V malém nakladatelství Kodudek, jehož produkce dlouhodobě stojí za pozornost, vyšla nedávno novela filmové režisérky Věry Chytilové Tvář naděje. Původně je to filmová povídka o životě Boženy Němcové, již se Chytilová po dlouhá léta marně snažila zfilmovat. Přestože ledaskoho napadne, že spojení nejznámější české spisovatelky s nejznámější českou filmovou režisérkou muselo kdekoho vábit, nenaplnila Chytilová svůj záměr ani v šedesátých letech při tahu nové vlny, ani za normalizace, ani po sametovém převratu, ani v osmdesáti letech nedlouho před svým úmrtím.

Realizaci stála v cestě nejprve obava z krátkého časového odstupu od jiného filmu o Němcové, Horoucího srdce Otakara Vávry (1962). Následně v osmdesátých letech byla za trest za jeden neuhlídaný „závadný film“ rozpuštěna dramaturgická skupina, jež film připravovala. Po roce 1990 nemělo peníze na film ani na televizní seriál krachující Filmové studio Barrandov, no a naposled v roce 2008 Česká televize upřednostnila vznik série o jiném dějinném velikánovi, Janu Husovi.

Aspoň jedinkrát proto Věra Chytilová svolila k otištění své novely v časopise, a až nyní vyšla knižně. Na přebalu s detailem autorčiných tmavých očí, jež svou hloubkou korespondují s pohledem Boženy Němcové na Hellichově portrétu. O knížce se prozatím příliš neví, což je škoda, protože jde o výtečné čtení. Ba lze cynicky konstatovat, že je možná dobře, že film nevznikl, protože existovat – třeba by se naopak dobrý literární text nedočkal knižního uveřejnění.

Němcová 21. věku

Když počátkem nynějšího století vyšla postupně ve čtyřech svazcích v pečlivě vypravené edici veškerá dochovaná vlastní i přijatá Korespondence Boženy Němcové, způsobila rozruch. Nejeden čtenář i badatel musel korigovat své představy o tom, jaký vztah měla spisovatelka se svým manželem – dík uveřejnění všech dohledaných vzájemných dopisů totiž Josef Němec jako historická postava získal mnoho nových rysů a zlidštěl. Po zásluze přestal být přijímán v zažitých představách jako nechápavý démon z přípisů své ženy. Uveřejnění listů jistěže oživilo zájem jak o spisovatelku, tak o její dobu. Avšak zůstalo u soustředění na ženu vyčnívající nad svou éru a možná nad několik dalších. Její dílo se bohužel ocitlo stranou nového interesu.

Ostatně vzpomínám si ze svých studií na proroctví literárního historika Alexandra Sticha, jenž pravil nad prvním svazkem Němcové Korespondence (dalších se bohužel nedožil), že bude stinnou stránkou splátky tohoto velkého literárního dluhu, že se přestane číst próza Němcové. O deset let později řekla totéž v polohraném dokumentu Ljuby Václavové Obrazy ze života Boženy Němcové literární historička Libuše Heczková, k jejímž celoživotním zájmům Němcová patří: „Obraz Němcové je modifikován mnoha různorodými výtvarníky, filmaři, spisovateli a je velmi těžké ho rozbít. Musíme se vrátit k Němcové textům, musíme je znovu číst, aby nám nezůstala jenom figura nějaké velké krásné mučednice českého vlastenectví.“ Leč je snadné takové přání či varování vyslovit, ale nepochybně těžší je mu dostát.

Byl už natočen film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu, postavený na posledních třech dopisech Boženy Němcové, které už jako notně nemocná adresovala svým dětem a přátelům poté, co se po rozchodu s Josefem a ve snaze o úplnou samostatnost a svobodu psát a žít uchýlila do Litomyšle. Jde o německý film, takže výsledek je maximálně prost líčení dobových reálií – to by v české produkci bylo nemyslitelné – a zaměřil se cele na postavu Němcové. Scenáristka a režisérka Dagmar Knöpfelová, která se ráda zabývá osudy silných žen, představila Němcovou jako velkou, svéhlavou a veskrze originální osobnost typu Virginie Woolfové. Vlastně to není překvapení: jako pomník výjimečným spisovatelkám zafungoval dobře snímek Hodiny podle románu Michaela Cunninghama, a jistě kdekdo by chtěl správně seřídit také svůj ciferník.

Božena vs. Božena

Na americký vzor bylo těžko nemyslet i při premiéře čtyřdílné série Božena, již Česká televize uvedla loni. Přinejmenším dramatická hudba Jakuba Kudláče, která s každou další částí nabývá na síle, až v závěrečné čtvrté hraje takřka neustále, a místo aby vyprávění podtrhovala, jej ruší, velmi připomíná nakažlivou a snadno zapamatovatelnou rozervanost klavíru Philipa Glasse v Hodinách. Dílo autorského tria Lenka Wimmerová (režie), Hana Wlodarczyková a Martina Komárková (scénář) sklidilo úspěch, bylo hodně sledované, diskutované a zřejmě dosáhlo toho, aby Němcovou a snad i další obrozence vzala kloudněji na vědomí další zdejší generace.

