Jistě na týden a takřka na den přesně před rokem na tomto místě jsem psal o knížce Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Vloni se totiž stala volným dílem a vzhledem k tomu, že je to jedna z celosvětově a historicky nejprodávanějších knih, majitelé autorských práv samozřejmě usilovali o to, co nejdéle tato svá práva prodlužovat a uchovávat.

Předpokládali správně, že jim začne unikat velký balík peněz: vydavatelská volnost zapříčinila, že jenom v češtině, která je z překladů živa, se hned v lednu pohybovalo na trhu pět nových převodů toho dílka; celkem jich v tu dobu v češtině existovalo osm (viz Týdeník Echo 4/2015). Pokud jde o uvolnění autorských práv výjimečných knih, je také letošek unikátní.

Parádní nadílka pětačtyřicátníků

Aby bylo jasno, jak to funguje: maximální doba platnosti autorských práv je v Evropě sedmdesát let, přičemž od data autorova úmrtí se ještě celý rok počítá do sedmdesátky – volným se dílo stává až prvního ledna roku následujícího. Tento stav platí od půlky 90. let, kdy se evropské země rozhodly autorské právo harmonizovat (tedy vzájemně ho přizpůsobit, protože společné evropské prozatím stále ještě neexistuje; zatím se hledá shoda na základních bodech). Harmonizace se tehdy udála přizpůsobením normě s nejdelší ochranou práv; tu měli v Německu a trvala sedmdesát let. Podrobnější historické vysvětlení stačí citovat z loňského článku: „Němci si tuto délku určili v 60. letech, kdy prováděli reformu celého svého právního řádu a autorské právo, do té doby upravované normami 19. století, inovovali rovněž. Kdyby se Evropa rozhodla k sjednocení jindy a opět se řídila příkladem země s nejdelší právní ochranou, vypadal by jinak i výsledek: Španělsko až v 80. letech snížilo délku ochranných práv z 80 na 60 let, Portugalsko dokonce roku 1966 mělo právní ochranu určenou navěky (dnes už ji takto definovanou má jen Nikaragua).“ Ač je autorské právo vzhledem k rozvoji internetu dynamickým oborem, po roce zůstává vše stejné.

A tak letos na Nový rok došlo k velkému historickému vyrovnání, neboť volnými se svorně stala díla jak autorů chvatně zabíjených nacisty na konci války, tak autorů, kteří stáli na špatné straně a po prohrané válce většinou páchali sebevraždy či byli k smrti odsouzeni v soudních procesech, rychle následujících konec války. (I když tací umírali hojněji přece jen až roku 1946, protože dotáhnout proces do konce nějaký čas zabere.) Třebaže nepřekvapí, že na nacistické straně umírali hlavně politici, zatímco na druhé spisovatelé, filozofové nebo historici, je četnost i pestrost této letos uvolněné autorské „skupiny“ velká a její osudy poutavé. Aby byly dostatečně zřejmé, vytvořme pro tento případ krátkou namátkovou encyklopedii: volným se stalo dílo Adolfa Hitlera (říšský vůdce; sebevražda), Emila Háchy (protektorátní prezident, ale taky významný právník a překladatel; zemřel v pankrácké vězeňské nemocnici), Emanuela Moravce (československý generál, protektorátní ministr, nejznámější kolaborant; sebevražda), Rudolfa Junga (československý poslanec německého původu, později říšský poslanec; 1945 zatčen, sebevražda ve vězení), Paula Leppina (pražský německý spisovatel, vnímaný jako nepřítel Čechů, ačkoli k německému nacionalismu nijak netíhnul) i Franze Werfela (pražský německý spisovatel, který před nacisty utekl do Ameriky; infarkt), Paula Valéryho (básník, člen francouzského odboje), Emanuela Schwaba (historik a archivář Jihlavy), Viléma Mathesia (anglista, bohemista, spoluzakladatel Pražského lingvistického kroužku; tuberkulóza), Karla Poláčka (spisovatel, novinář; zemřel v koncentračním táboře v polských Gliwicích, přičemž až do 90. let se předpokládalo, že to bylo v plynové komoře v Osvětimi) či Josefa Čapka (malíř, novinář, spisovatel; zemřel v koncentračním táboře v německém Bergen-Belsenu).

Pravda, Čapkův případ je komplikovanější, neboť jednak některá díla napsal spolu se svým bratrem Karlem, který zemřel již na Vánoce roku 1938. Společná díla obou bratří jsou tedy volná také až od letoška, přesto k dispozici byla již dřív, jelikož pražská Městská knihovna se na svém webu rozhodla spisy Karla Čapka zpřístupnit ke stažení v kvalitních edicích dokonce v sedmi formátech již před sedmi lety včetně společných děl obou autorů, pro něž si vyžádala od dědiců práv výjimku. Jednak přísně vzato by Josefovo dílo mělo být volné až za dva roky, protože úředně byl za mrtvého prohlášen až roku 1947 – třebaže se ví, že zemřel na konci války. Každopádně z uvedeného seznamů autorů jsou z pohledu uvolnění práv s přihlédnutím k významu jejich tvorby pro zdejší kulturu jistě nejdůležitější úmrtí právě posledních dvou jmenovaných autorů. Lze očekávat, že v případě Karla Poláčka přijde na všelijaká neumětelská vydání především oblíbeného dětského románu Bylo nás pět (mimochodem, napsaného v lágru) a v případě Josefa Čapka půjde ovšemže o jeho Povídání o pejskovi a kočičce. Naštěstí se oběma podařilo vydat kvalitní a pořádné moderní spisy ještě před vypršením platnosti práv: Poláčkovy spisy vyšly péčí Nakladatelství Franze Kafky už v letech 1994–2001 a čítají dvacet svazků. S dodatkovou bibliografií o jeden víc. Čapkovy spisy vydává nakladatelství Triáda od roku 2008 a čítají zatím sedm svazků.

