Vláda se snaží změnit styl výběru členů rad veřejnoprávních médií. Už by je nevolili politici, ale „občanská společnost“. Vybrané spolky a zájmové lobby, z nichž mnohé jsou na České televizi existenčně závislé. Generální ředitel Petr Dvořák v tom vidí snahu ještě víc regulovat a sešněrovat Českou televizi, aby se tím otevřel prostor pro mocenský kartel neregulovaných soukromých médií. Volá po hlubší debatě o úplně nových mediálních zákonech.

Co se musí v mediálních zákonech změnit?

Média jsou ve velkém přerodu. Zákonodárci obecně zatím nerozumí tomu, co se děje v nových médiích a jakou hrají roli. K mediálnímu trhu přistupují tak, jak k němu přistupovali v 90. letech. Vycházejí z toho, že tady existují média, která jsou více nebo méně kontrolována. Ať už jsou to televize, nebo rádia, jež jsou kontrolované přes zákon o televizním a rozhlasovém vysílání. Nebo tiskoviny, které reguluje tiskový zákon. Vůbec neberou v úvahu, že se tady najednou vytvořila obrovská skupina nových typů médií, která se chovají tak, jak nikdo před dvěma třemi lety nečekal. Zažíváme obrovský rozvoj internetu, nástup video obsahu a silné role sociálních médií. Zákonodárci se tváří, jako by tady tato skupina médií, jejíž vliv stoupá, vůbec nebyla. To, co by klasická média podle zákona neměla dělat a nad čím je nějaký dohled, na internetu vůbec neplatí. To je velké téma, které se řeší i v rámci Evropské unie. A překvapuje mě, že u nás teď najednou vznikla nutnost upravovat pravidla pro jmenování mediálních rad, aniž by bylo řečeno proč.

I premiér Sobotka upozornil při výročí 17. listopadu, že „v médiích dochází k pohybu, na který nejsme připraveni v oblasti mediální legislativy ani v oblasti zákona o střetu zájmů“. Kdo tu debatu brzdí?

Já po tom při nejrůznějších příležitostech volám od jara loňského roku, kdy začalo být jasně vidět, jak jsou změny na mediálním trhu hluboké. Doba nahrává tomu, že zpřísnění regulace jakéhokoliv média v podstatě přestává fungovat. Jsem přesvědčen, že jednou z možností je cesta autoregulace. Už se prosazuje v některých evropských zemích. To znamená nastavení nějakých jasných hodnotových pravidel, která by média měla dodržovat. Pokud s tím začneme a lidé budou vědět, že se něco takového děje. Že jsou tady média, která ta pravidla dodržují. A že jsou tady na druhé straně jiná média, která ty hodnoty nedodržují buď záměrně, nebo proto, že to neumějí. Pak si na to sami můžou udělat názor. Jasně vidí, kdo je kdo. Média, která ty hodnoty budou ctít a budou je i nějakým způsobem propagovat, budou pro mě jako pro čtenáře nebo diváka opěrným bodem ve chvíli, kdy se budu chtít něco opravdu dozvědět.

Jak se k tomu můžeme dostat?

V té debatě se musí rozlišovat, jak různá média informují. Jestli mají nějaký svůj kodex a jestli se podle něho chovají. Jakým stylem vlastně pracují s informacemi. Jestli to dělají spíš stylem infotainmentu, nebo jsou to média veřejné služby, která by měla pracovat s korektními a vyváženými informacemi. Po této diskusi by se měla vytyčit nová pravidla na mediálním trhu. Nejde ale přece jít cestou, kdy si z toho obrovského moře neřešených problémů vyberu jeden úzký výsek, který se jmenuje Česká televize a Český rozhlas. A začnu dělat změny, které navíc vycházejí ze starých očekávání a nereflektují, co se v médiích děje.

Poškozuje vás nesoulad, kdy se na jedné straně stále utužuje regulace veřejnoprávních médií a na druhé jsou úplně neregulovaná média?

Jednoznačně.

