Debaty o diskriminaci žen v práci, o kvótách vytahujících je do vyšších pozic, které jsou dnes hitem progresivistických kruhů, budou za pár let ze zpětného pohledu vypadat úplně směšně. Jako manýrismus a tvrdá ignorance toho, co se ve společnosti skutečně děje. Ohroženou skupinou s dost pesimistickými vyhlídkami do budoucna jsou muži z nižších vrstev. Všichni ti, kdo dělají manuální nebo i administrativní rutinní práci a chybí jim tvořivost, nápaditost, vysoká sociální inteligence, schopnost řešit komplexnější problémy a rozhodovat se ve složitých situacích. Jejich pracovní místa a příjmy jsou v přímém ohrožení technologickou revolucí. Vytlačí je z nich počítače a roboti. A jiné uplatnění budou těžko hledat.

Pro schopnosti, které budou moci nabídnout, totiž budou hledat poptávku jen velmi těžko. A dovednosti, po nichž budou zaměstnavatelé a zákazníci toužit, protože je roboti nikdy nemohou nahradit, muži z těchto vrstev a profesí zpravidla nemají. Nejsou v jejich přirozeném temperamentu ani k nim nebyli vychováváni.

Mýty o unisex profesích

Ať si budeme hrát na rovnost mezi muži a ženami sebevíc, vždycky jsou a budou typicky ženské a mužské obory a profese. To neznamená, že by v jednotlivých případech nemohl muž uspět v čistě ženské a žena v čistě mužské branži. Jsou to ale v celospolečenském pohledu přesně ty výjimky potvrzující pravidlo. Volba profese a ochota strávit v ní určitou pracovní dobu je hlavním vysvětlením rozdílu v platech mužů a žen. I kdyby nebyly třeba učitelské profese tak tragicky špatně placené jako u nás, stejně by tam byla většina žen. Jako jich tam je v zemích, kde učitele odměňují dobře. Stejně tak by tomu bylo mezi ošetřovateli a sociálními pracovníky. Ženě je přirozeně mnohem vlastnější pečovat o nemocné nebo slabé než muži.

Rozdělení panuje i ve vrcholovém managementu. Když už se tam žena dostane, většinou se stává personální, marketingovou nebo prodejní ředitelkou. Muž bude mnohem pravděpodobněji finančním ředitelem. Tento post bývá – hned po generálním řediteli – zpravidla honorovaný nejlépe z celého managementu. Proto i ty rozdíly v platech. Stejně tak se ženy v architektuře mnohem častěji věnují navrhování interiérů než urbanismu, který bývá dominantně mužský. Najdete samozřejmě špičkové finanční ředitelky nebo právničky, stejně jako pilotky obřích dopravních boeingů. Jsou to ale přesně ty výjimky. Proto s nimi dokola čtete ty rozhovory v časopisech. Ani armády genderových specialistů s jejich nevybíravými tlaky na tom nic nezamění.

Ani na tom, že většina těch ohrožených profesí je mužských. Vůbec nejvíc jich je v průmyslu. Ten trend by nás měl zajímat, protože jsme podle aktuálního srovnání Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) publikované ve studii Employment Outlook 2016 (Vyhlídky zaměstnanosti) hned po Slovensku nejohroženější zemí.

Trumpovo tvrdé jádro 

Není to žádné sci-fi. Realitu už dnes vidíme v Americe. Progresivistické levicové kruhy, ovládající do značné míry média, úřady a univerzity, si s ní moc nevědí rady. Nemají na ni svou ideologickou šablonu. Proto se o ní dlouho nemluvilo. Pozornost k ní přitáhl až nástup Donalda Trumpa do souboje o Bílý dům. Ti muži bez perspektivy jsou tvrdé jádro Trumpových voličů. A právě to, že se o nové vrstvě pasivních mužů nemluvilo, byl nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč byli všichni prognostici společenského vývoje fenoménem Trump tak zaskočeni.

