Pavel Brázda se v neděli dožil devadesátky a jak si bylo druhý den možné přečíst ve velkém rozhovoru v Respektu, síly a tvůrčí elán ho neopouštějí. Je to pořád ten ostrý muž, se strohým výrazem ve tváři, sarkastický a ironický, jenž říká, že se neotáčí zpět, že na to nemá čas, neboť pořád má před sebou dílo.

To dílo vzniká už přes sedmdesát let a spolu s dílem jeho životní družky Věry Novákové tvoří dva pylony poválečného českého výtvarného umění. Kdo je kdy zažil vedle sebe, byl to pro něj zážitek: viděl dva doplňující se, přitom se stále špičkující rafany, dvě polemické jednotky jedné touhy, jednoho okouzlení, jedné umanutosti a jedné umělecké opravdovosti. Jejich životní příběh je výjimečný, stejně jako jejich obrazy, oba jsou neodvození, nekopírovali cizí vzory; oba jsou mimořádně vzdělaní a sečtělí, ale jestli byli někým ovlivněni, tak hlavně sebou navzájem. Oba jsou originální, ale odlišní, ale přitom člověk někdy hned nemůže odhadnout, patří-li dílo Brázdovi, či Novákové. Nechť mi prosím oba prominou.

Až do konce 80. let je znal jen úzký okruh zasvěcenců (pro výtvarníky kolem Revolver Revue, Viktora Karlíka a Michala Singera to byli ovšem „magnus parens“) a ani po roce 1989 příliš se svým odtajněním nepospíchali. Věděli, že není kam spěchat, že váha jejich práce je taková, že se musí projevit: jak známo, oficiálně se roku 2008 projevila Medailí Za zásluhy, kterou Brázda v roce 2013 vrátil Václavu Klausovi na protest proti jeho proruské politice.

Oba stáli celá desetiletí mimo jakékoli oficiální struktury, což jim umožňovalo být zavázáni jen sami sobě a své umělecké jistotě. Kvůli třídnímu původu (Brázdův otec byl významný brněnský advokát, matka byla dcera Heleny Koželuhové, takže Karel a Josef Čapkovi jsou jeho prastrýcové) byli oba o únoru 1948 vyhozeni z uměleckých škol a další životní osudy pak už šly klasickou cestou, Věra malovala omalovánky a brala příležitostné práce, Pavel se věnoval typické „zálibě“ nekonformního umělce: topení v kotelně. Brázda to přijímal s aristokratickým klidem, s vědomím, že jsou-li poměry takové, není důvod, aby se on a jeho dílo veřejně ukazovalo.

Oni ale nepotřebovali veřejnou prezentaci a ti, co tvořili a dávali dohromady „hlavní proud“, zase nepotřebovali, respektive nechtěli jeho. S výjimkou několika poloutajených a polosoukromých výstav se jeho obrazy poprvé objevily až na skupinové výstavě mladých nezávislých umělců v tehdy dezolátní Vinohradské tržnici na jaře 1989. Kdo je tam viděl, změnil svůj pohled na dějiny českého výtvarného umění. Bez obou byly neúplné a mělké.

Pavel Brázda první významné obrazy namaloval už na přelomu čtyřicátých a padesátých let, v době, kdy bylo „Pět minut před koncem světa“, jak se jmenuje jeho rozsáhlá výtvarná skladba, v níž formou „šibeničního superdada“ zachytil úzkostnou perspektivu lidstva „na úsvitu atomového věku“. Tato a další díla jsou pocitem i rodem příbuzná s tím nejcennějším a nejaktuálnějším, co v té době v české kultuře vzniklo, s literárními díly Bohumila Hrabala, Egona Bondyho a Jiřího Koláře. Navázal v nich na civilizační témata městské periferie a technické úzkosti, které objevila Skupina 42, přijal po svém možnosti, které nabízí surrealistická hra s významy podvědomí, později využil možností – především technických – jež přinesl pop-art a jeho lidovější bratr komiks. 

Brázda ale především po svém, se zvláštním humorem a melancholií, zobrazoval existenciální situaci člověka ve věku politických procesů, továrních kolosů a totalitní mašinerie. V centru jeho zájmu vždy stál člověk jako obnažený tvor, plný sebeklamu a přetvářky, ale zároveň tvor vypuštěný do světa, který sice sám vytvořil, ale v němž je vždy cizincem.

Tento důraz na existenciální situaci člověka, jenž měl z počátku jasné dobové politické souvislosti, se postupem doby psychologizoval a získával podobu rozsáhlého katalogu duševních symbolů, fantaskních znaků a lidských typů. Z jednoduchého obrazce, siluety a linie úsporně a přesně sestavoval scény z lidské komedie, hrané smutnými aktéry života. Ve středu jejich smutného, vyplašeného, zaskočeného pohledu jsou velké oči, vystupující z tváře, která jako by nic nechtěla vidět. Duše a její strádání se ale nedá zapřít, neboť vychází na povrch ve výrazu i v gestech a v tichém křiku očí a úst. Obrazy Pavla  Brázdy jsou stejně tak fascinující jako neokázalé. Připomínají, že smyslem umění je za popíranou duši mluvit.

Je mnoho umění, které na to zapomnělo. Nebo ho to vůbec nenapadlo. Brázda a Nováková nikdy.