Západní nakladatelství a takzvaná morální klauzule

Sešněrovávaná literatura?

Západní nakladatelství a takzvaná morální klauzule
Sešněrovávaná literatura?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

K charakteristikám umělce patří i schopnost „provokovat měšťáky“, tak to aspoň odpovídá romantickému stereotypu nespoutaného tvůrce. Literáti mohou napříště mít s pobuřováním utrum, pokud se udrží a dál do světa rozšíří praxe, k níž v současnosti přistupují největší nakladatelské domy na světě. Soudobý měšťák (myšleno jako zástupce úzkoprsé společenské vrstvy, která má ve společnosti nebo některé její sféře zásadní mocenský vliv) totiž odmítá být provokován. A sám sebe ani za měšťáka nepovažuje, spíš v sobě vidí světlonoše pokroku. V západním literárním světě jako kdyby přicházelo utužování poměrů, varovných příznaků by se dalo najít víc. 

Nejvýznamnější nakladatelství anglosaského světa začala dávat do smluv s autory takzvanou morální klauzuli, velice vágní ustanovení, podle něhož se autor má chovat slušně, v opačném případě může vydavatel od smlouvy ustoupit (a chtít třeba také vrácení zálohy). Vydavatelství Harper Collins například za porušení morální klauzule ze strany autora mimo jiné považuje „chování, jež svědčí o nedostatku náležité úcty k veřejným konvencím a morálce“. Koncern Conde Nast si vyhrazuje právo hodit přes palubu autora, který „u veřejnosti získá špatnou pověst, stane se předmětem opovržení, stížností a skandálů“. Jistě se dá pochopit snaha vydavatelů dejme tomu pro případ, kdy by se ukázalo, že populární autor dětských knih je „v reálu“ nebezpečný pedofil. Formulace morálních klauzulí jsou ale velmi vágní a je na ně možné „narazit“ ledacos. Záleží také na chápání pojmu „veřejnost“, část autorů a jejich agentů může mít obavy, že jím může být míněna vrstva agresivních uživatelů sociálních sítí, která si vyhledává zdroje pohoršení, aby se pak na ně sesypala ve virtuálním lynči. A ty obavy mohou být oprávněné, velké firmy mají sklon podobným hlasům ustupovat. I diskuse o morálních klauzulích je proto v momentální atmosféře spíš tlumená. Ozvalo se pár autorů, třeba známá publicistka ruského původu Masha Gessenová, která dala najevo, že takhle formulovanou morální klauzuli nepodepíše. O značné opatrnosti svědčí i to, že článek v profesním časopise The Publishers Weekly, který loni jako první na existenci morálních klauzulí upozornil, cituje jejich kritiky většinou anonymně („V jádru jde o to, že nakladatel si vyhrazuje právo zrušit vydání knihy kdykoli, kdy autor řekne něco, s čím nakladatel nesouhlasí. Je to šílené.“). Literární hvězdy se novou praxí nemusejí cítit tolik ohroženy, morální klauzule jsou ale jasný signál začínajícím autorům – dávejte si pozor na pusu, nevybočujte. Je to znamení doby, říkají rezignovaně obhájci klauzulí, kteří zároveň vyjadřují víru v to, že ustanovení nebudou zneužívána. „Jakobínský teror byl taky znamení doby,“ reagoval na to naštvaně pro Publisher‘s Weekly literární agent Richard Curtis. 

Nejvýznamnější nakladatelství anglosaského světa začala dávat do smluv s autory takzvanou morální klauzuli, velice vágní ustanovení, podle něhož se autor má chovat slušně. - Foto: Jan Zatorsky

Proměna poměrů na literární scéně má víc příčin. Jednou z nich je kampaň #MeToo, která zasáhla i některé prominentní spisovatele. Slavný indiánský prozaik Sherman Alexie byl mnoha ženami obviněn ze sexuálního obtěžování, odložil proto vydání memoárů a byla mu ex post odňata některá ocenění, některé knihovny stáhly jeho díla z regálů. Lépe dopadl laureát Pullitzerovy ceny Junot Diaz, který byl po vyšetřování očištěn, skutečné martyrium zažil z podobných důvodů kanadský spisovatel Steven Galloway. Pod vlivem #MeToo vzniká i tlak na přehodnocení reputace autorů již mrtvých, třeba Davida Fostera Wallace nebo J. D. Salingera. Zároveň se zvedla vlna často dost vyhroceného společenského aktivismu, který prosazuje také ochranu před slovy, jež by se mohla někoho – především zástupců různých menšin – dotknout, a pokud jsou taková v nějaké knize nalezena, rozjet proti ní na sociálních sítích kampaň. Anglosaský nakladatelský průmysl na situaci reagoval angažováním tzv. „sensitivity readers“, často příslušníků těch menšin, kteří před vydáním rukopis přečtou a upozorňují na pasáže nebo výrazy, jež by se mohly menšiny, k níž sami patří, nějak dotknout. Logicky to vedlo k obavám z jakési senzitivní cenzury, snahy literaturu jako celek umravnit a zneškodnit, lze si představovat, jak by asi dopadla různá velká díla, kdyby se dostala pod podobný drobnohled.  Známá americká spisovatelka Lionel Shriverová napsala do britského Guardinu, že v případě, kdy by její rukopis někdo poslal odborníkům na senzitivitu, skončí. „Trpět u klávesnice neustálou úzkostí z toho, aby nebyly zraněny city druhých, utlumuje lidskou spontaneitu blokuje kreativitu. Přízrak neúprosného čtenáře, který člověku zírá přes rameno a hledá důvod se urazit, napomáhá autorské zbabělosti. (...) Zaměstnanci také instinktivně odůvodňují svou existenci. A proto ta senzitivní policie jen zřídka nechá nějakou knihu projít jen tak, aniž v rukopise odhalí hrst těžkých hříchů a oprávní tak svůj 205dolarový honorář. (Musím říct, že ti lidé jsou placeni špatně. Být pořád dotčený z profese musí být vyčerpávající.) Děláme doslova průmysl z pohoršení. Když budete odměňovat netýkavost, dostanete jí víc. I když bude rukopis předem očištěn, stejně se venku najde člověk, který v publikované verzi najde další prohřešky. A to se nezřídka děje.“  