Je za tím snaha připravit veřejnoprávní média o vliv tím, že jejich zpravodajství bude opatrnější, impotentnější, a tím otevře prostor k dominanci neregulovaným médiím?

Nemyslím, že bude opatrnější a impotentnější. Veřejnoprávní zpravodajství se bude snažit být tím, co se po něm žádá a co je napsáno v zákoně. Bude se snažit být objektivní a vyvážené. To znamená, že si nemůže dovolit to, co jiná média, případně internetové servery, blogy nebo sociální sítě. Nemůžeme pracovat s polopravdami a s domněnkami.

Nemůžete ani interpretovat? ČT je v interpretaci událostí velmi opatrná. Pro pochopení významu událostí nebo trendů je interpretace klíčová.

Je otázka, jestli máte dost lidí, kteří jsou schopni tu kvalitní interpretaci dělat. Když je máte, tak bych se té interpretace neobával. Důležité je ale rozlišovat. Co je přímá, jasná informace. Co je interpretace a analýza. A co je úhel pohledu na věc. Já si nemyslím, že by médium našeho typu mělo vždycky jenom informovat. Měli bychom být schopni mít nějaký názor. Ale musíme komentář jasně oddělit od zpravodajství. Problémem jiných médií je, že se ty kategorie slévají. Divák, posluchač nebo čtenář pak mnohdy to, co je komentářem, bere jako informaci a vychází z toho při hodnocení situace.

V čem vás ten dvojí metr konkrétně poškozuje?

My dnes vytváříme nějaký video obsah, který už nejen přes klasické vysílání, ale i jinými cestami, jako je web nebo sociální sítě, dostáváme k divákovi. Naším prioritním kanálem je stále obrazovka, kde jako regulované médium některé věci nesmíme dělat. Stejná pravidla ale dodržuje i obsah, který šíříme přes jiné kanály. Tato pravidla někdo, kdo nemá jako prioritní kanál televizní obrazovku, ale jinak dělá stejné věci, nemusí respektovat. Má mnohem větší možnost pracovat s informacemi způsobem, jakým my nemůžeme, avšak ani nechceme. My musíme fungovat jako opěrný bod pro lidi, kteří se chtějí něco dozvědět. Zatímco komerční média, pokud dělají nějaké zpravodajství, mají cíl dělat infotainment, naše zpravodajství je úplně odlišná kategorie. My se musíme snažit nejen informovat, ale i vysvětlovat, co se děje. Musíme se snažit dávat ty věci do souvislostí. Musíme je porovnávat v evropském a světovém kontextu.

Dostáváte těm nárokům?

Když se dívám na čísla, tak to funguje. Nemáme nejsledovanější zpravodajství, protože lidi se chtějí bavit. Ale když se něco stane, tak se lidi obracejí k nám a raketově nám roste sledovanost. Obracejí se na nás proto, že důvěryhodnost, kterou umíme měřit, je výrazně větší než u komerčních médií. Pokud nás chce někdo ještě víc regulovat a říkat nám, co smíme a co nesmíme, tak naše nezávislost, které by si měli ti, kdo nám platí koncesionářské poplatky, vážit, může být víc sešněrovaná. Toho se bojím u nových mediálních zákonů.

Ministrovi kultury jste napsal dopis, v němž upozorňujete na nebezpečí, jímž jsou „změny vlastnictví soukromých médií a s tím spojený vznik mocných mediálních kartelů“. Že „mají potenciál vytvářet permanentní mediální, politické nebo ekonomické krize s využitím možnosti digitálního mediálního prostoru“. V čem je to nebezpečné?

Dnes média v některých případech přestávají být čistým byznysem. Některé podnikatelské skupiny, které si je pořizují, to dokonce otevřeně přiznávají. Přiznávají, že to není čistý byznys, že to přináší synergie s jejich jinými zájmy. Že je to jakési bezpečnostní aktivum, které slouží na jednu stranu k odvrácení nějakých útoků, na druhou stranu umožňuje vytvoření nějakého tlaku. V téhle situaci je naše role ještě důležitější, než bývala dřív. Proto si myslím, že jakékoliv další zesilování regulace a sešněrování jenom posiluje tu druhou část médií.

