Nekonvenční architekti z Atelieru SAD

Street art na počest Mistra Jana

Nekonvenční architekti z Atelieru SAD
Street art na počest Mistra Jana

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když budete procházet kolem Betlémské kaple v Praze ve chvíli, kdy na její jižní fasádu zasvítí slunce pod vysokým úhlem, nemůže vám, jste-li aspoň trochu všímaví, uniknout jedna změna. Na stěně uvidíte osm tmavých kovových desek, připomínajících krátké police.

Uvnitř stínu každé desky se během dne postupně vyrýsují různá písmena a dohromady na několik hodin vyskládají motto „Za pravdu“. Je to instalace architektů Jerryho Kozy, Adama Jirkala a sochaře Martina Papcúna, která vyhrála loňskou soutěž Spolku pro připomínku Mistra Jana Husa. Bez přehánění se dá označit za milník – současné umění se tu v Česku poprvé naroubovalo na národní kulturní památku. Slavnostní odhalení stínového památníku bylo naplánováno jako součást Husovských slavností na 6. července, kdy mají být písmena každoročně nejostřejší. Podobný výjev s nápisem „Wahrheit“ („Pravda“) se ukazuje také na stěně bývalého kláštera v jihoněmecké Kostnici, kde Hus pobýval před upálením.

Soutěžní komise, které předsedal architekt a herec David Vávra, dala přednost mladým autorům před váženými matadory, jako je Stanislav Kolíbal nebo Václav Cigler. Pro Kozu a Jirkala, absolventy pražského UMPRUM, kteří v příštích dvou letech oslaví čtyřicítku, to znamená nejen prestižní úspěch, ale také další potvrzení, že funguje nevšední záběr jejich Atelieru SAD, který vedou spolu se stavařem Tomášem Kalhousem. Celostní přístup, kdy pečují o zakázku od prvního návrhu až po odevzdání díla klientovi, je odlišuje od většiny tuzemských architektů. Navíc těží z přesahu do produktového designu a odvahy pronikat do oblastí, které se s moderní architekturou zatím spíš míjely. „Specializujeme se na věci, které ostatní většinou nechtějí dělat. Není moc studií, která by chtěla dělat nějakou sochu nebo benzinku, když se to bere jako nějaký podřadný úkol,“ říká Koza. V oboru už lecčím zaujali, například prefabrikovaným obytným modulem, použitelným jako hausbót, nebo rekonstrukcí restaurace a vyhlídkových prostor Žižkovského vysílače. Žádanější jsou ale zatím na Slovensku, kde v roce 2011 vyrostla jejich nejznámější stavba – „vesmírná“ čerpací stanice.

Jak vznikala myšlenka pro Betlémskou kapli?

Jirkal: Chtěli jsme něco, co by trochu pracovalo s těmi, řekněme, božími elementy. Něco dynamického, co by se nějak měnilo v čase a bylo závislé na počasí. Jako architekti jsme také chtěli pracovat do jisté míry s veřejným prostorem. Uvažovali jsme o různých způsobech, například o světlech na chodníku, a selekcí jsme se dostali k tomu, co nakonec vzniklo. Je to o světle ve stínu. Kdyby slunce nesvítilo, nebylo by nic. V zimě se písmena neobjevují vůbec, úhel slunečního svitu je příliš nízký. Rýsovat se začínají až v březnu, kdy jsou nejdřív čitelná asi jen pět deset minut, postupně se doba viditelnosti rozšiřuje.

Koza: Důležité je, že to, jestli to je, nebo není vidět, nejsme schopní ovlivnit. To je naše interpretace nějakého vyššího principu. Oba jsme nevěřící, takže se do toho nechci nějak víc zamotávat, nehledě na to, že poselství nemělo být nějak a priori svázané s nějakou historickou nebo teologickou interpretací. Šlo spíš o nějakou morální záležitost, o které se můžou i po šesti stech letech bavit akademici i lidé v hospodě.

Vy se nějak znáte s předsedou Spolku pro připomínku Mistra Jana Husa Hynkem Fajmonem?

Jirkal: Vůbec nevíme, jak na nás přišli. Myslím, že chtěli mít někoho ze současné generace.

A proč myslíte, že jste vyhráli?

Jirkal: Možná díky tomu, že jsme nad rámec zadání vymysleli, že to bude na dvou místech zároveň a současně spojené.