Sociologové a ekonomové tomu říkají „tichá katastrofa“. Je nebezpečná právě tou tichostí. Odehrává se bez jakýchkoliv projevů nespokojenosti, sociálních bouří, a dokonce bez jakékoliv veřejné debaty. Americká ekonomika se – na rozdíl od té evropské – zvedla z finanční krize velmi rychle. Už od června 2009 roste nepřetržitě 88 měsíců v řadě. Přesto v Americe pracuje čím dál méně mužů v nejproduktivnějším věku mezi 25 a 54 lety. Hůř jsou na tom jen ve Francii, Itálii, Řecku, Španělsku a Portugalsku. Jižní Evropa má ale na rozdíl od Ameriky dlouhodobě stagnující ekonomiku a hluboké strukturální problémy s rigidní a přehnanou regulací mnoha profesí.

Dekadentní štěstí u herních konzolí

V Americe dnes pracuje méně mužů v nejproduktivnějším věku než na konci velké hospodářské krize v roce 1940, kdy nezaměstnanost dosahovala 14 procent. Teď se už víc než rok pohybuje na rekordně nízkých pěti procentech. Je tedy podobně nízká jako u nás na současném vrcholu prosperity.

Přestože ve veřejné debatě bývá právě nezaměstnanost považována za zásadní ukazatel zdravé společnosti, podstatnější údaj je zaměstnanost. To znamená, kolik lidí skutečně pracuje. Mezi nezaměstnané se totiž počítají jen ti, kdo práci hledají. Nikoliv ti, kdo na to hledání z jakýchkoliv důvodů rezignovali. Ve Spojených státech pracuje v té nejproduktivnější kategorii (tedy mezi 25 a 54 lety) jen 84,6 procenta mužů. Zásadní otázka proto zní, co dělá těch 15,6 procenta? Průměr zemí OECD je 85,9 procenta. My máme mimochodem s 91,9 procenta aktuálně jednu z vůbec nejvyšších zaměstnaností mužů v produktivním věku z celého Západu. Srovnatelně je na tom jen Švýcarsko a Island. Kdyby ve Spojených státech byla míra zapojení mužů v nejproduktivnějším věku na úrovni roku 2000, bylo by v práci o deset milionů Američanů více.

Úpadek mužské pracovitosti popisuje v nové knize Men Without Work: America’s Invisible Crisis (Muži bez práce: Americká neviditelná krize) ekonom Nicholas Eberstadt z konzervativního American Enterprise Insititute. Detailně v ní rozebírá, jak se kultura „nepráce“ stala pro Američany z nižších vrstev reálnou životní alternativou.

Je to úplně jiný stav než nezaměstnanost. Ta je podle psychologů pro většinu lidí hned po ztrátě blízkých druhou největší psychickou zátěží. Ti Američané ale rezignovali, práci už nehledají. Se svou rolí se nějak smířili. Některé studie dokonce ukazují, že jsou v ní dekadentně šťastní. Přinejmenším pro chvíli. Eberstadt píše o změně norem, která pro „statného muže“ udělala z nicnedělání životní alternativu. Práci nehledají. Zvykli si žít na účet druhých a už jim to vůbec nepřipadá jako něco trapného, za co by se měli stydět. Jenom 15 procent mužů bez práce mezi 25 a 54 lety řeklo, že jsou bez práce, protože ji nemohou najít. To znamená, že 85 procent nepracujících mužů v produktivním věku se už žádnou práci hledat nesnažilo. Nejde o žádné výjimky, řeč je o milionech Američanů.

Ekonomicky neaktivní – jak se odborně říká těm, kdo už práci nehledají – dramaticky převyšují počet nezaměstnaných. Tedy těch, kdo práci hledají. Na otázku, co vede k novému, dost perverznímu a ve své podstatě velmi antiamerickému životnímu stylu, Eberstadt odpovídá, že příčinou nebyl samotný sociální systém. V každém případě ale tento životní styl pasivních mužů financuje. Mnoho z nich je oficiálně prohlášeno za invalidy a žijí z podpor pro zdravotně postižené. V roce 1960 připadalo na jednoho invalidu 134 pracujících mužů. V roce 2010 už jen 16. Papírově přibývá zdravotně postižených, přestože se celkové zdraví Američanů za tu dobu dramaticky zvedlo, práce je bezpečnější a lidé se těší největší ochraně v zaměstnání v historii.