Změna vlastnictví výrazně zhoršila kvalitu veřejné debaty o důležitých věcech. Proč vás chtějí sešněrovat?

Je to jednoznačně motivováno komerčním tlakem. Je veden ideou, že bojujeme o stejného diváka, čtenáře nebo posluchače. Bojujeme o stejnou pozornost, protože lidé jsou schopni věnovat médiím jen nějakou část svého času. Pozornost není neomezená. Díky tomu, že oslovujeme klienty a konzumenty těchto médií podobným typem produktu, tak tím samozřejmě snižujeme jejich komerční výtěžnost. Potřebují vydělávat a my jim bereme diváky a čtenáře. Komerčním médiím prudce padá sledovanost a klesají jim prodané náklady. A oni musejí reklamním a mediálním agenturám vykazovat co největší počty čtenářů a diváků, aby prodali inzerci. Slabá Česká televize je jednoznačně ekonomickým zájmem provozovatelů soukromých médií.

Majitelé soukromých médií zatlačili na politiky nebo je alespoň manipulují k přitvrzení pravidel pro Českou televizi a rozhlas?

To nechci předjímat. Vůbec netuším, jestli zatlačili na politiky. Spíš si myslím, že ta situace ještě není dotažená. Ta zásadní změna poměrů na českém mediálním trhu nastala někdy před dvěma lety. Postupně si to ještě sedá. Ti noví majitelé se teprve učí, jak s těmi médii zacházet. Teprve se rozhodují, jakým způsobem je budou využívat. Přece jen provozování vydavatelství, celoplošného rádia, nebo dokonce komerční televize je záležitost, která vůbec není levná. Tlak na komerční výtěžnost se výrazně zvedá.

Na veřejnoprávní média se dá zatlačit i přes současnou regulaci. Zvýšil se po změnách vlastnických poměrů v soukromých médiích tlak?

To si nemyslím. Ta stávající televizní legislativa byla psaná v nějaké době a díky všem těm dodatkům, které reagovaly na změny, fungujeme podobně jako dřív. Počet stížností na Radu pro televizní a rozhlasové vysílání se nemění. Necítíme žádný zásadní tlak politiků. Nemyslím si, že by se v poslední době něco radikálně změnilo. Na druhou stranu mi nikdo nezaručí, že změna mediálních zákonů k něčemu takovému nemůže vést. Proto volám po hlubší debatě o nových mediálních zákonech, aby bylo každému jasné, co od nich čekáme. Teprve poté, co bude taková koncepce schválená, by se mělo psát paragrafované znění konkrétních zákonů.

Našel jste do té debaty partnery?

Po napsání toho dopisu, který jste citovala, jsem se sešel s ministrem kultury. Dohodli jsme se, že na nových mediálních zákonech by se mělo pracovat koncepčněji. Posunou se termíny, kdy budou ty zákony předloženy do vlády.

Dá se za ten rok, kdy chce vláda zákony přijmout, stihnout hlubší veřejná debata, co dál s médii?

To je prostor, kdy se to stihnout dá. Teď je tady příležitost tento týden na semináři volebního výboru Poslanecké sněmovny (14. ledna). Jsem velmi zvědavý, jak se ta debata rozjede. Věřím, že to nebude jen o tématu, které je v pozvánce na setkání. Že se nebudeme bavit jen o obsazování mediálních rad. To chápu jako dílčí věc, která vůbec nemá tu nejvyšší důležitost. Čekám, že se konečně rozjede debata o všech problémech médií, které jsem popsal v tom dopise ministrovi kultury.

Neměli už by u jednacího stolu sedět majitelé velkých soukromých mediálních skupin?

My nejsme tím, kdo by měl pravomoc takovou debatu svolávat.

Kdo by ji měl rozjet? Premiér, který si zjevně všímá potíží na mediálním trhu stejně jako vy?

Předkladatelem mediálních zákonů je ministr kultury. On by měl mít zájem dostat všechny, jichž se to týká, k jednomu stolu.