Koza: Z vyzvaných uchazečů jsme byli jediní trochu na pomezí s architekturou. Z toho jsme chtěli nějak těžit. Na druhou stranu je to také výtvarný artefakt, tak jsme přizvali kamaráda Martina Papcúna. Rozhodli jsme se ale také, že pro tenhle účel potlačíme svoje výtvarné vyjadřování, aby byla o to víc zvýrazněná myšlenka samotné práce.

Nedovedu si představit, jak se dá naměřit správné umístění desek, aby vrhaly stín právě tak, jak chcete…

Jirkal: Máme udělaný geolokační model vzhledem ke slunci. Takovou věc dnes umožňuje každý architektonický software. Zadáte si místo na Zemi a zjistíte, jak se pohybuje stín. Je neuvěřitelné, s jakou přesností to opravdu sedí.

Koza: Spousta lidí včetně poroty si na začátku myslela, že písmeno nutně musí být nějak zkreslené. Ono je to vlastně opačně. My jsme nejdřív definovali, jak má písmeno vypadat ve stínu, a až zpětně jsme dělali projekci do toho prořezu. Čitelnost písmen definuje tloušťka desky. Zkoušeli jsme také slabší, ale pak byl zespodu průhled na nebe a stávalo se, že znak prosvítal a tvořil jakousi azbuku.

Z čeho jsou desky vyrobené?

Jirkal: Je to nerezový plech, taková krabička tryskaná balotinou (skleněné mikrokuličky pro povrchovou úpravu – pozn. red.), aby na tom nebyly odlesky.

Sledovali jste při jejich rozmístění nějakou kompoziční logiku?

Jirkal: Rozmístění nevychází z nějakého grafického záměru, ale není ani náhodné, i když to tak může vypadat. Přístup je praktický. Zkoušeli jsme x variant, aby byl nápis čitelný z co největšího množství úhlů a desky si navzájem nestínily.

Jak jste přesvědčili památkáře, aby vám povolili usazení na národní kulturní památku?

Jirkal: To je kapitola sama pro sebe. Spíš o osobních animozitách. Snad abychom to ani neotvírali.

Koza: Hlavní je, že se to povedlo naprosto transparentním způsobem.

Jen povídejte…

Koza: Stalo se to, že generální ředitelka Národního památkového úřadu Naděžda Goryczková se za náš návrh osobně postavila, podobně také šéf odboru památkové péče na pražském magistrátu Jiří Skalický. Celé to běželo až do chvíle, kdy byla paní ředitelka na dovolené a její podřízený to úplně nejtvrdším možným způsobem zařízl. Vznikla tak velmi peprná situace, kdy něco, co bylo dohodnuto, dostalo z nějakých osobních důvodů červenou.

Proč z osobních důvodů? Kdo se s kým neměl rád?

Jirkal: Jména asi říkat nebudeme. Zkrátka vzniklo totálně zamítavé stanovisko. Ve stylu, že náš projekt je absolutně nepřípustný, že už vůbec to není možné na přední fasádě, že vzniká asymetrie a kdesi cosi.

A jak jste se přes tohle dostali dál?

Koza: Bylo to rozhodnutí, které už NPÚ nemohl vzít zpátky, i když to ředitelku velmi mrzelo. Nakonec ale všechno přebil magistrátní odbor, jako úřad, který uděluje rozhodnutí. Konstatoval, že s posudkem NPÚ jako poradního orgánu nesouhlasí. Určitě pomohl rozbor Jiřího Kotalíka, který poukázal na to, že Betlémská kaple sice byla rekonstruována podle projektu Jaroslava Fragnera, ale na podnět Zdeňka Nejedlého měla sloužit jako síň husitských tradic, a míjela tak původní vazbu na Jana Husa. A že náš památník budovu k Husovi naopak přiblížil.

Jste připravení na to, že úzkoprsejší památkáři budou stejně brblat?

Jirkal: Z naší strany tam byl vždycky přístup, že to je trochu street art, jenom jsme to nezdůrazňovali. Určitě bych to ale nenazval sluneční graffiti, jak to pojmenovali v České televizi.

Koza: Podstata graffiti leží někde úplně jinde, na druhou stranu tam nepochybně je kontext s nějakými streetartovými instalacemi nebo s komiksem. Podle nás to je spíš typografická stínová instalace, ale ať si tomu každý říká, jak chce. My budeme rádi, když si toho někdo všimne, když to někoho bude bavit.

