Její obrazy připomínají magické krajiny Maxe Ernsta a Toyen. Kresby a akvarely jsou snové miniatury pro lekce psychoanalýzy. Básníci jako Petr Borkovec a Jáchym Topol o ní píší verše, teoretici umění eseje plné odstavců o imaginaci a tajemství snů. Veronika Holcová je solitérem na české výtvarné scéně, snad něčím blízká Josefu Bolfovi nebo Danielu Pitínovi.

Vystudovala AVU, kde byli jejími učiteli Bedřich Dlouhý, Vladimír Skrepl a Vladimír Kokolia. Vystavovala doma i po Evropě, ale též v Soulu. Od loňského září žije v Ottawě, kam doprovázela svého muže, současného velvyslance ČR v Kanadě Pavla Hrnčíře, mimochodem autora knížek pro děti.     

Jaké to je, přesadit českou malířku do Kanady?

Vidím to jako štěstí. Opouštěla jsem milovaný ateliér na Vinohradech, který jsem teprve dva roky předtím získala, a Prahu, kde celý život žiju a mám ji moc ráda. Ale věděla jsem, že budeme žít v pěkném domě, že tam budu mít také svůj ateliér, sice menší než ten pražský, ale to zase vyrovnají jiné věci. A Kanada je krásná. Příroda je tam barevnější, mohutnější, silnější, barvy jsou sytější, zářivější, vzduch čistší.

Jaká je Ottawa?

Já tomu říkám kanadská Vlašim… Ale ne, to bych jí křivdila. Je to příjemné město. Ve srovnání s velkými kanadskými městy, hlavně s Torontem a Montrealem, která mají takový ten americký charakter, je klidná, tichá a sousedská. Je to město diplomatů a úředníků, nejsou tam mrakodrapy, protože se rozhodlo, že nejvyšší budovou ve městě bude parlament, což se dodržuje. Teče tam krásná široká řeka Ottawa River, která odděluje provincii Ontario a Québec, kde se mluví francouzsky, ale oba jazyky ovládá většina Kanaďanů. Kousek za městem jsou nádherné hory, kam se Ottawané jezdí procházet, plavat v jezerech a dívat se na medvědy…   

Co vás tam nejvíc překvapilo?

Když jsem tam přijela poprvé, to bylo loni na jaře, při výstupu z letadla mě udeřil horký vlhký vzduch, jako někde v Asii. Já měla představu, že Kanada je severní země a bude tam chladno, ale když se člověk podívá na mapu, uvidí, že Ottawa je na úrovni Benátek. Počasí je tam úplně jiné než v Evropě. V létě je tam velké vlhko a teplo, zato v zimě je tak sucho, jasno, jiskrno, lítá prašan, pořád tam svítí slunce, nádhera, žádná středoevropská šedivá deka. Krásná zima, i když drsná, dvacet třicet pod nulou. Ale když se dobře oblíkneš, je to nádhera.

Taky je tam asi krásný podzim, že?

Ježiš, ten je krásnej! To je něco! To jsem se tam procházela po parcích s otevřenou pusou a zírala na ty barvy, na ty proslulý kanadský javory, jejichž listy předváděly všechny barvy červené, žluté, okrové, oranžové, hnědé… Všechno tam má rysy mnohem větší divočiny než u nás. Třeba lesy. Já jsem velký houbař, takže jsem se těšila, že budu chodit na houby, ale ono to nejde. Žádný lesopark jako u nás. Lesy tam jsou skoro neproniknutelné, vlastně to jsou pralesy, stromy do sebe zakleslé, prorostlé různými keři a bodláčím, trouchnivějící kmeny přes sebe, prostě divočina.

Skoro jako na vašich obrazech. To by vám mohlo vyhovovat.

Naprosto. Já jsem byla okouzlená, jako bych viděla něco, o čem jsem snila. Vy víte, jaký mám vztah ke Krušným horám, jezdím na chalupu na Stříbrnou u Kraslic. Miluju to tam, ty mokřiny, náhorní plošiny, bažiny u Přebuze. A já měla opravdu pocit, že se v Kanadě setkávám s něčím podobným, jen tedy v mnohem větším měřítku: ta vznešená drsnost přírody, rozprostřená po nekonečné ploše. Tomu odpovídá i to, že tam můžete jet desítky kilometrů, a nenarazíte na žádné lidské obydlí, pak taková lesní chata, spíš provizorní, žádná zvláštní architektura, ale je to sladěné s přírodou. Vůbec vztah k přírodě je u Kanaďanů obdivuhodný.

