Skotské referendum dopadlo pro hnutí toužící po nezávislosti neúspěchem. I tak ale přiživilo naděje všemožných separatistů v Evropě. Jakmile se jednou takové hnutí vynoří, jeho chování není tajemstvím. Tajemstvím je, proč se někde a někdy vynoří, a jinde za srovnatelných podmínek ne. Skotsko přitom nezažilo ani klasický nacionalismus 19. století. Mělo sice vlastní tradiční státní identitu a umělce pracující na národním mýtu a zachovávalo si vlastní odlišné instituce, zejména soudnictví. Ale brány londýnského centra nebyly nikdy pro Skoty dost uzavřené a jazyk dost odlišný na to, aby se vynořila lokální elita podporující vytvoření nové politické entity s vlastním homogenizovaným jazykem a politickým centrem. Skotský politický nacionalismus je velmi nedávný vynález.

Zhruba od dob Thatcherové konzervativci ve Skotsku ztráceli postavení, aniž by to příliš narušovalo jejich schopnost konkurovat na celobritské úrovni. Lídr nacionalistické strany SNP Alex Salmond mohl v předreferendových debatách poukazovat na to, že ve Westminsteru vládne kabinet, pro který prakticky nikdo ve Skotsku nehlasoval, v čele se stranou, které Skotsko zvolilo jediného poslance. Ale jak se to vlastně liší od pocitů Pražáků, když jim vládnou sociálnědemokratické vlády?

Nacionalisté založili svou kampaň na tom, že samostatné Skotsko bude moci provádět sociálnější politiku, než je ta, která je mu vnucována z odcizeného, neoliberálního Londýna. Jenže, jak připomíná britský spisovatel Tom Holland v rozhovoru pro Týdeník ECHO v tomto čísle, sociologické průzkumy dlouhodobě prostě žádný takový dramatický rozdíl mezi skotskou a anglickou společností nenalézají.

Tady je možná tajemství toho, proč mohlo hnutí za samostatnost být tak levicové, nabrat takovou energii – a nakonec prohrát. Před dvěma lety samotná SNP ani tehdejší vedení kampaně „ano“ nemělo žádnou pořádnou strategii. A tak se stalo, že se iniciativy chopila různá radikální aktivistická hnutí. Byli to lidé srovnatelní třeba se zdejším hnutím ProAlt. Tělem i duší aktivisté cítící se ve svém živlu, když mohou kampaňovat, mobilizovat, organizovat, dostávat se do médií. Jenže jejich cíle jsou takové, že málokdy osloví širší vrstvy normálních, usedlých středostavovských občanů s jejich všedními rodinnými starostmi. Když se jim ale poštěstí narazit na cíl, který se většině jeví jako smysluplný a ideologicky neutrální, jsou na koni. „Lidé kampaňující za ,ano' nebyli zatíženi kázní, jež svazovala kampaň Lépe spolu („ne“), a tak mohli svá sdělení šít na míru jednotlivým cílovým skupinám,“ popsal to The Economist. „Studenti čekající ve frontě před kinem dostávali letáky vysvětlující, ,jak odzbrojit jadernou bombu' (odpověď: hlasujte ,ano', a britské jaderné síly se budou muset stáhnout ze skotských vod). Rodiče čekající na děti před školou dostávali brožurky o péči o děti. Do schránek v dělnických čtvrtích se distribuovaly letáky vypočítávající, v čem všem je Spojené království nevýhodné, s heslem ,Británie je pro bohaté. Skotsko může být naše'.“

Pomohlo taky, že SNP prosadila snížení volebního věku na 16 let. Aktivisté sdružení v Radical Independence Campaign věděli, jak je oslovovat, mnohem lépe než kariérní politici z probritského tábora. A fungovalo to – jenže ne dost. Dělnický Glasgow a mladí volili nezávislost. Ale staří, kteří v kampani nebyli vidět, je přehlasovali.

Je budoucností neverendum?

Co bude teď? Politika má svou nabídkovou a poptávkovou stranu. Na hnutí za skotskou nezávislost se lze dívat jako na vyústění přesvědčení, že „nikomu na této zemi nezáleží více a nikdo jí nebude vládnout lépe než lid Skotska“, jak opakovaně prohlašoval vůdce SNP Alex Salmond v projevu několik dní před referendem. Ale lze se na to dívat i z druhé strany: v situaci všeobecné nespokojenosti a naštvanosti na vládnoucí elity a mocenská centra (a kde taková situace dnes není?) nic neskýtá politikovi lepší platformu než právě vidina nezávislosti. Politikovi, který jako Salmond míval v mládí v kanceláři Leninovu bustu, dává téma, jímž může najednou oslovovat ne jen jednu frakci jedné třídy, ale úplně celý národ. Odtud pramení obava, že politická Británie bude nejen v dohledné době zahlcena vyjednáváním o novém ústavním uspořádání mezi Skotskem, Anglií, Walesem a případnými dalšími součástmi Británie, ale obava z něčeho většího. Že referendum po sobě jako dědictví zanechá „neverendum“, jak to pojmenoval nějaký jazykový génius (od slov never end, nikdy nekončit). Že se naplní představy nacionalistů, že devoluce v roce 1998 bude prvním schodem na cestě k samostatnosti, přičemž letošní referendum bylo jen druhým schodem na cestě, jejíž trasa je předurčená. Že jednou probuzená žízeň po samostatnosti už se ničím menším neuhasí – zvlášť když ji bude ustavičně někdo profesionálně přiživovat.