V Německu jste podobné trable s památkáři neabsolvovali?

Jirkal: Nestihli jsme tam projít celým oficiálním řízením, na rozdíl od Čech tam máme povolení jen na dočasnou instalaci do roku 2018. Ale myslíme si, že Němci si to budou chtít nechat. Připomínám, že Kostnice je jedno z mála německých měst, které nebylo během 2. světové války vybombardované, a jejich památkáři si tam hlídají doslova každé zrnko prachu. My jsme zvažovali celkem čtyři lokality, ale nechali jsme nakonec vybrat jejich památkáře. Zajímavé bylo, že třeba katolická církev vůbec neměla problém s umístěním na kostnické katedrále, nesouhlasili s tím právě památkáři. Čeští evangelíci nám přitom říkali, že katolíci něco takového určitě nepovolí.

Koza: Rozdíl byl v tom, že v Německu všechno fungovalo, i když to bylo na ústních dohodách, na čistě osobní bázi. Člověk tam prostě nemusel trpět frustrací, že mu úředník z nějakého osobního rozmaru všechno zhatí.

Pojďme zpátky. Ateliér funguje už od roku 2002. Jaké jste měli na začátku vize?

Jirkal: Začali jsme jako standardní architekti. Kreslili jsme věci a chtěli jsme je dělat. Pak se ale stalo to, co je asi běžné – architekt zjistí, že ty jeho věci zkrátka nikdo nechce udělat, protože jsou moc komplikované a stavebnictví k něčemu podobnému neinklinuje. Je o montáži hotových výrobků, které sestavuje specializovaná firma. Architekt se u nás chápe jako takový průvodce stavebním řízením. Tak ale žádný mladý architekt pracovat nechce.

Koza: Oba máme otce architekty, kterým jsme pomáhali a dělali jsme také spoustu činností, které nás nebavily. Řekli jsme si, že chceme dělat pro konkrétní lidi, kteří vědí, proč chtějí dělat s námi, a chceme s nimi dělat až do konce. Tak je postavená celá filozofie ateliéru. Je to náročné na trpělivost, protože s každou věcí se stráví pár let života. Můžeme ale práci dělat tak, jak nás baví. A nás samozřejmě baví ty věci nějakým způsobem posouvat, mimo nějaký mainstream. Je to dané také tím, že já mám blízko k produktovému designu, Adam zase víc k architektuře. Kolega Tomáš Kalous je stavař a má zase přesah k realizaci.

Jirkal: Šli jsme prostě o malinko dál než ostatní. Když pro nás nikdo tu věc nechtěl udělat, tak jsme si ji prostě udělali sami. A jako autoři máme samozřejmě také zájem na tom, jak ta věc nakonec vypadá.

To znamená, že máte pod ateliérem třeba i vlastní zedníky?

Koza: V tuhle chvíli máme dvě velké dodávky, vyškolený osvědčený tým asi deseti lidí, pro které máme konstantně práci. Máme také sklad.

Předpokládám, že to je ve vaší branži spíš neobvyklé...

Jirkal: Já si myslím, že to je hodně neobvyklé. Bud jsou stavební firmy, které dělají stavební zakázky. Nebo si dělají svoje projekty, ale tam bývá tendence na tom projektu co nejvíc škrtit, takže výsledkem jsou typové domy.

Jak vlastně v práci postupujete? Máte každý odděleně na starosti nějakou fázi?

Koza: Vůbec ne. Zvykli jsme si na velmi tvrdý, konfrontační způsob dialogu. Když se nějaká věc zasekne na mrtvém bodě a člověk se v tom začne zacyklovat, tenhle způsob to umí posunout velice rychle dál. Je to poměrně destruktivní, ale odbourává to všechny slepé cesty, které nikam nevedou. Samozřejmě jsou zakázky, které si vedeme úplně sami, ale to jsou ty úplně nejsnadnější.

V architektonických kruzích jste asi nejvíc prorazili se stavbou benzinové pumpy à la vesmírná stanice. Považujete to také vy za svoje nejvýznamnější dílo?

Koza: Já si to ani nemyslím. Je to věc, která nám otevřela dveře do zahraničních médií. A to úplně zásadně, přestože jsme to vůbec nečekali. Přišlo to vlastně ze zdánlivě malé, technicky utilitární stavby. Jde o to, že průmyslové stavby vlastně nejsou architekturou moc poznamenané.