A je tam něco, co vás překvapilo nepříjemně?

To nemůžu říct. Snad to, že tam jsou místa, kam se nesmí, respektive je to privátní sektor. Zvláště na břehu nespočetných jezer. Přijedete tam, myslíte si, že se vykoupete, a ona je tam cedule: Soukromý pozemek, vstup zakázán. A zásada je, že se to dodržuje. Ne že by se vám něco stalo, Kanaďané nemají zbraně, jak známo, tedy lovecké asi mají. Ale prostě se tam dodržují pravidla. Stalo se nám jednou, že jsme se opravdu toužili v horkém dni vykoupat, tak jsme se dovolili u jedněch lidí, kteří tam byli. Oni se na nás dívali rozpačitě a pak řekli: Tak víte co? Dělejte, že jste naši příbuzní, že jste třeba moje dcera. Ještě jsem se zeptala, jak se tedy jmenuje můj otec. Ten pán řekl: Daniel. Tak jsme se vykoupali u rodičů…

Kanada aspoň zdálky vypadá, že je to země, která jako by neměla problémy. Navíc tam mají za premiéra takového fešáka…

No jo, Justin Trudeau… To je úplný fenomén. Nevím, já jsem tam deset měsíců a mám pocit, že je to úžasně optimistická a pozitivní země. Že tam opravdu lidé mají v sobě nějaké hrozně pozitivní naladění, že jsou hrdí na to, že jsou Kanaďané, kteří přišli z různých koutů světa a splynuli v jeden národ, který si vede dobře a je jednotný. Člověk si hrozně rychle zvyká na tu všeobecnou zdvořilost – o to větší kontrast to pak je, když se zase ocitnete v těch zakaboněných Čechách. Já vím, že se tomu tady lidé pošklebují, ale ten smile talk vytváří hrozně milé prostředí. Kdykoli přijdete do obchodu, okamžitě se na vás usmějí: Dobrý den, jak máte? Mám se dobře, jak se máte vy? A podíváte se navzájem do očí, to je úzus, pak prohodíte nějaký žert nebo něco takového, konverzace pokračuje, nebo ne. Nesetkala jsem se s morousovitým chováním, to tam snad ani neexistuje.

Šťastná země úsměvů… Tak to na mě působilo většinou i v USA. Zároveň to tam občas vybuchne a to mezirasové napětí tam prostě existuje.

Já vím, že to asi ani v Kanadě nebude všechno jenom růžové, že tam určitě jsou problémy. Pohybujeme se možná v jiné společnosti, více tolerantní, nevšimla jsem si zatím nějakého mezirasového napětí nebo strachu.

Kanadští černoši také nemají důvod k věčným výčitkám na otrokářskou minulost.

Ano, to je pravda, přišli do Kanady dobrovolně. Možná v něčem podobné situaci jako černoši v USA jsou kanadští indiáni a Inuité. Ti jako by do té kanadské šťastné rodiny nepatřili, i když si myslím, že vláda a vůbec Kanada se snaží, jak jen to jde, je integrovat. Premiér Trudeau se nedávno omluvil za to, jak se s nimi v minulosti zacházelo. Ale to vykořenění, které vede k alkoholismu, k tomu, že nemohou najít práci ani se o to moc nesnaží, to je prostě silné a fatální.

Když jsem byl v USA, procházel jsem umělecká muzea, která jsou obecně skvělá, asi nejvíc času jsem strávil v oddělení s indiánským uměním. Bylo zřejmé, jak je pro Američany důležité integrovat aspoň kulturní odkaz. V Kanadě to bude jistě podobné.  