Jste už nějakou dobu ve vedení Evropské vysílací unie. Jak si naše veřejnoprávní média stojí ve srovnání s jinými zeměmi?

Myslím, že si nemusíme stěžovat. Není nutné je nějak radikálně měnit. V roce 2009 byla schválena směrnice Evropské unie, která obecně definovala roli médií veřejné služby. Ta už je dnes v našich zákonech promítnuta. Teď se v Evropě vede přesně ta debata o budoucnosti médií, po níž volám. Během příštích dvou let by se podle výsledků debaty měla směrnice kompletně inovovat. Prakticky celá Evropa je digitalizovaná a funguje na internetu. Směrnice by měla být schopná ten stav a pravidla z něj vyplývající popsat.

Modely veřejnoprávních médií se v Evropě výrazně liší ve stupni nezávislosti. Třeba šéf britské BBC je v zásadě neodvolatelný, pokud se vyloženě nedopustí něčeho hrozného. Jak si stojíme my?

Jsme určitě v té lepší polovině. Hlavně tím, že jsme financovaní formou koncesionářských poplatků a nejsme přímo závislí na státním rozpočtu. Jednoznačně máme velkou nezávislost a svobodu. Vždycky velmi záleží na tom, jak funguje spolupráce mezi vedením televize a radou ČT. V minulých letech jsme nastavili styl, kdy od nás rada dostává informace, které by ani podle zákona dostávat nemusela. Chceme, aby věděli, proč některé věci děláme. Díky tomu, že ty informace mají, se dokáží kompetentně rozhodovat. Teď se znovu rada vrátila k těm našim drobným problémům ve zpravodajství (vystřižení jména Zdeňka Bakaly z výroku prezidenta Zemana – pozn. red.). Řekli jasně, že to nebyla žádná cenzura. I když to samozřejmě byla chyba. Radní jsou rádi, že jsme přijali pojistky, aby se už něco takového neopakovalo.

Jak tu odpovědnost, kterou po změnách v soukromých médiích ve společnosti máte, zvládáte?

Úroveň zpravodajství a aktuální publicistiky je vysoká. Tím neříkám, že tam nejsou chyby. Ty ale budou vždycky. Letos neočekáváme žádné volby, takže chceme klidnější rok využít k debatě, jaké evoluční změny by se daly ve zpravodajství udělat.

Jak jste uspěli v referování o velké změně, kterou v posledním roce a půl česká společnost prožívá?

Až na nějaké drobné chyby jsme zvládli všechno tak, jak jsme zvládnout měli. Tím, že máme svobodu a nezávislost říkat věci na rovinu, si zároveň přivoláváme hněv části společnosti, které se ta skutečnost nelíbí. Před rokem jsme byli nařčeni, že jsme zemanovská televize. Po roce jsme stejně tvrdě nařčeni, že jsme protizemanovská televize. To je asi nejlepší potvrzení, že se nesnažíme přiblížit ani jedné z těchto skupin. Prostor ke zlepšení máme určitě ve vysvětlování nejen toho, co se děje, ale také proč se to děje.

Ze soukromých médií po vlastnických změnách téměř úplně zmizela investigativní novinařina, která se zabývá skutečně vážnými kauzami těch skutečně mocných.

Když se to dělá dobře, tak je to strašně těžká a drahá práce. My ji určitě chceme dělat. Reportéři ČT, od nichž se to čeká, k tomu mají všechny podmínky. Dobrý vysílací čas, poměrně široký tým a velkou podporu vedení. Jediné, co po nich jednoznačně požaduji, je, když už nějakou kauzu dělají a sledují, aby jí perfektně porozuměli. Aby nejen dokázali vytáhnout, že se něco stalo, ale aby to dokázali i nějakým způsobem zobecňovat, což se ne vždycky daří. A přestože máme kvůli investigativní práci několik otevřených soudních sporů, tak se nám je zatím daří vyhrávat.

Jste schopni udávat agendu, která roztáčí společenskou debatu a skutečně věci ovlivňuje?

Sem tam ano.

