KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola

Pravé autoritářství sportovce čeká v Pekingu

KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola
Pravé autoritářství sportovce čeká v Pekingu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Včera skončilo australské drama kolem tenisové jedničky Novaka Djokoviće. Ten přijel neočkovaný do země v domnění, že má výjimku z povinné vakcinace proti covidu. Místo toho ho zadrželi australští pohraničníci. Následoval jeden soud, který Djoković vyhrál, opětovné odebrání víza australským ministrem pro imigraci, další soud a nakonec deportace. Mezitím se z toho stala celosvětová cause célèbre.

Zastánci Djokoviće brojili za právo se neočkovat a obviňovali Austrálii z covid fašismu. Na druhé straně zase někteří tleskali Austrálii za tvrdý postup proti odpíračům očkování a za férovou aplikaci pravidel. Ve skutečnosti z toho nevyšel příliš dobře nikdo.

Djoković věděl o povinnosti naočkovat se několik měsíců. Působí jako primadona, která se domnívá, že pro ni neplatí pravidla. Na druhou stranu výjimku díky procesní chybě opravdu dostal, jak rozhodl první soud.

Austrálie zase působí jako autoritářský stát. Na rozhodnutí, koho pustí do země, má však plné právo. Za normálních okolností pravice dává australský tvrdý imigrační režim za vzor. Ministr pro imigraci Alex Hawke odůvodnil odebrání víza „zdravotními důvody“. Přitom šance, že čtyřiatřicetiletý vrcholový atlet, jenž koronavirus čerstvě prodělal, bude sobě či ostatním nebezpečný, je téměř nulová. A i kdyby, Austrálie v sobotu zaznamenala přes 112 tisíc nových případů. Jeden Djoković nic nezmění.

Nejvíc zřejmě prodělal turnaj Australian Open, jenž se musí obejít bez největší tenisové hvězdy současnosti. Přes všechny řeči o covidové diktatuře však deportování Djokoviće proběhlo podle pravidel, rozhodovaly o tom dva soudy. Australané se jistě ohledně koronaviru chovají šíleně, ale stáje je to fungující demokracie a právní stát.

To na stejné polokouli se chystá další vrcholová sportovní akce, ve státě, jenž je nepochybně autoritářský, a za ještě přísnějších covidových opatření.

Řeč je o zimní olympiádě v Pekingu. Číňané oznámili řadu opatření, jež mají zabránit šíření viru, včetně neustálého testování a nasazení robotů za účelem omezení kontaktů mezi sportovci. To jistě jen dodá na dystopické náladě. Navíc bude zajímavé sledovat, jak moc se podaří kontakty mezi sportovci omezit. Protože olympionici jsou rádi ve velmi blízkém kontaktu. Narvěte několik tisíc mladých lidí na vrcholu sil do jedné čtvrti a začnou se dít věci. Například na olympiádě ve Vancouveru organizátoři mezi 6,5 tisíce sportovců a podpůrného personálu rozdistribuovali 100 tisíc kondomů, které však v polovině došly, a musela se tak zařizovat nouzová dodávka.

Olympiáda v Pekingu však dobře ukazuje na současné problémy pořádání těchto vrcholových sportovních srazů. Když byla olympiáda Pekingu přidělena, řada lidí se pozastavila nad tím, že ji pořádá autoritářská země s nulovou tradicí zimních sportů, která ke všemu pořádala olympiádu relativně nedávno, v roce 2008 tu letní. O olympiádu 2022 se ucházela tři města. Peking, kazašské Almaty a norské Oslo. Norsko bylo považováno za jasného favorita, ale kandidaturu stáhlo poté, co parlament odmítl poskytnout finance. Norové měli strach, že se účet za olympiádu vymkne kontrole, ale zároveň byli pobouřeni požadavky Mezinárodního olympijského výboru. Ten například požadoval speciální dopravní pruhy jen pro členy MOV, recepci s královskou rodinou na účet královské rodiny a aby veškeré reklamní plochy v Oslu byly vyčleněné jen pro olympijské sponzory. Ke splnění posledního požadavku norská vláda ani neměla pravomoci.

MOV si tak musel vybírat mezi Almaty a Pekingem. Olympiáda v Kazachstánu, poté, co tam vláda nechala krvavě potlačit bouře, by jistě také stála za to. Zvítězili však čínští soudruzi. Pravdou je, že mezi demokratickými státy je stále menší zájem o pořádání olympijských her a dalších vrcholových turnajů. Když se o ně ucházelo Los Angeles i Paříž, tak MOV ze samé radosti, že to nebude muset strčit zase nějakému diktátorovi, hry udělil oběma městům. Autoritářské státy však na účet a nespokojenost svých občanů tolik nehledí, naopak je to pro ně vítaný způsob, jak si zvýšit prestiž.

Pak je tu politizace olympiády. K diplomatickému bojkotu her v Pekingu se rozhodly přikročit USA, Británie, Kanada, Austrálie nebo Japonsko, které tam nehodlají vyslat vládní představitele. Rozhodnutí odůvodnily porušováním lidských práv v Číně. To má svou odezvu i v České republice. Ta nejspíše zvolí šalamounské řešení, kdy se k bojkotu oficiálně nepřipojí, ale žádného papaláše do Pekingu nevyšle.

Nicméně kauza již stihla vyvolat domácí roztržku. Velvyslanec v Pekingu Vladimír Tomšík pro list Beijing Daily prohlásil, že „prezident mi řekl, že pokud se nebude moci zúčastnit zimních olympijských her, tak mě prosí, abych z pozice velvyslance vynaložil všechny své síly na podporu zimních olympijských her“. Za což ho pokáral ministr zahraničí Jan Lipavský. Miloš Zeman úder vrátil ve zdravici sportovcům. „Jsem zásadně proti zneužívání olympijské myšlenky pro politické cíle. Zažili jsme to kdysi dávno jak v Moskvě, tak v Los Angeles. Nyní je jemnější forma tohoto zneužití, kdy se bojkot vyhlašuje jenom u politiků, a nikoliv u sportovců,“ uvedl.

Ve skutečnosti politické cíle a olympijskou myšlenku nelze oddělit. Pořádání olympiády v Moskvě, Pekingu, Soči nebo nacistickém Berlíně se prostě nemůže obejít bez politických konotací. Politika a olympiáda vždy byly úzce propojeny. V začátcích běžnou součástí bylo vystavování domorodého obyvatelstva, tak jako v St. Louis v roce 1904. V Mexico City v roce 1968 zase američtí sportovci prosluli protestem proti rasové diskriminaci. Nemluvě o malých dramatech mimo rozeznávací schopnosti velkých států. Zápas ve vodním pólu mezi Maďarskem a SSSR v Melbourne v roce 1956 proslul jako „krev ve vodě“ kvůli množství faulů, zápasy československých hokejistů se Sověty byly vždy ostře sledované s jasným politickým podtextem.

Se vzrůstajícím napětím mezi mocnostmi je jasné, že bude vzrůstat i politizace olympiád. Nejvíce by ale prospělo, kdyby se pořadatelství přestalo nabízet pochybným režimům.

 

17. ledna 2022