Přešlapování kolem vůdcova stanu

Situace letošního roku je ovšem výjimečná zpřístupněním děl autorů „temné strany“, především nijak obsáhlého, vůbec ne zábavného, ale ustavujícího díla jejich vůdce Adolfa Hitlera. Je samozřejmě pravda – a týká se bez výjimky všech významnějších autorů, bez ohledu na volnost jejich práv –, že zdánlivě se toho moc nemění: stáhnout si texty z webu není nic těžkého. Zrovna u Hitlerova Mein Kampfu (manifest Můj boj) je to v češtině, němčině nebo angličtině námaha na několik kliknutí myší. Každopádně soukromoprávní spor již možný není: bavorský stát, který byl až do loňska držitelem autorských práv k Hitlerovu dílu (spravovalo je tamní ministerstvo financí), k němu neposkytoval licenci a samozřejmě se po světě bránil soudně, pokud k vydání některého z Hitlerových děl došlo. Známe ty kauzy i z tuzemska: roku 2012 vydalo v nákladu deset tisíc kusů Hitlerovy projevy nakladatelství Guidemedia, přičemž jeho majitelé Pavel Kamas a Lukáš Novák i tvůrce publikace Stanislav Beer argumentovali tím, že knihu bez jakéhokoli historického doprovodu vydali ne proto, aby šířili Hitlerův věhlas, nýbrž „jako podklad pro svobodné utváření názorů“. Hrozí za takové podnikání deset let odnětí svobody. Nebyl to první spor podobného kalibru, vedl se taky proti Michalu Zítkovi, který roku 2000 bez komentáře uveřejnil překlad Mein Kampfu. Zítkovi nejprve byl vyměřen podmíněný tříletý trest, později byl právě po protestech bavorské strany donucen celý náklad stáhnout z prodeje.

Máme se tvářit, že díla těchto autorů neexistují, anebo se máme pokusit zpřístupnit je v kvalitní historické komentované edici?

V tuzemské vydavatelské tradici Adolfa Hitlera asi nepřekvapí, že má prozatím dva vrcholy: první mezi roky 1939 a 1945, kdy jako samostatné knihy vycházely i jednotlivé Hitlerovy projevy, druhý po sametové revoluci. (Mezitím oficiálně prázdno, třebaže soukromé, tajné tisky vyloučit nelze, dokonce je jejich existence pravděpodobná.) Dva uvedené příklady nejsou jediná vydání Hitlerových textů, například roku 1995 nakladatelství Aurora (sic) přišlo s titulem Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941–1944, jejž obhajovalo douškou, že jde o „reprodukci obsahu vůdcových projevů“. Cílem těchto vydání jistě je snadno vydělat, ale i tak vyjádření jejich producentů ukazují, jak krkolomně a složitě je nutno se k věci stavět. Otázka, před níž stojíme, totiž je, jak s těmito texty zacházet, tedy jak preventivně zabránit jejich svévolnému šíření, když ona soukromoprávní bariéra padla a zůstává „pouze“ ta trestněprávní. Existuje vůbec možnost vydat některý z nacistických spisů, aniž by za jeho uveřejnění hrozil postih kvůli šíření nacismu? Jinými slovy: máme se tvářit, že díla těchto autorů neexistují, anebo se máme pokusit zpřístupnit je v kvalitní historické komentované edici, aby vznikl aspoň nějaký předpoklad, že zájemce o tyto texty bude pracovat s edicemi, jež mu „neublíží“ a z nichž bude možno si přečíst, „jak to tehdy bylo“? Vždyť bychom měli mít šanci poznat zdroj, kterému se vzpíráme a jímž, ideálně, opovrhujeme.

V Mnichově si paradoxu, k němuž doba směřuje, byli vědomi několik let. A jen na stránkách týdeníku Der Speigel bylo lze k tématu vloni číst několik upozornění, že řešení je nabíledni. Stalo se jím právě pořízení vědeckého kritického vydání Mein Kampfu, na jehož edici pracoval Ústav pro soudobé dějiny (Institut für Zeitgeschichte), který už má na kontě kritická vydání jiných Hitlerových písemností. Novinka vyšla v prvním lednovém týdnu ve dvou svazcích a má 2000 stran. Z nich Hitlerův text tvoří asi jen 780 stran; zbytek jsou komentáře. Paralelně k jejímu vydání se vede debata o „spáse“: toto vydání chtějí někteří považovat za jediné možné, jiné by dál mělo být trestně stíháno. To ale je nesmysl, protože tak by vznikl jiný problém: nelze se tvářit, že vydání jednoho názoru je jediné možné a další nepřicházejí v úvahu. Ta cesta bude složitější. U každého vydání se bude muset vždy znovu posoudit, nakolik je pořízeno za účelem šířit bludy, a nakolik usiluje vyložit historickou situaci. Nastane-li po čase situace, kdy v knihovnách půjde vedle sebe na policích najít několik kritických vydání nejen Hitlerových knih, bude to konečně stav normální, zdravý a sebevědomý.