Jeho dílo prostupuje násilí. Kniha Motýlí kůže, která nyní vychází v češtině, se stala v Rusku mezi mladou generací kultovní záležitostí. „Bohužel je nemožné vyhnout se násilí... Většina základních textů naší civilizace se přímo rochní v brutálním násilí,“ říká v rozhovoru pro Týdeník ECHO ruský spisovatel Sergej Kuzněcov, bývalý novinář a jeden z průkopníků ruské on-line žurnalistiky.

Jste vystudovaný chemik. Vaše životní dráha je rozmanitá, skoro jako Josifa Brodského, o němž jste sepsal monografii. Ten prý zašíval těla v pitevně věznice Kresty. Jak se bývalý vědec dostane přes psaní komentářů a překlady Stephena Kinga k vlastní fikci o brutálních sériových vraždách?

Dá se říct, že jsem bývalý chemik, každopádně tu školu jsem vystudoval za éry Sovětského svazu. Byl jsem tenkrát přesvědčený, že nemá cenu věnovat se literatuře, tehdejší umělecké školy a akademie jsem považoval za hlásné trouby lží a komunistické rétoriky (což mimochodem nebyla úplně pravda, netušil jsem tehdy o existenci třeba univerzity v estonském Tartu). Takže pro studium jsem si sice vybral chemii, s vědou jsem se ovšem rozloučil při první příležitosti nějaké literární a redakční práce. Chvíli ze mě byl filolog; novinář, editor a překladatel po většinu 90. let. Naštěstí jsem se ovšem bokem začal věnovat rozvoji tehdy vzkvétajícího ruského internetu, což mi umožnilo založit si podnik a postavit se na vlastní nohy.

Ten sen, stát se spisovatelem, jsem měl vlastně od dětství. Miluju knihy a to mé psaní je svým způsobem reciproční komunikací. Rád bych čtenářům poskytl z četby mých knih takové potěšení, jako sám zažívám u jiných autorů. Zrovna překlady Stephena Kinga mě ale příliš neovlivnily. Mám ho rád jako autora, některé Kingovy knihy přímo zbožňuju, ovšem – pokud se budeme bavit o tématu násilí – mám raději přístup britského spisovatele Philipa Ridleyho nebo Francouze Michela Tourniera. Oba studují onu skrytou žádostivost násilí, jeho transcendentní a erotické složky – stejně jako vztah násilí k nevinnosti a něze.

V jednom rozhovoru jste řekl: „Násilí je cenou, kterou je nutno zaplatit za harmonii. Je její součástí.“ Představa harmonicky uspořádaného světa bez násilí je podle vás utopická?

Bohužel je zhola nemožné vyhnout se násilí – alespoň v naší kultuře. Řecká mytologie, Bible, Mahábhárata a většina základních textů naší civilizace se přímo rochní v brutálním násilí. Samozřejmě že v běžném životě je tomu jinak – víme, že je špatné lidi bít, zabíjet nebo znásilňovat; ovšem na symbolické, metafyzické a kulturní úrovni je násilí prostě součástí námi dosažené harmonie.

Jako matka vím, že se před dětmi nejen v literatuře často vytěsňuje násilí a předávání obecně uchopitelných archetypů. Jeníčka s Mařenkou už neodvádějí rodiče do lesa, aby je nechali umřít hlady, nedopatřením se ztratí; ježibabu děti nehodí do pece, aby se se zlem vyrovnaly jednou provždy, prostě jí utečou. Má generace ještě vyrůstala na hrůzných záběrech z 2. světové války, holocaustu a vstřebávala je přirozeně jako součást své historie. O dost jiný přístup než dnes. Přitom dnes v médiích vídáme větší porci drastických zpráv ze světa než kdykoliv předtím, plus ta snadná dostupnost webové pornografie. Není tento paradox jedním z témat, která reflektujete ve svých knihách?

