Bez povšimnutí v českém veřejném prostoru (čest jediné výjimce, Zbyňku Petráčkovi z LN) zemřel 12. června Frank Schirrmacher, jeden z nejvlivnějších intelektuálů dnešního Německa. Schirrmacher patřil mezi čtveřici vydavatelů listu Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), v jehož historii byl držitelem malého rekordu: do funkce přišel jako nejmladší vydavatel v historii, tehdy před dvaceti lety mu bylo 34 let. Z toho plyne, že smrt ho zastihla v 54 letech. Jak se na proslulého redaktora frankfurtských novin patří, zemřel ve Frankfurtu a na srdeční infarkt.

Schirrmacher byl rozený akademik. Studoval germanistiku a anglistiku v Heidelbergu a později v Cambridgi, kde si přibral ještě filozofii. Ve FAZ pracoval od konce 80. let. Napsal několik úspěšných knih na společenská témata, největší ohlas mezi nimi vzbudila v roce 2004 práce „Das Methusalem-Komplott“ o blížícím se odchodu poválečné „baby-boom“ generace do penze a o tom, jak to pozmění společnost; kniha vyšla i česky pod názvem „Spiknutí metuzalémů“. Ale Schirrmacher byl osobně u lecčeho, co se u našich sousedů intelektuálně šustlo. Například byl autorem velkého rozhovoru s Günterem Grassem, v němž se držitel Nobelovy ceny za literaturu přiznává k členství u Zbraní SS.

Zprava doleva, ale ne úplně

Před třemi lety publikoval celoživotní konzervativec Schirrmacher esej „Začínám věřit, že levice měla pravdu“. Byla to jeho osobní potřeba vypořádat se s lehkostí, s jakou byli v průběhu finanční krize ze státních peněz sanováni bankéři, a obecněji s lehkostí, s jakou se finanční sektor zmocnil terminologie volného trhu a svobody ve svůj úzký prospěch. Někteří jeho bývalí ideoví spojenci – například bývalý šéf Svazu německého průmyslu a dnes europoslanec za Alternativu pro Německo, taktéž autor bestsellerů Hans-Olaf Henkel – to brali za definitivní důkaz Schirrmacherovy intelektuální nestálosti. Ale Schirrmacher se tím řadil na levici stejně tak málo, jako když Milton Friedman svého času zavedl rozlišení na protržní a probyznysové síly v politice.

V jiné velké debatě posledních let, o Thila Sarrazina a jeho knihu „Německo se zničí samo“, Schirrmacher teze bankéře-provokatéra o hloupnutí německé společnosti mj. vinou přistěhovalectví z muslimského světa nejprve ztrhal, ale během krátké doby svůj postoj revidoval a Sarrazina vzal pod ochranu proti politickému establishmentu. Nebyl tak extrémně rozkolísaný jako náš Václav Bělohradský, ale názorová pevnost k jeho vlastnostem rozhodně nepatřila. Zvyšovalo to však jeho pomyslnou tržní cenu, byl intelektuál, jehož jednotlivá hnutí mysli se někdy sama stávala událostí.

Zažil jsem Schirrmachera osobně, když jsem v lednu 1998 přišel do frankfurtských novin na stáž (mj. s dnešním náměstkem českého ministerstva zahraničí Petrem Drulákem). FAZ předcházela pověst profesorského listu, redakční linie byla tehdy víc napravo než dnes. V našich představách šestadvacátníků jsme očekávali v lepším případě chladné, v horším arogantní Němce v oblecích. Schirrmacher tu představu, především svým chováním, naplnil, překvapivé bylo, že se přezíravě choval vlastně jen on, zatímco ostatní byli vesměs přívětiví a pozorní. Že to od Schirrmachera nebylo nic proti nám, jsem pochopil nejdřív z narážek některých jeho kolegů, kteří pod ním lehce trpěli. Byl neustále vystaven tichému podezření, že je příslušník jakési zlaté politické mládeže, rozuměj že se svého postavení nedopracoval jen umem a pílí, že má „telefon přímo ke Kohlovi na stůl“. Asi o rok později velká část kulturní rubriky FAZ kolektivně přešla do nepřátelských (a levicovějších) redakcí Süddeutsche Zeitung a Zeit. S odstupem času je jasné, že podezírání z rychlokvaškovství nebo politického oportunismu bylo vůči Schirrmacherovi nespravedlivé, bez talentu by tu roli nemohl tak dlouho hrát. Arogance byla asi v jeho případě jedna z možných forem daně, kterou někteří lidé za svůj výjimečný talent platí.

Renomé skrze německé staromilství

Je ale pravda, že důležitou součástí Schirrmacherova renomé bylo staromilství části německé veřejnosti, potřeba udržovat si představu společnosti, ve které působí několik licencovaných veřejných intelektuálů a ty je možné sledovat na několika všeobecně uznávaných platformách. Německo sice nezažívá takové roztříštění veřejného prostoru jako například my, ale i v Německu klasická hierarchie intelektuální scény prochází zatěžkávací zkouškou. Frankfurter Allgemeine na opozici vůči vulgarizaci veřejného prostoru postavily svou strategii. Když koncem 90. let přišly změny pravopisu (ne nepodobné reformě českého pravopisu v dělnických 50. letech), zavelel Schirrmacher do protiútoku. Jeho noviny oznámily, že budou psát postaru, a po čase se podařilo sjednat kompromis. Reforma nebyla tak dalekosáhlá a Schirrmacher se svými FAZ na ni přistoupil. Před několika lety se sice redakce vzdala zásady, že fotografie na titulní stranu nepatří a názvy komentářů se přestaly sázet do švabachu, jinak se ale FAZ dál tváří nevzrušeně.

Nejsou to samozřejmě každým svým vydáním a každým textem úchvatné noviny, naopak. Komentáře bývají zpravidla konvenční, politické zpravodajství vysoce nezáživné: „Na výrok politika A ze včerejšího poledne reagoval o tři hodiny později politik B. O sto kilometrů dál ve městě XY k tomu politik C poznamenal, že.., načež politik A opáčil... Jeho slova vzbudila pozornost svazu zahrádkářů, z jehož prohlášení obsáhle citujeme: ...“ Věrný čtenář má ale jistotu, že nic skutečně důležitého redakci neunikne a že pod jistou úroveň jeho deník nikdy neklesne. A na tomto solidním základě si redakce pěstuje několik excentriků, rozevlátých duchů, intelektuálních hvězd. Jestli toto ostentativně antiplebejské směřování může přežít, ukáže čas. Bez Schirrmachera budou FAZ určitě zranitelnější.