Ze sociálních a invalidních dávek a podpory členů rodiny mají nepracující muži mezi 25 a 54 lety výdaje za domácnosti o třetinu vyšší než ti s nejnižšími příjmy z práce. Každý, kdo je ochoten za nízký příjem pracovat, se tedy při pohledu na jejich životní styl musí považovat za idiota.

Kolaps pracovní etiky se podle Eberstadta odehrává navzdory celkovému zvýšení úrovně vzdělání ve všech společenských vrstvách včetně těch nejvyšších. Zároveň upozorňuje, že s pracovní pasivitou přichází i infantilizace mužů a strach ze závazků. Ve zmíněné věkové kategorii je část těch, kteří se nikdy neoženili, v roce 2015 třikrát větší než v roce 1965. Speciální fenomén, jejž známe od nás, jsou „mamánci“. I v Americe přibývá dospělých mužů, kteří do vysokého věku dávají před samostatným životem nebo společnou domácností s partnerkou přednost setrvání u rodičů. Poprvé od roku 1940 žije víc mladých Američanů s matkou než s partnerkou. Ve věku mezi 18 a 34 lety zůstává u rodičů 35 procent z nich. S partnerkou bydlí jen 28 procent. V Americe ten životní styl nebýval běžný. Normální bylo v osmnácti odejít z domu rodičů a žít si po svém.

Co ti pasivní muži celý den dělají? Eberstadt upozorňuje, že v průměru koukají pět a půl hodiny na televizi. To je o dvě hodiny víc než ti, kdo nepracují, ale místo si zkoušejí hledat. Ekonom Eric Hurst z Chicagské univerzity právě provádí výzkum, jak tito muži tráví čas. Většinou před obrazovkou. „Jsme přesvědčeni, že v drtivé většině se tito muži rozhodně nevrátili do školy ani se nezabývají změnou své kvalifikace a profese. Hodiny, které kdysi trávili v práci, teď vyplňuje zábava. Sedmdesát pět procent té zábavy vyplňuje jediná aktivita: počítačové hry.“

Ti muži mají samozřejmě málo peněz. Jenže k „elektronickému“ stylu trávení volného času jich zas tak moc nepotřebují. Technologická revoluce kromě vymazání míst pro muže z nižších vrstev také dramaticky snížila ceny elektroniky. Všech těch počítačů, telefonů, tabletů a herních konzolí. A také připojení k internetu.

Podle Hurstových studií si to pasivní muži zatím užívají a baví se. „Studie spokojenosti ukazují, že jsou šťastnější než jejich vrstevníci, kteří pracují.“ V krátkodobém horizontu a s důkladným dopingem virtuálního vzrušení ještě nová pasivita nepřináší těm mužům prázdnotu, pocit vlastní méněcennosti či ztrátu smyslu života. Dlouhodobě se to ale musí projevit. „Donald Trump je důkazem, že část těch rozzlobených mužů už začíná být alespoň trochu zdravě nespokojená z toho, že s prací ztratili i smysl života, sebeúctu a mužnost, což jsou následky jejich dlouhodobé zahálčivosti,“ napsal komentátor George Will v konzervativním National Review.

Většina těch mužů dřív pracovala v manuálních a rutinních profesích, které z Ameriky zmizely kombinací outsourcingu do levnějších zemí a technologického vývoje. S jejich schopnostmi se pro ně těžko hledají jiné.

My jsme v ohrožení, že u nás za pár let uvidíme podobný scénář. Dnes politici i průmyslníci lanaří adepty do technických učňovských oborů, protože firmy si stěžují, že nejsou lidi. Sami průmyslníci ale přiznávají, že v delším časovém horizontu, od deseti let výš, to bude vypadat jinak.

