež se mohou později Spojeným státům zúročit.

Fulbrightovo stipendium je trochu něco jiného. Tam se předpokládá jistá akademická rigoróznost, veřejná diplomacie je cílem až druhotně. U stipendistů vybraných spolu s Farským vidíme, že mají dosti přesně zaměřené projekty, a to i v „měkkých“ společenských vědách.

Farský odjíždí s projektem „Jak transformovat 250 let amerického federalismu na cestovní mapu pro příštích 25 let EU?“. To by obstálo jako téma přednášky pro středoškoláky anebo v sitcomu, kde postava odjíždí na stáž do Ameriky, ale jako akademický projekt je to směšné.

Zadejte si do Googlu „Federalism USA Europe“ nebo nějaké variace a vidíte, že vám toho nevyskočí málo. A to tam ještě nebudou obsaženy všechny komentáře, eseje, projevy a sborníky o budoucnosti institucionálního uspořádání Evropské unie, kde je to téma explicitně či implicitně obsaženo. Ani texty, kde se to téma traktuje pod jiným jménem (Třeba „hamiltonovský moment“. Řekněte dobrému, proevropskému Němci, že jste pro evropskou federaci, a bude přikyvovat. Řekněte mu, jak důležité ve vývoji amerického federalismu bylo, když ministr financí Hamilton prosadil převzetí dluhů jednotlivých států Unií, a jeho nadšení se změní v ostražitost).

Je to nevyhnutelné. Jestliže se v Evropě buduje unie a jedním z myšlenkových proudů je eurofederalismus, je celkem nasnadě, se kterou federální entitou v našem kulturním okruhu je možné se srovnávat – zas tolik jich není. Zahraničněpolitický komentátor, který ani jednou v životě nepoužil odkaz na americký federalismus, jako by nežil. Zkušený harcovník unijních konferencí a seminářů musí být schopen pronést pár frází na toto téma, i když ho probudíte ve tři ráno.

Co originálního k tomu bude schopen dodat Jan Farský? Kde jsou jeho publikované odborné články na to téma, jež by vyvrátily podezření, že půjde o pouhé žvásty?

Farský si zkrátka zařídil pěkný pobyt v USA. Jako čtyřicátník je na programy pro „future leaders“ už trochu odrostlý, ale podařilo se mu k tomu účelu využít Fulbrighta. Zabírá tam místo někomu sice odborně slibnějšímu, kdo se ale nemůže vykázat jeho kontakty. Ti vzdělaní lidé, kteří mu to veřejně schvalují, jsou buď neobyčejně nevzdělaní, anebo dávají najevo, že sami by se na jeho místě zachovali stejně.

Tito lidé zpravidla zároveň vystupují jako zastánci demokracie. Jsou vlastně důležitější než Farský, protože nějaký nehorázný poslanec se vždy najde, ale jich je víc a mají vliv na veřejné mínění, na to, co se považuje za správné. A u toho je potřeba se zastavit. I ti, kdo zdůrazňují, že Farskému by v soukromém sektoru něco takového neprošlo, pomíjejí jednu věc. Že práce poslance se od jakékoli jiné práce v soukromém, akademickém nebo i státním sektoru liší v jedné věci. Je to jediná pozice, do níž jste volen všemi občany. Jinak ji není možno získat. Odpovědnost z ní vyplývající tudíž vypadá trochu jinak – „žádný předpis jsem neporušil“ není dost dobré. A když se na mandát vykašlete a jdete si za lepším (když využijete „jedinečnou možnost, jak dál rozvíjet svou profesní dráhu“, jak to Farský formuloval), tak nepoškozujete jen svou reputaci a kariérní perspektivy, ale poškozujete i tu demokracii.

Farský by samozřejmě mohl rezignovat na mandát a – i s tím, že jak se ukazuje, už když kandidoval, tak zřejmě věděl, že odjede – svět by se nezbořil, víme, že nejsme národ Mirků Dušínů. Ale on se hodlá za „rozvíjení své profesní dráhy“ dál nechat platit ze státního a zřejmě si myslí – jinak to nelze vysvětlit –, že tímto způsobem dál vykonává mandát.

Pokud to někomu přijde v pořádku, tak by snad měl vysvětlit, co je na té demokracii tak důležitého.

Považujeme ji přece za důležitou nejen kvůli jejím praktickým výsledkům. Kdybychom ji měli posuzovat pouze podle „output legitimacy“, je otázka, jak by dnes dopadla. Čína se svou diktaturou jedné strany je dnes schopna rychleji hospodářsky růst a svým obyvatelům nabízet lepší perspektivu zbohatnutí. Je schopna rozvíjet vědu a moderní technologie způsobem, o němž jsme si mysleli, že vyžaduje demokracii, a zjevně to nemusí být pravda. Je schopna realizovat infrastrukturní projekty sloužící všem, jaké my v mnoha západních demokratických zemích už ztrácíme schopnost provádět. Je schopna rozvíjet špičkové univerzity a i v rámci jedné strany víceméně zaručovat konkurenční produkci elit. Západní země pomalu ztrácejí schopnost být lídrem technického vývoje. I vojenský primát Spojených států se třeba ve světle afghánského debaklu zdá stále méně jednoznačný.

Na to není dostatečnou odpovědí, že my na Západě máme zaručená práva. Žádný život nelze naplnit toliko realizací práv, nemluvě o tom, že plnění těch práv musí někdo nějak garantovat.

Je, nebo aspoň donedávna bylo součástí našeho západního sebepojetí, že demokracie je nejen prostě nejlepší, ale že to, že se člověk podílí na tvorbě zákonů a vládnutí, je jediným možným uspořádáním beze zbytku vyhovujícím lidské povaze a svobodě. Ale třeba není?

Vidíme tu myslím český výhonek toho, o čem se v západních zemích diskutuje pod u nás zatím nezdomácnělými pojmy meritokracie, případně „credentialism“. Označují přesvědčení, že lidé dosahují postavení na základě svých zásluh a schopností, přičemž ty schopnosti jsou stále více osvědčovány různými „credentials“ – formálními osvědčeními prokazujícími vaši kvalifikaci. Vysokoškolskými diplomy, absolvovanými stážemi, školeními, kurzy, profesními zkouškami, cenami různých organizací – zkrátka vším, co se dá napsat do pracovního životopisu. Bohužel praktické chování institucí co chvíli ukazuje, že tato formální osvědčení nezaručují skutečnou kompetenci. A když poslanecký mandát není ničím víc a ničím míň než jednou možnou položkou v životopise, tak demokracie nemůže fungovat.