Další ironií je, že v kampani „ne“ byla britská vládnoucí elita přinucena nastolit argumenty a tón, které jsou stejně dobře uplatnitelné i proti případnému referendu o členství Británie v EU. Precedenty pro to jsou. Například Belgie, jejíž ústavní reformy postupně předávají více a více pravomocí suverénního státu jednotlivým komunitám s tím výsledkem, že Vlámové a Valoni spolu fakticky nesdílejí téměř žádný společný život. Před pár lety jeden designovaný belgický premiér v nestřeženém okamžiku na otázku, co Belgičany spojuje, odpověděl, tuším, že kromě krále, fotbalové ligy a značek piva už nic. A vzápětí to, tuším, názorně demonstroval, když vyšlo najevo, že nezná belgickou hymnu. Ne že by neznal slova, ale začal notovat úplně jinou píseň. Podobný úkaz zřejmě najdeme v současné Evropě jen v Zelenkově filmu Samotáři.

Evropa hrála ve Skotsku a hraje v separatistických hnutích zvláštní, nejednoznačnou roli. Na první pohled EU nemá ráda separatistická hnutí. V její ideologii mají národní státy zanikat a ne vznikat nové. Přitom je stále natolik mezivládní organizací, aby politicky držela se stávajícími vládami. Jejich lídři spolu zasedají v Evropské radě, mají pro sebe navzájem pochopení, když má někdo zrovna před volbami, a tím spíš, když čelí ještě fundamentálnější voličské výzvě. Proto taky dávala Evropská komise dříve najevo, že přijetí Skotska do EU není samozřejmostí (a později pro jistotu mlčela).

Bezstarostnost západní Evropy

Na druhé straně ovšem vždy existovala v evropském hnutí velmi silná ideologie regionalizace. Europeisté viděli regiony jako protiváhu národních centrálních vlád, od nichž by ideálně měly odplývat pravomoci dvěma směry: nahoru do Bruselu a dolů do regionů. V regionalizaci bylo spatřováno dlouhodobé řešení různých přeshraničních problémů a sporných bodů na hranicích států. Proto EU finančně podporuje tzv. euroregiony, jež mají mimochodem v oblibě organizace sudetských Němců, proto diriguje vytváření tzv. NUTS – regionů pro administrování evropských dotací, které se nekryjí s vnitrostátní samosprávnou strukturou. Proto v Bruselu existuje málo známý, ale ve smlouvách zakotvený Výbor regionů.

To je jedna opora, kterou separatistům Unie skýtá. A pak existuje ještě druhá, nezáměrná. Za studené války ještě hrála svou roli velikost státu a jeho hrubá síla, koneckonců jeden z atributů suverenity. Centrálním vládám taky tehdy procházelo relativně drsné zacházení se separatisty. Ale po jejím konci zavládl pocit, že je všechno možné. Že v éře, kdy cílem vlád už není nic jiného než obstarávat veřejné služby a vytvářet podmínky pro co nejvyšší hospodářský růst, už na velikosti a síle nezáleží. V podmínkách jednotného trhu a globalizace stačí mít efektivní vládu na optimálním území, a co nad to jest, to přece obstarává EU. Tato představa vyhovovala jak mentalitě progresivních aktivistů snících o vládě zdola, tak paradoxně i tradiční buržoazní mentalitě, jež se vždy od vydělávání peněz nechávala vytrhovat jen nerada. A neměly proti ní nic ani nadnárodní korporace. To bylo taky přítomno v rétorice slovenských separatistů: Slováci mají mít v Bruselu vlastní „stoličku“ a vlastní hvězdičku na modré vlajce; a kdo se bojí, že zůstane izolován, ten nechť ví, že se koneckonců zase všichni sejdeme jako rovný s rovným v Evropské unii.

Tato bezstarostnost žije v západní Evropě dál. To, že třeba narušování britského vojenského prostoru ruskými bombardéry už postupně dosáhlo úrovně běžné za studené války (abychom nechodili na Západoevropanům vzdálenou Ukrajinu), do vědomí separatistů neproniklo. Naopak, separatisté všech zemí čerpali ze Skotska inspiraci. Ani výsledek referenda neotupuje jejich argument, že na stejné hlasování mají nárok i oni.

A tady se otevírá vskutku zajímavá perspektiva. Když se rozhlédneme po západní Evropě, vidíme, že z velkých zemí jsou imunní vůči separatistické nákaze jen dvě: Francie, kterou důkladně sjednotil Napoleon, a Německo, které důkladně sjednotil Bismarck. Jenže Francie je dnes slabá. Evropa úspěšných separatistických hnutí by znamenala Evropu, v níž je německý primát ještě mnohem markantnější. Evropská unie by se doopravdy stala německou satelitní zónou. Na to, co říká španělský nebo italský premiér, by bylo třeba brát menší ohled. A mezitím by přibylo členských zemí, které by i v úspěšné variantě měly diplomatickou váhu takového Irska; v pesimistické variantě spíš Kypru. A kdy na ně Německo muselo brát ohled?