Lidé si možná tolik nepřejí vládu pevné ruky, v každém případě chtějí posílit stát, na jehož území žijí. To platí také v Česku, kde pod heslem „silný stát“ proběhnou za měsíc volby. Silnější ochranu shora nabízejí ANO, ČSSD i KSČM, první tři strany žebříčku preferencí, současnou míru svobody chtějí nějak omezit i strany z druhé linie, jen výjimečně ji chtějí zachovat. Země se nadcházejícími volbami odkloní od dosavadní politiky volného trhu a občanských svobod, jde pouze o to, o kolik. Z volebních programů se nic jiného vyčíst nedá.

Hlavní politický protiklad současné Evropy popsal Paul De Grauwe z London School of Economics jako rozpor mezi svobodným trhem a ekonomickou mocí státu. Od druhé světové války funguje evropský kapitalismus na jednoduchém půdorysu: svobodné tržní hospodářství zajišťuje vysoký ekonomický výkon, přitom stát dohlíží na dodržování pravidel a zároveň pomáhá těm, kteří se nedokážou v tvrdé soutěži prosadit. Rozdělení rolí v systému, kterému se říká sociálně-tržní hospodářství nebo stát blahobytu, ovšem zkolabovalo za finanční krize před deseti lety a není jisté, jestli se je podaří obnovit. Stále víc Evropanů má dojem, že stát nedokáže ohlídat nejsilnější koncerny, zabránit zvětšování příjmových rozdílů či znečišťování životního prostředí. „Výsledné nerovnosti mobilizovaly určité politické síly proti tržnímu hospodářství. Proto očekávám, že stát bude opět silněji zasahovat do ekonomiky,“ předpověděl De Grauwe v rozhovoru pro deník Der Standard.

Během krize ovšem nemusí frustrovaní občané jít jen proti koncernům, mohou svůj hněv obrátit také proti vládnoucí politické třídě, která jim v dobách krize nepomohla, a kterou tudíž považují za zkorumpovanou. Kde takový postoj převládne, tam rostou šance „nových“ politiků, kteří kromě všeobecného bezpečí nabídnou, že napraví úpadek demokracie.

Na stejném půdorysu se odehrávají i tuzemské politické bitvy. Strany asi dobře vědí, proč od listopadu 1989 nabízejí dosud nejradikálnější obrat k systému, kde vládne nezpochybnitelná autorita a patriarchální hodnoty. Takřka to vypadá, že největší šanci mají ve volbách strany, které tento manévr nabízejí opravdu radikálně.

Čtyři odstíny levice

Rozdělit strany podle programů na levici a pravici je možné i dnes, pokud se jako levicové označí posílení státu, a naopak zachování svobod za program pravice. V tomto smyslu bojují o levicového voliče čtyři významnější strany. Vedle tradičních komunistů a sociálních demokratů se zřetelněji než dříve hlásí k levici Zelení, nově se přidalo Babišovo hnutí ANO.

Nejpoctivější je v tomto směru program KSČM s názvem „Jsme váš hlas!“. Už čtvrtstoletí říká totéž. Stát má jasnou ekonomickou úlohu, která spočívá především v realizaci největších investic, jakými jsou atomové elektrárny a průplav Dunaj–Odra–Labe. Stát musí obnovit kontrolu nad infrastrukturou, především vodovodními sítěmi, ale také plynem a dopravou, a vytvořit obchodní bariéry proti dovozu potravin. Kapitalismus není třeba úplně rušit, ale rozhodně je třeba posílit kontrolu nad podnikateli, kteří by měli prokázat – i zpětně – původ majetku. Od pádu sovětského impéria chtějí komunisté posilovat státní suverenitu, tentokrát zvláště bojem proti migrantům a členství v NATO. Vedle moldavských soudruhů poslední evropská strana s názvem „komunistická“ nezklame ani obvyklými sliby na vyšší minimální mzdu, posílení práv zaměstnanců, posílení daňové progrese a obnovení legendárních novomanželských půjček. Pro ty, kdo je nepamatují: v 80. letech šlo o půjčky na vybavení bytu ve výši 50 tisíc korun s nulovým úrokem a snížením jistiny po narození dítěte.

Spolehlivé komunisty do značné míry kopírují ostatní. Nepřistupují na požadavek vystoupení z NATO, jinde však jsou radikálnější než KSČM. U sociálních demokratů to jsou neomezené sliby „pracujícím“. Nestačí vysoká minimální mzda, nulové daně zaměstnancům s nižšími příjmy a nižší pojistné pro rodiny s dětmi. Nemocenská bude platit od prvního dne nemoci jako před rokem 2006, kdy tuto vymoženost zrušil ministr za stejnou ČSSD. Objevily se moderní prostředky sociální ochrany typu ochrany proti exekucím a sociálních bytů pro každého.