Určitě, a indiánské a inuitské – oni to rozlišují: Inuité žijí úplně na severu, u nás se jim říká nepřesně Eskymáci – je fascinující. To právě souvisí s mým plánem, který jsme společně s mužem vymysleli. Já bych totiž chtěla organizovat v budově české ambasády v Ottawě výstavy, kde by spolu vystavovali kanadští a čeští výtvarníci. Vždy jeden a jeden společně. Jednu výstavu se mi už podařilo uskutečnit a teď bych moc ráda našla nějakého „nativního“ – indiánského nebo inuitského – umělce, který by do toho šel.

Aha, ambasáda je na to vhodná?

To je krásný dům z roku 1879, v Kanadě je to historický poklad. Ty místnosti, kde se to dá pořádat, nejsou velké, ale mají svou intimitu a současnému umění by velmi slušely. Samozřejmě že největší problém jsou finance. Galerii jsme pojmenovali 17/18.

Proč?

Protože v roce 2017 se bude v Kanadě slavit 150 let od přijetí zákona o Britské Severní Americe, což se de facto rovná vyhlášení nezávislosti. A v roce 2018 máme sto let od nezávislosti my…  

A ta výstava, která tam proběhla…

No právě, museli jsme to vymyslet tak, abychom vyšli. Takže jsem hledala českého umělce, který žije v Kanadě, a znala jsem z Prahy výbornou fotografku Petru Maly-Miller – schválně si ji vygooglujte, fotí takové znepokojivé portréty svých blízkých a příbuzných, které komponuje s obrazy krajiny, je to opravdu zajímavé. A ta se provdala za kanadského fotografa Davida Millera. Jenom jsem se modlila, aby nežili na druhé straně Kanady. Naštěstí bydlí jen asi tisíc kilometrů od Ottawy, což je na kanadské poměry kousek. Těm jsem napsala, jestli by je to nezajímalo. A oni byli nadšení, že jsou spolu už patnáct let, a ještě spolu nevystavovali, hned do toho šli.

Je kanadská výtvarná scéna něčím specifická? Nebo je to jen taková provinční odvozenina té velké americké? Pronikla jste do toho?

Snažím se proniknout, ale odbornicí nejsem. Slavná a uznávaná jména jsou Marcel Dzama nebo Peter Doig, umělci, kteří vystavují v nejlepších newyorských galeriích a po celém světě. Pojem v dějinách kanadského umění je Group of Seven, to je zakladatelská skupina malířů krajinářů za začátku 20. století. Jejich obrazy tvoří základ každého velkého kanadského muzea umění. Ale určitě má Kanada řadu dobrých umělců. Teď je tam velká hvězda umělec, který se jmenuje Kent Monkmana, původem indián, jak říkají first nation. Maluje takové zvláštní, bizarní obrazy, vždycky je tam nějaký motiv indiánský a zároveň erotický, on je gay…

Ano, takové rozkošné sado-maso v nádherné krajině… Viděl jsem ho v amerických muzeích, zajímavý případ.

A pak je úžasné umění Inuitů, ty jejich objekty z velrybích kostí, zubů a kamenů. To jsou nádherné věci, něčím takové něžné, a zároveň z toho jde lehká hrůza.

Jak je to tam s českým uměním, má v Kanadě nějakou šanci?

Je nutné si uvědomit, že jsme opravdu malá země. Ale přece jen si myslím, že úplně bez šancí být nemusíme. Pořád silný zvuk tam má jméno Havel, lidé okamžitě reagují. Pak samozřejmě Jágr, hokej je fenomén. Možná někdo zná jméno Baťa, ti opravdu vzdělaní Škvorecký. A samozřejmě hudba, Dvořák, Janáček… A mimochodem, teď v říjnu se v ottawské Národní galerii otevírá velká výstava Josefa Sudka, která sem putuje z Paříže, kde právě probíhá v Míčovně (do 25. září). Ottawská NG vlastní díky odkazu jednoho kanadského sběratele druhou největší Sudkovu sbírku, jedná se o 1700 fotografií. No a v „naší“ galerii připravujeme ve spolupráci s kurátorem Pavlem Vančátem takovou menší paralelní výstavu o ohlasu Josefa Sudka v současné české fotografii.

Mimochodem, setkala jste se tam se Zdenou Salivarovou, ženou Josefa Škvoreckého?