Index ohrožení robotem

Podle zmíněného Employment Outlook OECD, který vychází ze studií ekonomů Melanie Arntzové, Teddyho Gregoryho a Ulricha Zierahna z institutu ZEW v Manheimu The Risk of Automation of Jobs in OECD Countries (Riziko automatizace pracovních míst v zemích OECD), je v Česku ohroženo 46 procent všech pracovních míst. Na Slovensku ještě o procento víc. Velmi špatné vyhlídky má i Německo se 43 a Itálie s 44 procenty. Nejlépe jsou na tom Finové s 25 a Francouzi se Švédy s 30 procenty. Spojené státy mají 34 procent ohrožených míst. Průměr všech zemí OECD je ještě o procento vyšší.

Ta ohrožená místa jsou z dominantní části mužské profese v průmyslu. U žen jsou to pak pozice v rutinní administrativně. To už bylo v posledních letech výrazně vidět třeba v bankách, kde úředníky na přepážkách vystřídaly platební aplikace v mobilech.

Oxfordští ekonomové Carl Benedikt Frey a Michael A. Osborne porovnali v roce 2013 ve studii The Future of Employment: How Suspectible are Jobs to Computerisation? (Budoucnost práce: jak ohrožená jsou místa počítači?) podle míry ohrožení 702 různých profesí. Zároveň detailně rozebírají vlastnosti, které jsou žádané na místech, kde člověka nikdy žádní roboti a počítače nenahradí.

Do první desítky obtížně nahraditelných nebo vůbec nenahraditelných profesí patří rekreační terapeuti, inspektoři nejrůznějších řemeslníků, jako jsou instalatéři a opraváři, krizoví manažeři, sociální pracovníci v oblasti mentálního zdraví, terapeuti sluchově postižených, terapeuti pro volbu povolání, ORL a obličejoví chirurgové, sociální pracovníci ve zdravotní péči a specialisté na ortézy.  Hned za první desítkou jsou dietologové a výživoví specialisté.

Velmi vysoko na žebříčku neohroženosti je většina lékařských a učitelských profesí, právníci, designéři, obchodníci, experti na marketing, rodinní terapeuti, inženýři a také řemeslníci všech možných profesí. Instalatéry a truhláři počínaje, kadeřníky konče.

Nejsou to všechno profese, které si žádají špičkovou kvalifikaci. Žádají si ale nějakou kvalifikaci. Už z toho seznamu je zjevné, že se cení a cenit budou sociální a obchodní dovednosti, schopnosti řešit složité komplexní problémy a rozhodovat, tvořit a pečovat.

Muži s vysokou inteligencí a kvalifikací budou v tom systému patřit k nejúspěšnějším. Z nižších vrstev mohou velmi dobře prosperovat ti, kdo budou mít kromě manuální zručnosti i sociální nebo obchodní schopnosti a dokážou se uplatnit ve službách. Bude se dařit profesím, kde se budou věci dělat individuálně na míru. V souvislosti s brexitem se teď pro nové vztahy Londýna s Unií často používá slovo „bespoke“ (tedy „šitý na míru“). Donedávna znělo jen ve vysoké krejčovině pro oblek či šaty šité na míru. Pořád budou věci, které nikdy nezvládne udělat stroj, ať to budou speciální piva z malých pivovarů, nebo na míru vyrobený nábytek pro ty, kdo si ho budou moci dovolit.

Spodní část žebříčku ohrožení tvoří převážně rutinní a manuální profese. Úplně na konci jsou ale rutinní úřednické posty v daňové správě, pojišťovnách, knihovnách nebo v zásilkových službách. V mnoha z nich pracují ženy, jenže ty se se svými sociálními schopnostmi a pečovatelskými instinkty snadno chytnou i bez vysoké kvalifikace ve stále žádaných profesích z prvních míst žebříčku.

Západní civilizaci čeká velká debata o smysluplné a důstojné náplni života mužů z nižších vrstev, jejichž tradiční svět ovládnou počítače a roboti. Je zjevné, že úzká specializace v učňovské škole bez nějakého všeobecného základu, na němž se dá stavět opakovaná změna profese, je cesta do neštěstí. To třeba zatím jen tušené neštěstí, kombinované s arogancí a pohrdáním těch, kdo se sami pasují do role elit, žene masy k Trumpům a Babišům.