Jsme pokrytečtí z prosté snahy být lepšími rodiči? Můj názor je, že bychom měli dát svým dětem příležitost reagovat na násilí alespoň na symbolické úrovni – ať se naučí hrát si s pistolemi a meči, dívají se na agresivnější filmy. Je to upřímnější přístup než jim lhát o světě, ve kterém žijeme. Děti potřebují znát a vnímat existenci násilí, aby samy mohly vstřebávat své vlastní touhy a destruktivní instinkty. Jistě je nemilé přiznat si už v raném věku, že „mé nebohé dítě má násilnické sklony“, ale je lepší být v tomto ohledu připravený než zažít o dost horší vlnu překvapení v jeho pubertě.

Druhou stranou mince je to, že své děti před násilím ve filmech a na internetu stejně neuchráníme. Podstatným prvkem hollywoodské verze násilí je navíc to, že jde o součást zábavy, je to prostě jeden ze žánrů toho průmyslu. A to je samozřejmě mnohem nebezpečnější pohádka než necenzurovaní Bratři Grimmové. Sám považuji za mnohem účinnější dětem odmalička vysvětlovat, že násilí existuje, ale není vůbec legrační: je děsivé a bolestivé.

V knize Motýlí kůže je spousta explicitního sexu, drastických destruktivních scén. Jistě nebudu první, kdo se ptá, zda je to pro vás nějaká forma terapie.

Jistěže je psaní forma terapie – a do toho počítám i facebookové statusy. Čím větší osobní trauma, tím intenzivnější terapeutický výsledek to může mít.

A jaký má na to názor vaše žena? Je psycholožka.

To byste se měla zeptat jí. Za sebe dodávám, že mi napsala jednu z kapitol – tu o tom sezení s psychologem. (úsměv)

Žijete jednou nohou v Rusku, druhou ve Francii, často cestujete. Cítíte se v současné Moskvě bezpečně oproti třeba Paříži nebo Praze?

Moskva je mé rodné město, takže znám její nepsané zákony, vím, kde je to bezpečnější a kde už ne. Velkým problémem současné Moskvy není ani tak kriminalita, skutečné ohrožení na ulici, jako spíš obecně vysoká úroveň agresivity – ve veřejných prostředcích, na parkovišti, v kavárně, kdekoliv. Neznamená to, že vás někdo nutně uhodí, ale spousta lidí na vás zírá a mluví velmi agresivním způsobem. Samozřejmě že důvodem k tomu je jejich vlastní nejistota, a tudíž pro ně mohu mít pochopení. A za posledních pět deset let se i tahle nevstřícná atmosféra začala postupně uvolňovat, ovšem letošní jaro jako by to všechno zvrátilo zpět do horších časů.
Paříž a Praha jsou v tomto ohledu mnohem mírnější a příjemnější města. Ale ani zde nezapomínejme třeba na masivní pouliční nepokoje, které jsme viděli v Paříži. I vy v České republice máte jistě své vlastní problémy s bezpečností.

Během debaty u příležitosti vydání Motýlí kůže v češtině jste zmínil, že byste dnes už tuto knihu nenapsal. Jak se Moskva, potažmo Rusko, jak ho znáte, od roku 2005, kdy kniha vyšla, změnily?

Motýlí kůže pojednává o relativně poklidném evropském městě a jeho obyvatelích – a o teroru a násilí, které jsou skryté. Zajímá mě propast a napětí mezi tím luxusním povrchem a nebezpečím chaosu, jež bublá pod ním. Dnešní Rusko se ponořilo do krvavého konfliktu s Ukrajinou a státní televize používá násilné obrazy ve svých propagandistických pořadech. Takže nyní nemáme až takovou propast mezi každodenním životem a skrytým násilím: násilí je neustálou součástí společenské diskuse.

Jste také byznysmen. Zadařilo se podle vás ruské ekonomice během Putinovy éry?

