Česko-německá deklarace

Jak se kalilo smíření

Česko-německá deklarace
Jak se kalilo smíření

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Česko-německá deklarace, jejíž dvacáté narozeniny jsme si připomínali v těchto dnech, může s odstupem času působit jako formalita. Český vztah k Německu je dnes nekomplikovaný, Německu jsme se i po započítání sporů kolem kvót na uprchlíky celkově osvědčili jako jeho východní předpolí v Evropské unii a v NATO.

Vtip je v tom, že před pětadvaceti lety česká diplomacie na to, že relace s Německem bude takhle bezproblémová, sázet nemohla a nesměla. Na zajištění té bezproblémovosti věnovala po většinu devadesátých let značnou část svojí energie.

Jeden český diplomat se smyslem pro zkratku před dvaceti lety o vztazích s Německem pravil: Oni to tady před šedesáti lety rozdrbali, ale my máme problém. Němci se však na rozdíl od Čechů pádem sovětského impéria neocitli v bezpečnostním vakuu. Deklarací, která byla de facto slibem Německa nemučit Českou republiku nároky sudetských Němců a vpustit ji na Západ, se uzavřela éra obav. Je ale třeba taky napsat, že onu infarktovou situaci si předtím česká diplomacie přivodila sama.

V prehistorii této infarktové situace se dvakrát objevuje jméno Karel Schwarzenberg. Zhruba čtvrt roku před listopadem ’89 navrhl tehdejší exulant tehdejšímu vůdci domácího disentu Václavu Havlovi, aby vyjádřil politování za příkoří spáchaná na sudetoněmecké menšině v Československu po druhé světové válce – a tím jaksi pročistil vzduch mezi Čechy a vyhnanci. Havel to skutečně učinil, a to při příležitosti udělení Mírové ceny německých knihkupců v říjnu 1989, použil k tomu odpověď na blahopřání spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera. A později, v prosinci 1989, svou pozici zopakoval i v Československé televizi.

Jenže žádný německý činitel na Havlovo velkorysé gesto srovnatelným způsobem nezareagoval. Praha si to uvědomila nejpozději na podzim 1990, kdy se začala vyjednávat nová mezistátní smlouva s Německem, a najednou do ní nešlo zabudovat pojistku proti majetkovým nárokům vysídlených Němců.

Druhý nešťastný Schwarzenbergův zářez v dané věci se dochoval v interním zápise z porady na Hradě v únoru 1991. Kancléř tu zbytku prezidentské kanceláře sděluje, jaké poznatky si přivezl z cesty po Spolkové republice: Němci mají tendenci domlouvat se nad hlavami Středoevropanů s Rusy a současně v Německu roste „nebezpečí k tendencím nacionálního socialismu“. Byly to poněkud ukvapené závěry, nicméně z nich vyplývalo, že smlouvu je třeba uzavřít co nejrychleji.

Takže Praha ve vztahu s klíčovým sousedem nejprve sama, nevynuceně otevřela Pandořinu skříňku a vzápětí docházela k názoru, že pan soused by toho mohl zneužít. Prezident Václav Havel ještě ve spolupráci s velvyslancem v Německu Jiřím Grušou vypracoval nabídku dvojího občanství pro vyhnance, kteří se vrátí, za což žádali především teď už kýženou majetkoprávní tečku. Ale kancléř Helmut Kohl se nebyl ochoten touto nabídkou zabývat. Smlouva o přátelství z roku 1992 neobsahovala ani majetkoprávní tečku, ani odškodnění českých obětí nacismu.

Krvavé léto 1945 - Foto: archiv

Tou dobou už Praha chtěla do NATO, ale nebyla si jista Kohlovou podporou. Hlavním příznivcem otevření Aliance postkomunistickým zemím byly USA. Jejich obecné doporučení předávané diplomatickými kanály, aby do Aliance noví členové vstupovali bez sporů se sousedy, se dalo uplatnit stejně dobře na Maďarsko a Slováky jako na Českou republiku a Němce.

Diplomatickou ofenzivu, jež byla nakonec korunována deklarací, dohodly v červenci 1994 špičky vládní koalice s prezidentem Havlem. Důležitá byla Havlova řeč v pražském Karolinu, kdy za sebe udělal tečku s omlouváním se sudetským Němcům a připomněl, že bacil etnické nenávisti zanesli do českých zemí právě oni. Samotná jednání o deklaraci vedlo ministerstvo zahraničí a v něm především první náměstek Alexandr Vondra. Němci (výrazně ministr zahraničí Klaus Kinkel, s nímž na další straně přinášíme velký rozhovor) zůstávali obtížnými partnery. Rok před podpisem deklarace, v lednu 1996, Kinkel dokonce zpochybnil platnost Postupimských protokolů z roku 1945, na něž se odsun německých menšin právně vázal. Česká strana si objednala – a dostala – garanci USA, Ruska, Británie a Francie, že Postupim platí.

Taková to byla doba, takové obavy si česká diplomacie uhnala svou politikou z prvních dní po převratu, idealistické představy, že velkorysost je nakažlivá. Jednadvacátého ledna 1997 slova vzájemné lítosti nad dějinami a závazek nezatěžovat dějinami vztahy obou zemí v Praze podepsali premiéři Václav Klaus a Helmut Kohl. Německý kancléř ale při té příležitosti nezajel ani do Lidic, ani na popraviště SS v Kobylisích. Omezil se na nákup šunky v jednom pražském řeznictví.