komentář ondřeje štindla

Podivná obrana svobody projevu

komentář ondřeje štindla
Podivná obrana svobody projevu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Skupina českých poslanců se rozhodla bránit svobodu projevu, pod vedením Václava Klause mladšího se rozhodla přidat do trestního zákoníku novou skutkovou podstatu „porušení svobody projevu“ jako přestupek i trestný čin se sazbou od pokuty po tři roky vězení.

Podle navrhovaného paragrafu by bylo možné stíhat správce masově užívaných sítí, kteří z nich smažou příspěvky, které přitom neodporují českým zákonům, mezinárodním smlouvám a dobrým mravům v úmyslu ztížit nebo zmařit svobodnou diskusi o důležitých otázkách veřejného zájmu.

Mezi navrhovateli se kromě Klause mladšího dají najít i další osobnosti novodobého tuzemského národovectví, například Zdeněk Ondráček z KSČM, jenž svou oddanost svobodě projevu osvědčil už před třiceti lety, když s bílou přilbou na hlavě a pendrekem v ruce honil ulicemi Prahy lidi, kteří se tam přišli svobodně projevit.   

Je to návrh efektivní v tom smyslu, že posílí pozici předkladatelů v očích stoupenců, pro část uživatelů sociálních sítí je velmi vágně definovaná „cenzura“ velké téma. V něčem jejich stesky mohou být oprávněné – kritéria, podle nichž sociální sítě mažou nevhodný obsah, mohou působit zmateně, jejich dopad na různé názorové skupiny se může zdát disproporční. Může to být důsledkem ideologické předpojatosti a také obrovského měřítka, v němž globální sociální sítě pracují.

Ty sítě jsou ale soukromý majetek nějaké privátně vlastněné firmy. A navíc fungují v globálním měřítku, na Facebooku nebo Twitteru neexistují hranice mezi státy, lidé mohou volně konzumovat obsah vytvořený v jiných zemích, je proto dost těžko představitelné, že by pro různé skupiny uživatelů platila různá pravidla podle toho, odkud pocházejí.

Role velkých internetových firem v současném světě je dost sporná, vliv sociálních sítí na veřejnou debatu je také dost neblahý, především ale kvůli psychologickým principům, které se v ní uplatňují, způsobu, jímž působení sociálních sítí proměňuje lidskou mysl – zrovna tohle jsou ale spíš věci, z nichž politici typu Václava Klause mladšího spíš těží.

Někteří kritici Klausova návrhu zdůrazňují, že jeho přijetí by fakticky znemožnilo obranu proti informační válce, kterou proti dnešnímu Západu vede například Rusko. Něco na tom je, jakkoliv si netroufnu hodnotit, zda právě tohle bylo záměrem předkladatelů (postoje některých z nich jsou dlouhodobě proruské, nebo aspoň ruským zájmům nikdy neprotiřečící).

Ta informační válka je vedená jiným způsobem, než se často říká, především ze strany těch, kdo ji chtějí zlehčovat. Nejde v ní tolik o zprávy z různých marginálních, třeba Ruskem financovaných serverů. Ale o velké množství falešných uživatelů napojených třeba na ruské „trollí továrny“, kteří chrlí a pomáhají dál šířit obsah, jenž neprosazuje nějakou konkrétní ideologii, ale posiluje iracionální extrémy na všech stranách veřejné debaty ve snaze udržovat a prohlubovat existující společenské rozdělení, paralyzovat veřejnou debatu. 

Smyslem obrany proti informační válce není dosáhnout toho, aby ve veřejné debatě zaznívaly jenom ty „správné“ názory a ověřené informace, každý by měl mít právo dělat ze sebe na veřejnosti podle vlastního uvážení třeba i pitomce. Měli by z ní být ale vyloučeni takoví falešní „aktéři“, jejichž pravá povaha se navíc dá většinou snadno prokázat. Přijetí návrhu Klause mladšího by takovou obranu fakticky znemožnilo.     

 

28. ledna 2019