Počátek milénia byl pro nás dobou optimismu, ruská ekonomika se začala viditelně zvedat, a to nejen kvůli zvýšeným cenám ropy. Mnoho Rusů tehdy uvěřilo, že si mohou založit podnik, aniž by riskovali státní buzeraci či výpalné od gangsterů. Nicméně poslední léta – dávno před Krymem a sankcemi – se předpovědi týkající se ruské ekonomiky tvářily spíše jako diskrétní posel špatných zpráv. Letos v březnu už se ekonomické prognózy ukázaly jako vyloženě špatné. Putin si geniálně načasoval to, jak využít konfliktu s Ukrajinou k zakamuflování vlastního čím dál očividnějšího ekonomického průseru. A zas jak za studené války se může vymlouvat na Ameriku a zbytek Evropy. Koneckonců je dost možné, že právě tento zastírací manévr byl jedním z motivů jeho nynější krátkozraké politiky.

Je ruská ekonomika natolik soběstačná, že ji euroamerické sankce ani v dlouhodobějším horizontu vážněji neohrozí? Jsou Rusové připraveni na horší krizi než ty z let 1998 a 2008?

Většina Rusů na krizi nevěří. Ruská ekonomika je natolik obří, navíc spjatá s bývalými spřátelenými republikami, Čínou apod., že ji postih ve formě sankcí nemusí zasáhnout i několik let. Takhle nějak přežívala Kuba nebo Írán dlouhá desetiletí. Hlavním problémem ruské ekonomiky je docela obyčejná korupce – a celkem nikdo si s touhle chimérou bojovat nedovolí. Takže si moc nefanděte – pokud ruská ekonomika někdy padne, bude to kvůli nezvladatelné korupci, nikoli kvůli evropským sankcím.

Evropská unie je značně zaskočená a rozpolcená nastalou situací na Ukrajině. Na jedné straně tu máme burcující Polsko a pobaltské země, na straně druhé značně vlažný až proruský jih. Jak vnímá běžný Rus Evropskou unii: jako přirozeného partnera, nebo potenciálního rivala?

Neexistuje nějaký běžný občan Ruska. Máme nějakých 150 milionů lidí, kteří se mohou identifikovat s ruskou národností, včetně emigrantů. Státní propaganda vykresluje EU coby americký satelit s ideou, že pro Evropu je přece logické být spíše naším přítelem než Obamovým vazalem. Ale to nepředstavuje obecně rozšířený názor. Řekl bych, že v myslích Rusů ani žádná EU neexistuje. Existují Slované jako my, pak třeba Skandinávci, západní Evropa, Česká republika, Polsko, Francie – někdo, koho dokážete pojmout.
Každopádně jsem nikdy neslyšel, že by u nás kdokoliv vnímal evropské země jako potenciálního nepřítele. Běžní Rusové milují Evropu, však se nás tu taky hodně zabydluje. (úsměv) Zástupci opozice milují Evropu pro její svobodu a demokracii, zbohatlíci pro její pohodlí a bezpečnost. A většina konzervativců kolem Putina miluje tu „starou Evropu“ z literatury a filmů. Asi jako když se spolu bavíme o Čechovovi a Dostojevském, ovšem navíc bez politické korektnosti a práv menšin.

Jak se jako bývalý novinář díváte na masivní manipulaci s fakty ze strany ruských státních médií během konfliktu na Ukrajině? Notorické je třeba používání fotek z čečenské války coby domnělých důkazů brutality ze strany Ukrajinců vůči proruským separatistům...

Nejlepším příkladem čiré manipulace byla výpověď ženy ze Slavjansku, vysílané na Prvním kanálu TV (nejvlivnějším v Rusku), která tvrdila, že ukrajinští vojáci měli ukřižovat pětiletého chlapce poté, co osvobodili město od proruských separatistů. Celkem brzy se přišlo na to, že je to lež jako věž, na místě se pohybovalo velké množství novinářů a samotných obyvatel Slavjansku a žádnou takovou oběť nikdo nezaznamenal. Navíc se ukázalo, že inspirace k této historce pocházela ze seriálu Hra o trůny, ze 4. nebo 5. série. Tento příklad skvěle ilustruje, jak si propaganda vždycky ráda smlsne na makabrózních obrazech násilí. Protože její tvůrci vědí, jak přesvědčivě pak tyto krvavé ikony na lidi působí.