Jirkal: Ona to vlastně není ani tak průmyslová architektura. Měli jsme cíl, aby ta stavba byla do jisté míry značkou té firmy. Pro tu samou firmu děláme ještě benzinky úplně jiného typu, obloukové.

Koza: Je důležité říct, že to není bráno jako jedna věc. Na začátku byla analýza a celý projekt na síť čerpacích stanic. Dostávali jsme se k základním stavebním kamenům, jak to může fungovat, když to bude velká tranzitní pumpa, nebo když bude ve městě, jak se mění velikost kiosku. Až na základě toho vznikla první vzorová pumpa.

Takže těch „hřibových“ benzinek je víc?

Jirkal: Tenhle typ zatím stojí jeden.

Koza: Máme postavené ještě dvě jiné, obloukové. U třetí se bude rozhodovat, jestli bude oblouková, nebo hřibová. Na hřibový typ se zpracovaly další dva projekty – na velkou dálniční pumpu, která se zatím nerealizovala.

Z vlastní zkušenosti vím, že majitel čerpací stanice na jihu Slovenska nemusí být zrovna standardní typ podnikatele. Jak jste se k těm lidem dostali a získali je pro moderní architekturu?

Jirkal: Víme, že nás doporučila jedna jejich spolužačka. Jinak ale vlastně nevíme, jak na nás přišli, de facto si nás našli. Udělali si nějakou malou soutěž na restauraci Fou Zoo v Bratislavě a my jsme ji vyhráli.

Koza: My dodneška samozřejmě bojujeme s nějakými předsudky. Na druhou stranu, já jsem rád, že se restaurace rozvíjí, vyhrává soutěže, je tam radost jíst. Je tam potenciál, že bude Fou Zoo ve Vídni a v Praze, případně v dalších destinacích. Je to jeden z našich dlouhodobých a nejoblíbenějších klientů. Sbírá moderní umění, cestuje, zajímá ho architektura. My jsme původně Fou Zoo nevěřili, mysleli jsme, že to bude nějaká pračka na peníze. Zajímavé bylo, že restaurace měla otevřený rozpočet, byt měl otevřený rozpočet, ale pak přišla benzinka se zadáním, že musí stát stejně jako ta naproti od Slovnaftu.

Slovenské stavební úřady vám s ničím problémy nedělaly?

Koza: V podstatě ne, ale samozřejmě člověk narazí na různá klišé. Například se řeklo, že na benzince nemůže být dřevo. Nenašel se ale jediný předpis, který by to zakazoval. Je to jenom kupa předsudků a stereotypů, která souvisí s tím, že architekti benzinky skoro neprojektují. Ale už se to začíná měnit.

Sami více než benzinky vyzdvihujete projekt hausbótu. Jaký je o něj zájem?

Koza: Vznikla společnost PortX, která není naše a je výhradní zástupce pro prodej. Společnost také vlastní první vzorový hausbót. My máme zpracované různé typové varianty, jednu zakázku máme ze Slovenska. Tam máme ostatně úplně jinou pozici než v Česku, Slováci nás oslovují mnohem víc.

Má vlastně architekt s takovým celostním přístupem jako vy sen, že jednou postaví velký barák?

Koza: Vrátím se k naší zásadě, že nechceme dělat pro nějaké anonymní investory nebo developery. Samozřejmě byly doby, kdy jsme s tímhle přístupem neměli na rohlík, ale nekazilo nám to radost ze života a nikdy jsme nestrádali.

Jirkal: Je to asi spíš o trpělivosti. U téhle profese je to nutné. Říká se, že architekti dělají nejlepší věci až po padesátce.

Koza: Velký dům samozřejmě chceme dělat, ale s lidmi, se kterými k tomu společně dorosteme. To znamená, že když jsme pro klienty dělali byt nebo rodinným dům a zase něco jiného, za tu dobu oni zbohatli, my jsme zkušenější, je to jen otázka času, kdy se do něčeho takového pustíme. Ale s tím, že tam bude konkrétní člověk a my si budeme jistí, že jsme k tomu dorostli tak, že to obsáhneme takovým způsobem, abychom byli spokojení. Párkrát jsme si zkusili soutěž na velký barák a pak jsme sebekriticky zjistili, že jsme k tomu ještě nedospěli, že by nás to v rámci našich vysokých nároků semlelo tím obrovským objemem.

3. července 2015