Neměli byste se svými zdroji, které tady nikdo jiný nemá, mít vyšší nárok?

Je potřeba odlišit udávání agendy, která je důležitá, od té, které se sice všichni věnují, ale důležitá není. Když vezmu konkrétní příklad agendy, která teď hýbe všemi médii, což jsou nemovitosti kancléře Mynáře, tak to pro nás není zásadní věc. Neměli bychom být těmi, kdo zrovna tímto plní veřejný prostor. Když se ale něco děje na Ukrajině, je naší povinností dostat se co nejdál. Dávat ty věci do souvislostí a udávat tón. Nepodléhat dezinformacím, kampaním, demagogiím a společenským hysteriím, které se ve veřejné debatě objevují. To je naše důležitá role.

Daří se vám rozkrývat nové mediálně-podnikatelsko-politické skupiny, jejich zájmy a propojení? Ať už jde o Andreje Babiše s jeho Agrofertem a Mafrou, nebo J&T, přiznávající, že bulvární deník Blesk je její bezpečnostní aktivum.

Tam, kde se ty věci dějí a nám se podaří k nim dostat, ta témata otvíráme. Musíme ale mít všechno perfektně ověřené. Rozhodně nemáme žádné omezení jako média, která veřejně deklarovala, že nebudou psát o svých majitelích (týdeník Respekt o Zdeňku Bakalovi – pozn. red.). Nevím o ničem, co by nám uteklo a co jsme neotevřeli. Na druhou stranu nemůžeme být tím jediným, kdo se snaží na propojení médií, ekonomiky a politiky upozornit. O to by se přece měli snažit i politici.

Ty případy nejsou na první pohled vidět. Jdete po nich aktivně sami?

Věřím tomu, že Marek Wollner (šéf Reportérů ČT) dokáže ty věci objevovat a že po nich jde.

Dalším problémem médií je neschopnost rozlišovat podstatné věci od pěny dní. Klasicky se to projevuje na referování o kouscích prezidenta Zemana, které nemají žádný hlubší význam. Dokážete se pěně vyhnout?

Snažíme se o to. Ne vždycky se nám to daří.

Vnímáte to riziko?

Jednoznačně. Řada věcí se děje nikoliv náhodou, ale cíleně. Spousta aktivit vzniká právě proto, aby se objevila v médiích. Ne vždycky se bohužel i nám podaří rozlišovat to, co se stalo, od toho, co bylo připraveno a řízeně puštěno do médií. Věřím, že máme dost zkušených a dobrých lidí, aby dokázali na tyto věci nenaskakovat.

Jak by se měla zachovat ČT, kdyby vám v živém hovoru začal prezident sypat vulgarity?

Nechci komentovat chování kolegů z Českého rozhlasu. Myslím, že ta diskuse vůbec neměla nastat. Jak my, tak rozhlas má proti těmto situacím jasnou obranu. Kodex. Moderátora rozhlasu (a šéfredaktora Jana Pokorného – pozn. red.) zjevně situace překvapila A editoři včas nezareagovali. To byla určitě chyba. Kdyby se moderátor od celé věci distancoval a zároveň upozornil respondenta, kterým byl v této chvíli pan prezident, že jestli bude takto pokračovat dál, může ten rozhovor skončit, tak by byl kompletně naplněn zákon. Pro jakoukoliv další podobnou situaci bych použil stejné pravidlo. A je úplně jedno, jestli u toho mikrofonu sedí jako host prezident, umělec, lékař, nebo bezdomovec. Kdokoliv může v živém vysílání takovou situaci vyvolat. Ten kodex na to myslí. Moderátoři a editoři vědí, jak se mají chovat.

Neuvažoval jste, že byste prezidentovi nabídli živé vysílání Hovorů z Lán?

Ne. My máme dost pořadů, ve kterých se prezident může prezentovat. Nemyslím, že bychom teď měli dělat nějaký prezidentský speciál. Pokud prezident má co sdělit a my máme pocit, že je ta správná doba, tak ho můžeme pozvat do Otázek Václava Moravce, Událostí, komentářů, Interview.