Americká spisovatelka Lionel Shriverová. - Foto: Profimedia.cz

Křiklavým příkladem je dění kolem debutu americké spisovatelky čínského původu Amelie Wen Zhao Krvavá dědička. Je to dystopická fantazie pro dospívající, což je žánr, který autorovi a nakladateli může přinést masový úspěch a taky hodně peněz, podobných titulů vychází skutečně hodně. Také mají oddané čtenářstvo, často až zapálené a na sociálních sítích schopné vést fanatické spory. Existuje skupina autorek a následovníků, která je skutečně žíznivá najít v publikovaných dílech prohřešky proti progresivistickému bontonu. A právě ta si na Zhao tvrdě došlápla. Krvavá dědička asi není zrovna přehluboké literární dílo, prý jakýsi update legendy o ruské princezně Anastasii, o níž se dlouho spekulovala, že přežila vyvraždění carské rodiny, s dodanými upíry a dalšími druhy fantastických bytostí. Nakladatelství Delacorte v knize zřejmě vidělo značný komerční potenciál, autorce vyplatilo velkou zálohu (snad až půl milionu dolarů). A pak se to zvrtlo. Kniha sice ještě nevyšla, ale na Twitteru se objevila různá vágní obvinění. Nakladatelská anotace děj charakterizovala jako odehrávající se v systému, kde „útlak nerozlišuje barvu pleti“, což nadzvedlo bojovníky proti rasismu ve virtuálním světě – každý útlak přece musí být rasistický, bez ohledu na to, že autorka Krvavé dědičky vycházela z poměrů rodné země, Číny. Pak se objevila tvrzení, že jedna z postav fantazijního světa Amelie Zhao je popsána způsobem, který možná naznačuje, že by to mohla být černoška. A ta postava je možná popsána způsobem, který je v něčem stereotypní. Nastalo velké twitterové zuření, do něhož se aktivně zapojilo mnoho lidí, kteří knihu nečetli, paradoxní situace, v níž se zhusta bílí policajti literatury naváželi do imigrantky za to, že ve své knize reflektovala vlastní zkušenost. Smutné je, že autorka to pod tlakem vzdala, vydala přeuctivou omluvu a oznámila, že vydání knihy odkládá. Twitterový lynč byl úspěšně dokonán. 

Je to docela absurdní historka, dokládá ale rychlost proměny poměrů. Před dvěma roky se stala podobná aféra, novinářka Katie Rosenfieldová ji velmi živě popsala pro New York Magazine. Spisovatelka Laurie Forestová publikovala první díl trilogie Černá čarodějnice, typově podobného díla – dystopické fantazie pro dospívající. Odehrává se ve světě, kde útlak má rasový základ, osud hrdinky opisuje klasický oblouk – začíná jako oddaná stoupenkyně systému, končí jako aktivní bojovnice proti němu. Ještě než kniha vyšla, rozpoutali proti ní twitteroví aktivisté vášnivou kampaň, důvodem bylo, že hlavní postava, která do děje vstupuje jako rasistka, taky jako rasistka mluví. Nakladatelství ale tu kampaň – zcela právem – ignorovalo, kniha vyšla, byla komerčně docela úspěšná a na nějakou pomatenou kritiku se zapomnělo. Dnes už se, bohužel, podobným hlasům naslouchá, přikládá se jim zcela nepřiměřená důležitost. Je v nich spatřován reprezentativní výraz názoru publika jako celku, ne statisticky nevýznamné aktivistické menšiny. Je možné, že část nakladatelských profesionálů jejich ideologii v nějaké míře sdílí, nechce se ohrazovat proti „svým“. Přispívá k tomu i prostředí, které se stává politicky monolitním a rozšiřující se „kultura“ permanentního vzájemného dohledu přes sociální sítě, v níž žádné uřeknutí nesmí být zapomenuto nebo nedejbože odpuštěno. Největší anglosaská nakladatelství jsou instituce globální, co budou ona vydávat, bude se ve světě překládat. Vývoj v nich se tedy v nějaké míře dotýká i zdejší čtenářské obce. Politika „appeasementu“ vůči twitterové zuřivosti zjevně nefunguje, snad se najde více autorů a institucí schopných se jí postavit. V opačném případě dostane literární obec jen to, co si zaslouží. 

10. února 2019