Rusko ve své mediální politice používá sofistikované dezinformace i vyložené lži. Zejména s nástupem událostí na Ukrajině byla média bombardována historkami o banderovcích a fašistech, české internetové diskuse toho byly plné. Když jsem byla týden po únorovém majdanském masakru v Kyjevě, nebyl tam k nalezení jediný antisemitský nápis; naopak mezi zdravotníky na místě pracovali ortodoxní Židé a nikdo se nad tím nepozastavoval. Vy sám máte židovské kořeny, jak podobné manipulace vnímáte?

Mám židovské kořeny, a navíc jsem hlavním editorem Bookniku, ten patří mezi vedoucí židovsko-ruská on-line média. Po pravdě, nezaznamenáváme vážnější problém s antisemitismem ani na Ukrajině, ani v Rusku. Extremistické, neonacistické skupiny najdete celkem všude. A ruští nacionalisté, pokud máme na mysli jejich xenofobní křídlo, se mnohem více zajímají o asijské imigranty a Čečence než o Židy.

Pokud otázka směřovala spíše k Majdanu – někteří mí kolegové a přátelé byli na místě během událostí, které začaly před více než rokem. Majdan samozřejmě nikdy neovládaly žádné fašistické milice, to jsou báchorky Made in Kreml. Vy to víte, já to vím a předpokládám, že vaši čtenáři to vědí též. Už kvůli vám doufám, že ruská státní propaganda není u vás tak vlivná jako u nás doma.

Byl jste jedním z průkopníků ruského internetu. Máte pocit, že jsou dnes lidé díky svobodě slova a bezpočtu zdrojů informovanější než dřív?

Na jednu stranu jistě. Ovšem konečná volba je vždycky na straně uživatele. A pokud mu vyhovuje lavírování v polopravdách a lžích, není to pro nedostatek informací, ale protože pravdu nedokáže z nějakého důvodu přijmout. Je to, jako když máte varovné zdravotní symptomy – první lékař vás uchlácholí a nabídne nenáročnou léčbu, druhý se vytasí s pesimistickou, ale reálnou diagnózou, kdy bude zapotřebí drahé operace s nejistým výsledkem. Spousta pacientů se v takové situaci spokojí s tím, že si postěžuje na druhého lékaře, jak je zbytečně poděsil, spokojeně bude cucat placebo z lékárny a ve finále si tím o dost zkrátí život. S politikou je to stejné – nezáleží na objemu informací na internetu nebo jinde, je to role každého jednotlivce, zda si vybere cestu pohodlných pohádek pro dospělé, anebo náročnější reality.

Česká republika, podobně jako další postkomunistické země, právě slaví čtvrt století svobody a pádu komunismu v Evropě. Jak to vnímáte?

Tak to je víc než snadné – stačí se upamatovat, jak vypadaly naše životy před těmi pětadvaceti lety. Jaro roku 1989 bylo docela náročné, nejen pro mou rodinu: ekonomika Sovětského svazu byla v těžké krizi, obchody zely prázdnotou a my měli malou dcerku, kterou bylo třeba nakrmit, ošatit. Ale každý večer jsme se tehdy scházeli u televize a sledovali zprávy z východní Evropy. To byla ta nejšťastnější hodinka za celý den, kdy nám svítala naděje na změny u nás.

Někdy později jsem si přečetl komentář Árpáda Göncze, disidenta a prvního postkomunistického prezidenta Maďarska, který řekl: „Jsem nesmírně šťasten, že jsem se dožil konce této pohromy, ale rád bych zemřel dřív, než přijde ta další.“ Vzpomenu si na ta slova pokaždé, když čtu o dalším vývoji nynějšího rusko-ukrajinského konfliktu. Mám velkou obavu, že právě teď stojíme na pokraji další takové pohromy. A velice rád bych se v tomto ohledu mýlil.