Ještě dál jdou Zelení, kteří na rozdíl od zastaralé KSČM importují požadavky postkomunistických stran Západu. Vedle obecního bydlení a boje s exekutory nabízejí zvyšování důchodů bez ohledu na to, kolik peněz člověk odvedl do systému, nechybí evergreen radikální levice – rovnost platů žen a mužů. Ekologická strana se nezastaví ani před zárukou zaručeného základního příjmu všem občanům. Samotný boj za životní prostředí je součástí sociálního tažení, proto bude stát rodinám přispívat na ekologické vytápění i elektromobily.

Programy ČSSD a Zelených obsahují prvky levicové vúdú ekonomiky, podle níž vyšším přerozdělováním ve prospěch chudých automaticky vyrostou daňové příjmy státu, který pak může financovat další požadavky sociálně potřebných. Gejzír slibů potřebným i střední třídě však není hlavním motivem ANO. Jeho sociální program se překrývá s částí nápadů Zelených, jinak však má Babišovo hnutí blíže ke komunistům, kteří pro sociální rozměr života nezapomínají, že „silný stát“ přímo zasahuje do ekonomiky. U programu ANO nejde o to, aby stát sám podnikal, rozhodně ale nebude pouze rozhodčím konkurenčního boje.

Kromě celních bariér proti cizím potravinám je také třeba dotovat podniky v zemědělství, nesmí se zapomínat ani na průmysl a IT služby. Ke změnám dojde při řízení státu. Úřady se budou centralizovat, sněmovna zrychlí projednání zákonů navržených vládou, především se však posílí bezpečnostní složky. Obnoví se silný protikorupční útvar, neobvyklý je požadavek čtyřikrát zvětšit rozpočet tajných služeb a proměna celní správy v novou policejní složku, která může dotáhnout stíhání daňových úniků k obžalobě.

Komunisté osvědčili, že jsou stranou předlistopadové nostalgie, ČSSD a Zelení jdou za vizí pozemského ráje, šéf ANO Andrej Babiš nabízí reformu fungování státu. Česká republika se stane „rodinnou firmou“, již řídí otec pevnou rukou, a přitom spoléhá na „vzájemnou soudržnost“ členů širší rodiny, kteří si pomáhají v těžkých časech, a když je třeba, pracují bez výplaty. Vize rodinné firmy už překračuje klasické hranice mezi levicí a pravicí, protože se blíží představám austrofašistů z 30. let minulého století, kteří propagovali „stát jako venkovský statek“.

Pravice na poslední vartě

Nutnost silného státu připouštějí i další strany, které usilují o sněmovnu. U lidovců nepřekvapuje, že chtějí podporovat zemědělce a rozšiřovat daňové výhody rodinám s dětmi, novinkou je promyšlený plán na zavádění nových technologií. Realisté jsou stranou suverenity, když kromě přísnosti vůči migrantům chtějí za každou cenu udržet korunu, omezit vliv EU a zavést vojenský výcvik. Okamurova Svoboda a přímá demokracie vedle toho žádá boj se současným establishmentem, tedy přísnější vyšetřování korupce a vyšší daně bohatým.

Všechny zmíněné strany však zároveň vidí hranice, za něž by se silný stát už neměl pouštět. Lidovci chtějí chránit podnikatele před byrokracií symbolizovanou pokladnami EET, které ovšem sami pomáhali zavádět. Realisté chtějí před státem ochránit svobodný trh, a proto žádají, ať se omezí subvence velkým firmám zvláště v zemědělském oboru a uvolní regulace pracovního trhu například zrušením zákazu „švarcsystému“. Okamurova SPD je i podle názvu stranou požadující víc přímé demokracie, s Realisty přitom trvá na posílení kárné odpovědnosti pracovníků justice, kteří v posledních letech svévolně zasahovali do politických i ekonomických poměrů.

Obranu svobody považují podle programů za své poslání další čtyři strany. Klasický přístup pravice drží podle očekávání TOP 09 s občanskými demokraty. Kromě tradičních návrhů na nižší daně reagují také tyto strany na nedávné zkušenosti a žádají větší odpovědnost soudců i státních zástupců, zrušení EET a omezení zemědělských dotací velkým firmám. Rušení úřednických míst, penzijní reforma a boj s oligopoly ve všech oblastech hospodářství jsou v čele priorit TOP 09, občanští demokrati jsou zaměřeni mikroekonomicky a chtějí omezit povinnosti podnikatelů při přijímání pracovníků i hodnocení vlivu staveb na životní prostředí. Symbolicky slibují zmírnění zákazu kouření.

U obou stran postavených na podpoře ekonomického liberalismu je nápadný defenzivní postoj. Jako by stačilo svobodu pouze bránit před dalšími a dalšími požadavky na posílení státu. ODS se v jednom směru vizi silného státu nebrání a žádá posílení suverenity, třeba požadavkem nepřijímat migranty a zachovat korunu.

Další dvě strany doplňují defenzivu liberálních stran snahou posílit zájmy, které státní exekutivě konkurují. Hnutí STAN, jež v mnoha programových bodech souzní s bývalým partnerem TOP 09, navíc žádá decentralizaci veřejné správy a její přesun na obce a kraje. Starostové mají největší ambice měnit ústavu, když žádají omezení pravomocí prezidenta a posílení Senátu. Do pravicové stáje patří podle programu také Piráti, kteří častěji než kdokoli jiný požadují posílení role občana. Chtějí změnit stavební zákon (spolu se Zelenými), aby se občané mohli vyjadřovat k velkým stavbám v okolí, případně zrušit podporu pěstování řepky. Vedle toho varují před nekontrolovanou pravomocí tajných služeb.