Ano, je to vždy velmi milé setkání. Seděly jsme u sklenky, čadily cigára před jejich cihlovým domkem v Torontu, připadalo mi to, jako bych se ocitla v nějaké historické knize, že tam ten duch Josefa Škvoreckého a ‘68 Publishers byl s námi.

Co vaše malování? Jak to se v Kanadě rozvíjí?

No, snad to nebude znít nafoukaně, ale podařil se mi husarský kousek. Šestého září mi začíná v Christopher Cutts Gallery, což je fakt jedna z nejlepších galerií v Torontu, samostatná výstava…

Jak se vám to podařilo? To vás znali?

To je dlouhý příběh. Můžu vám ho tady vyprávět? Když jsem loni na jaře poprvé přiletěla do Kanady, jeli jsme do Toronta, aby se Pavel představil jako nový velvyslanec krajanům. Před začátkem toho setkání jsme tam postávali a přišel k nám takový starší pán, dal se s námi do řeči a představil se jako George Brady. Byl to člověk se zajímavým osudem. Pocházel z židovské rodiny z Nového Města na Moravě a se svou sestrou Hanou byli jako děti deportováni nejprve do Terezína a pak do Osvětimi. Hana tam zahynula v plynové komoře, bylo jí třináct. Jiří, který byl o tři roky starší, přežil, vrátil se, ale po únoru 1948 odešel do Kanady, kde se stal velmi úspěšným podnikatelem. A další pokračování příběhu je v roce 1999, kdy se v Japonsku, kde se o holocaustu moc nevědělo, jedna paní učitelka rozhodla, že ho dětem přiblíží. A podařilo se jí získat z té obrovské hromady kufrů, které tam, jak víme, leží, jeden exemplář – a to byl kufr malé Hany Bradyové. A v něm byly její obrázky. Na základě tohoto nálezu se v Japonsku rozvinula akce, kdy děti začaly pátrat po osudech nejen Hany, ale i dalších osvětimských dětí, veskrze tragických. Tím se ten příběh opět dostal k Jiřímu a pak i do Kanady, kde o tom vznikl v roce 2009 film. Vyšla i kniha, která byla před časem přeložena do češtiny. V Kanadě je ten příběh velmi známý. A když nám to tak líčil, Pavla zavolali, že už je čas jít se představit. A pan Brady řekl: Jejda, pane velvyslanče, Vaše Excelence, já jsem nevěděl, že to jste vy. A Pavel říkal: To je dobrý, tak to má být. Tím jsme se spřátelili. Já mu dala katalog a on mi říkal: Tak vy jste malířka!? To musíte zajít do Olga Korper Gallery, to je jedna z nejlepších galerií v Torontu. Tak jsme se tam šli podívat – a opravdu, krásná galerie, moc mi to připomínalo galerie v londýnské Chelsea. Pak jsme vyšli a kousek byla další krásná galerie, Christopher Cutts, kde zrovna vystavoval nějaký asijský umělec takové obrazy ve stylu italské renesance, ale když se na ně člověk podíval blíž, byly to výjevy neskutečných hrůz, asijská jatka. A já si říkala: Ty jo, tady bych chtěla vystavovat.

A to se tedy podařilo.

No moment. Když jsme se po půl roce opět setkali v Torontu s panem Bradym, říkal mi, že můj katalog odnesl k paní Olze Korperové, ona je původem Češka, žije v Kanadě od sedmi let, česky už moc neumí, ale rozumí. Je to úžasná dáma. A ta mi říkala, že se jí to moc líbí, ale má už nadlouho plný kalendář, že by to však třeba někde zkusila. Já jsem se zmínila, že jsem byla u Cuttse a že se mi to tam moc líbilo, a ona řekla: Tak já mu to tam zkusím zanést.

Což se stalo…

Ano, což se stalo. Ona tam přišla s mými katalogy a ten pan Cutts říkal, jo, ať se za mnou zastaví, až bude v Torontu, a něco přiveze. Tak jsem to udělala, vzala jsem s sebou kresby z poslední doby, on se na to podíval a říká: Veroniko, tohle neukazuj Olze, já ti do roka udělám výstavu. Což se tedy stalo.