KULTURNÍ TIPY LUKÁŠE NOVOSADA

Vzpomínky na jímavější časy

KULTURNÍ TIPY LUKÁŠE NOVOSADA
Vzpomínky na jímavější časy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kecal zná dívku, ta má dukáty

Vlastně se není co divit, že tak pozapomenutý významný akt zdejšího společenského chování, jako jsou námluvy, si vysloužil svou výstavu dokonce v Národním muzeu. Je zaměřena, jak jinak, na projevy lásky na českém a moravském venkově v 19. i 20. století i na představení darů, které si tehdy zamilované páry dávaly. A že je co předvádět, vždyť námluvy nebývaly jen tak něco: byla to událost pro celou ves. Ta byla obvykle pečlivě poklizena, chystala se v ní různá pohoštění, koně, zdobily jejich postroje. Dál už je to asi známější: žádost o ruku byla spojena s vyjednáváním majetkových poměrů a sepsáním svatební smlouvy, tu stvrdil přípitek. Poté si snoubenci podali ruce, políbili se a vyměnili dárky. Nevěsta dávala ženichovi rozmarýn, aby mu do smrti voněla, a vyšívaný šátek jako závazek své lásky. To ženich nevěstu zpravidla podaroval stříbrným penízem.

Výstava Námluvy je k vidění v Národopisném muzeu Národního muzea v Letohrádku Kinských do 28. května.

Ilustrační obraz k výstavě Námluvy - Národní muzeum

Soudružské balancování nad propastí

Tohle nelze pominout v tipech, třebaže v některém z následující čísel se k tématu jistě vrátíme obšírněji. Nyní aspoň radostné oznámení, že v tuzemských kinech se promítá poslední film vloni zesnulého a do posledních chvil svého života nesmírně pracovitého režiséra Andrzeje Wajdy. Jmenuje se poutavě: Mžitky. A je to portrét, jenž zachycuje vášnivý boj (jak se mu svedou oddat jenom Poláci) nezávislého umělce se stalinskými doktrínami. Konkrétněji: je rok 1945, Stalin ovládá Polsko. Ale někteří se vzpírají. Třeba slavný malíř Wladyslaw Strzeminski. Ten odmítne dělat v tvorbě kompromisy, nechce sloužit doktríně socialistického realismu. Je proto pronásledovaný, vyloučený z univerzity, jeho obrazy jsou strhány ze zdí muzeí. S pomocí některých svých studentů začne bojovat proti komunistické straně a stává se symbolem uměleckého odporu proti tyranii.

Mžitky
Polsko, 2016, 98 minut

Režie: Andrzej Wajda
Scénář: Andrzej Mularczyk
Kamera: Paweł Edelman
Hrají: Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński, Szymon Bobrowski, Mariusz Bonaszewski a další.
V kinech od 30. března.

Záběr z filmu Mžitky. - Toronto IFF 2016

Za tú horú, za vysokú, mám frajarku

Želary. Zapadlá vesnice kdesi v Beskydech, kde se život řídí rytmem nikoli politických, nýbrž přírodních period. A to i za druhé světové války, kdy se jinak všude kolem děly věci. Jinými slovy, je to tu znovu – další pokus zachytit poetiku jazyka Květy Legátové jiným médiem, než je literatura. Všeobecně známý je ten filmový scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Ondřeje Trojana s Aňou Geislerovou v hlavní roli. Bylo z toho tehdy několik Českých lvů a nominace na Oskara za nejlepší cizojazyčný film. Filmová adaptace novely Jozova Hanule byla však jenom odvar síly jazyka, s nímž zkraje třetího tisíciletí autorka převálcovala tuzemskou prózu. Stejně jako formálně učesaná novela byla odvarem tvrdé povídkové sbírky nazvané právě Želary. Nuže tentokrát tedy divadelní ztvárnění válečných osudů zdravotní sestry, která na horské prostotě najde úkryt i lásku.

Květa Legátová, Dodo Gombár: Želary (srdce mé)
Režie: Dodo Gombár 
Dramaturgie: Martin Sládeček 
Scéna: Lucie Labajová 
Kostýmy: Hana Knotková 
Hudba: David Rotter
Hrají: Magdaléna Tkačíková, Petr Halberstadt, Petr Németh j. h., Annette Nesvadbová, Jana Štvrtecká, Pavel Doucek a další.
Premiéra v Národním divadle Brno v Mahenově divadle 31. března. Nejbližší reprízy 1. dubna, 19. května, 5. června.

Výřez z plakátu očí Jozovy Hanule pro inscenaci Želary. - Národní divadlo Brno

Když v člunu poslední muž zůstal

Událostí knižní nabídky je obsáhlý první díl životopisu Franze Kafky (viz text Jiřího Peňáse na předcházejících stránkách). Ale vycházejí i jiné biografické taháky, třeba vlastní životopis autora Tří mužů ve člunu Jeroma Klapky Jeroma, od jehož úmrtí v červnu uplyne devadesát let. Svou autobiografii s názvem Čas mého života autor vydal v roce 1926, tedy rok před smrtí. V knize drží svůj ironický styl, popisuje čas krásného i krušného dětství a dospívání, vztah k rodičům i zármutek nad jejich ztrátou. Vzpomínky na výchovu ve viktoriánské Anglii ve vypjatém náboženském duchu střídají historky o prvních krocích ke spisovatelské slávě, následných úspěších i potížích s kritikou, divadlem a tehdejším nepřívětivým nakladatelským světem. Komentováni jsou i kolegové, nechybějí zážitky z cest po Americe i po Evropě, ovšem ani z první světové války, v níž Jerome působil jako řidič sanitky a laický zdravotník.

Jerome Klapka Jerome: Čas mého života
Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2017. 256 s. 298 Kč.

30. března 2017