Silný stát jako prodloužená ruka oligarchů

Kdo chce v Evropě posílit stát, tomu jde nejčastěji o jeho sociální roli, tedy přerozdělovat co největší objem peněz chudým, i když tím může být ohrožena další ekonomická prosperita. „Silný stát“ v bezpečnostní oblasti se stal hitem německých voleb, kde nejsilnější strana CDU i další plánují posílit tajné služby, vypovídat nebezpečné migranty a přísněji dohlížet na extremisty. Většina společnosti s tím souhlasí podle tartuffovského pravidla „Kdo nedělá nic špatného, ten se dohledu bát nemusí“. V těchto sektorech se plány českých stran od evropského mainstreamu významně neliší. Důležitější bude odpověď na otázku, jestli posílit hospodářské pravomoci státu. Pro značnou část občanů je po zkušenostech z let 2008 až 2013 předem zodpovězena kladně. Přesto existuje rozsáhlá výjimka, tedy lidé, kteří při zavádění pokladen EET zažili na vlastní kůži, že to vždy nemusí být příjemná věc. Připomíná, že v požadavku na „silný stát“ se v hospodářské oblasti skrývá čertovo kopýtko, mnohem větší než v oblasti sociální podpory a bezpečnosti. Pokud se silným státem rozumí častější intervence do ekonomiky, nemusí to znamenat, že stát je silný, ale opak, totiž že podléhá zájmům silných firem či podnikatelských sdružení.

Diskuse o tom, do jaké míry může stát přímo zasahovat do ekonomiky, se vedou i v západní Evropě, třeba když jde o záchranu neefektivních či náhle problematických podniků, které jsou ovšem klíčové z pohledu zaměstnanosti nebo celkové struktury hospodářství. Může jít o doly či atomové elektrárny stejně jako o automobilky. V programech českých stran se však objevují i jiné motivy. Nejen komunisté mluví o tom, ať stát či jiné veřejné korporace převezmou vodárny nebo ať drží ochrannou ruku nad národním dopravcem na železnici. Proti pravidlům svobodného trhu doporučují levicové strany spolu s lidovci ochranu domácích potravin či stavbu nových bloků v Dukovanech. Ještě dál jdou úvahy o tom, že se mají rozšířit dotační programy. Především ANO zdůrazňuje, že nezáleží na velikosti firmy, ale na tom, jak chce modernizovat.

V tom už se otevírá prostor pro bezprostřední zásahy státu, protože podpoří pouze ty podniky, které budou odpovídat představám vládních expertů o modernizaci. Z vágních formulací v programech není jasné, do jaké míry se dotační model přiblíží ekonomice reálného socialismu 80. let, kdy prosperita národních podniků či zemědělských družstev typu Slušovic závisela na tom, jakou částku na investice jim přidělilo stranické vedení.

Jak mohou vypadat další intervence státu do ekonomiky, naznačují požadavky na posílení celní správy. Bude posílena schopnost úřadů přímo ovlivňovat hospodářskou soutěž a likvidovat konkurenci státem protežovaných firem. Na riziko takových intervencí pro přežití soukromých firem upozorňují nejen všechny pravicové strany, jež slibují zrušit EET a záplavu různých kontrol likvidující menší podniky. Nebezpečí připouští i hnutí ANO. EET slaví jako svůj úspěšný projekt, přesto připouští, že z něho dostanou výjimku ti nejmenší, tedy s obratem do půl milionu korun ročně, kteří přežili první náraz.

Těžko chtít po voličích, aby podrobili kritice a přezkoušeli efekt státních intervencí, které slibují volební programy. Mohou ovšem poměřit, do jaké míry tyto plány odpovídají všeobecně známým historickým zkušenostem. Za velké krize 30. let upozornil ekonom Alexander Rüstow, že za krizi nemůže nedokonalost volného trhu. „Světovou hospodářskou krizi způsobilo příliš protikladných intervencí státu, který selhal v roli nestranického soudce. Subvence a privilegia pro jednotlivé branže pokřivují trh a zdržují překonání následků krize,“ řekl už v roce 1932. Z takového pohledu přímé intervence státu do ekonomiky nejen ohrožují prosperitu, ale oslabují samotný stát.

Konečně budeme mít silný stát, na nějž se můžeme spolehnout, že nás bude chránit, žádají voliči. Pokud ale vládu převezmou strany, které budou chtít posílit roli státních úřadů také v ekonomické oblasti, dočkáme se opaku. Úřady se rychle dostanou pod kontrolu koncernů a oligarchů, před nimiž nebude mít obyčejný občan najednou žádnou ochranu. Nejde jen o Babiše, jeho případný návrat do vlády bude první kapitolou dlouhého příběhu.