Vzhledem k tomu, že základní autorský kolektiv je ryze ženský a že jde právě o Němcovou, byl seriál automaticky ocejchován jako pokus o manifest feminismu. I kdyby to tak bylo, je to jistě regulérní autorská ambice. Ale nemyslím, že je třeba autorky podezřívat z něčeho takového. Vždyť se povedlo víc, v kontextu dosavadního vnímání české spisovatelky něco nebývalého: představit Boženu Němcovou – najmě tu dospělou v podání Anny Geislerové – jako nesympatickou protivu, jež se k okolí chová panovačně, jako by jí mělo sloužit a být neustále k dispozici. Seriálu chybělo pochopení pro Němcovou, zvýraznění její vášně pro psaní či hlubší vykreslení jejího vztahu k malým dětem i k milencům.

Tím ovšem naopak disponuje Božena Věry Chytilové, která Tvář naděje zamýšlela následovně: Chci „postihnout tuto historickou osobnost v úplnosti jejího života a díla… bude nutno vytvořit scénář velmi hutný, v němž téměř každý nový odstavec bude možné řešit nové období jejího života, nebo alespoň bude věnován nové myšlence jejího díla. A proto tam, kde mi budou neznámé skutečné události, tam bude pokračovat děj jejího života dějem jejího díla… Tímto způsobem film dostane jakousi fantaskní formu, neboť hranice a tvůrčí vize nebude většinou ihned pozorovatelná“.

Vyprávění fofrem

Záměry avizované v této filmové synopsi autorka ve svém novelistickém zpracování dokonce překonala. Život a dílo se v textu sice prolínají, zato chybějí slibované odstavce. Chytilová vystavuje čtenáře nepohodlí, vyprávění plyne bez oddechu, bez pauzy a neustále směřuje dravě vpřed. Rychle se střídají věty, spíš krátké, rychle obrazy. Často hrdinčino jméno: chvíli je Betty, chvíli Barunka, najednou Barbora, náhle Božena Němcová. Přeliv mezi celky mnohdy tvoří jediná věta v přímé řeči, která slouží za most z jednoho obrazu do druhého. Boženin život plyne vpřed lineárně, od dětství ke smrti, ale odboček má mnoho. Bylo by ideální učíst novelu na jeden zátah a nevypadnout z jejího zahlcení. Zároveň je třeba neustálého soustředění – jakýkoli oddech znamená vracet se v textu zpátky a komplikovaně dohledávat poslední jasnou vzpomínku na předešlé překotné vyprávění.

Příklad kadence, s níž Chytilová pracuje i jak tvoří onu „fantaskní formu“ vyprávění: „Betty zašeptá: ‚Odpusť mi, maminko.‘ Matka neslyší, ztrácí trpělivost i naději, volá: ‚Hans! Hans!‘ Pak bije těhotnou dceru po tvářích, zoufalá a bezmocná: ‚Odpros! Odpros!‘ Matka si lehá na břeh a z jejího lůna se vyvalí, vytryskne, narodí se krvavé stvoření. Betty se odvrací, matka se nadzvedne, celá šedivá v obličeji, ptá se napjatě: ‚Co je to?‘ Je to chlapec, ale Betty řekne pěvně: ‚Děvče.‘ Matka zasténá: ‚Neštěstí!‘ a zakryje si rukou tvář. Betty balí dítě do kusu spodničky. Otevírá dveře, za nimi je otec a Němec. Jdou k ní, Němec má šavli na boku, bere od ní zavinuté dítě, rozbalí je, všichni jsou zděšeni, je to štěně. Němec ji uhodí: ‚Odpros! Odpros!‘ Její hlava, obklopena černým oblakem vlasů, se zmítá ze strany na stranu. Němcová náhle otevře oči. ‚Co je to?‘ zeptá se z hrůzou. Němec jí líbá ruce. ‚Děkuji ti, je to syn.‘ ‚Štěstí moje,‘ zašeptá Barbora a zvrátí se do podušek. Před jejíma očima vyroste strom, je zelený, zrudne, zažloutne, dá se do pohybu, listí z něho padá. ‚Zastavte! Zastavte!‘ Němcová už zase v jiném stavu stojí na voze mezi ranci a kusy nábytku.“

Těžko říct, jak by fungoval filmový přepis tolika zvratů, jež věta obsáhne i uhájí snadno. Je fakt, že ve zběsilém tempu svého vyprávění občas škobrtne i sama autorka, když náhle otevřeně přizná původní žánr filmové povídky („Postava Němcové již v jiném oblečení se znovu zaostří.“, „Východ slunce přes dešťovou clonu.“). Ale to jsou drobné oděrky na lesku celku. Zkrátka: životní příběh Boženy Němcové lze nasát z různých děl; většinou je to podobné, protože život Boženy Němcové nezměníme. V novele Tvář naděje se však lze přesvědčit, jak suverénní nejen filmovou, ale i literární vypravěčkou byla Věra Chytilová a jak přesně četla Boženiny vztahy nejen s manželem Josefem, ale též s jejími dětmi, milenci a kolegy spisovateli, aniž ještě měla k ruce kompletní edici Korespondence. A četla je i bez ní tak dobře proto, že dobře znala původní veřejná díla Boženy Němcové.

Věra Chytilová: Tvář naděje. Nakladatelství Kodudek, 176 str.