Babišův propad ve druhém kole senátních voleb patří k pozoruhodným porážkám v dějinách mladé české demokracie. Když ze čtrnácti postupujících z prvního kola dosáhli na senátní mandát jen tři kandidáti ANO, pak se srovnání nehledá úplně snadno.

Jenom ve dvou případech se odehrálo něco podobného. V roce 1998 na tom byli sociální demokraté ještě o něco hůře, když patnáct postupů do druhého kola proměnili rovněž ve tři senátní křesla. O deset let později postihlo fiasko ODS, která získala tři senátory z dvaceti postupujících. V obou těchto případech šlo o exemplární trest za známé „zločiny“. ČSSD to schytala za opoziční smlouvu Miloše Zemana s Václavem Klausem (ODS), proti němuž jako zastánci tunelářů Zeman mobilizoval ve volební kampani do sněmovny, aby pak s jeho podporou sestavil vládu. Voliči před senátními volbami porozuměli argumentu, že je třeba zlikvidovat ústavní většinu opozičně-smluvních stran, s jejíž pomocí by mohlo souručenství dvou gigantů převrátit platná demokratická pravidla, a dávali přednost nevyzkoušené Čtyřkoalici.

Občanští demokraté před osmi lety podlehli oranžové tsunami Jiřího Paroubka (ČSSD) a hlavně všeobecné nespokojenosti se zdražením, jež způsobila daňová reforma a zvýšení dolní sazby DPH vládou Mirka Topolánka. Rozhodující slogan o třicetikorunovém poplatku, který musí lékaři vymáhat i po nešťastné matce nemocného dítěte, pak zabral nevídaně.

Za co, soudruzi, za co?

Stejně byl teď potrestán Andrej Babiš, jen není úplně jasné za co. Tak zřetelná a široce sdílená kritika, jako byl boj proti ohrožení ústavy nebo třicetikorunovému poplatku, v kampani nezazněla. Existuje řada témat, která mohla voliče nadzvednout k hlasování proti kandidátům ANO, anebo naopak přimět, aby je tentokrát už nevolili. Asi nejvážnější jsou rostoucí obavy živnostníků z EET, vedle toho neschopnost investovat do dálnic, případně podezření ze zneužívání dotací v případu Čapí hnízdo. Přesto se nic z toho nestalo dominantním tématem. Senátní volby mohly být v jednom rozměru opakováním historie z dob opoziční smlouvy. ANO hraje už třetím rokem roli opozice uvnitř vládní koalice a také své partnery osočuje v rámci paušálního kritického postoje, že „všetci kradnú“. Koaliční spojenci naopak šéfa hnutí ANO s jeho kumulací politické, ekonomické a mediální moci označují za nebezpečí pro demokracii. Pro zdravý selský rozum je nepochopitelné, proč spolu všichni sedí ve vládě.

Mezaliance není opoziční smlouvou, má s ní však hodně společného. Proto je na čase hledat někoho třetího. Paradoxně se nabízejí rovněž vládní lidovci, kteří získali osm senátních křesel, ovšem i oni mohou časem dostat od voličů stejný účet.

Nepřesvědčivé divadlo o nesmiřitelných nepřátelích v rámci jedné vládní koalice tedy s největší pravděpodobností bude hlavním důvodem, proč se Babiš po Zemanovi a Topolánkovi postavil do řady prominentních poražených. Svědčí o tom i fakt, že nejblíže se třem historickým výpraskům dostala rovněž letošní bilance ČSSD. Získat dva senátory z devíti kandidátů ve druhém kole je čtvrtá největší porážka – pokud se nepočítají výpadky komunistů ve volbách v letech 2000, 2004 a 2012, kdy ve finále neuspělo sedm až deset jejich kandidátů. Jinak řečeno, sociální demokraté a Babiš se mohou svářit, jak chtějí, pokladny EET však prosazují svorně, neschopnost investovat do silnic nejde připsat jen ministrům dopravy nebo financí z ANO a zvýšení dotací Babišovým podnikům po roce 2014 jistě neprobíhá proti vůli sociálnědemokratického premiéra.

Aby na nás nekřičel

Bylo by zavádějící vymýšlet dalekosáhlé závěry ze senátních voleb, které se konají na třetině území a obvykle mají nízkou účast. ČSSD se po výprasku v roce 1998 stihla revitalizovat a vyhrát pod jiným vůdcem nejbližší volby do sněmovny, totéž se podařilo občanským demokratům, kteří roku 2010 skládali vládu z druhého místa. Proč by se tedy nemohl napřesrok o něco podobného pokusit Babiš? V senátních volbách převažují protestní hlasy a voliči s klidem experimentují, při velkých volbách si však uvědomují odpovědnost a stejně důkladně jako strany vládní koalice prověřují i jejich vyzývatele. Může se přitom ukázat, že za nejmenší zlo vyhodnotí někoho, kdo je dosud nejvíc rozčiloval.

Případní vyzývatelé tandemu ČSSD–ANO se ostatně nepředvedli při neformálním druhém kole krajských voleb, při vyjednávání o krajských koalicích. Na rozdíl od voličů do Senátu byli připraveni uzavřít kompromis nejen se sociálními demokraty, kde se s tím dopředu počítalo, ale také s Babišem, který pro ně dosud byl zosobněním veškerého politického zla. Bylo to v krajích, kde se na politiku tolik nehraje, co však voličům zaručí, že se ODS, STAN, TOP 09 nebo již zmínění lidovci znovu nepropůjčí stejné hře na koalici nesmiřitelných nepřátel, tentokrát na celostátní úrovni?

Na Liberecku a Ústecku jsou po úspěchu Starostů a komunistů jiné poměry, jinak se ovšem republika rozpadá na tři části. Podle dosavadního stavu jednání bylo v jedné z nich ze společné vlády vyloučeno hnutí ANO (na Plzeňsku, Královéhradecku a Pardubicku), v další sociální demokraté (ve středních Čechách, na Karlovarsku, Zlínsku a v Moravskoslezském kraji), v té poslední lidovci, kteří se náhle stali i z pohledu větších stran nebezpečnými (na Vysočině, jižní Moravě a Olomoucku). Přesto ve všech nabídla ochotnou ruku ke spolupráci jedna nebo více pravicových stran, které se nakonec vlády nebudou účastnit jen na Ústecku. Těžko se proto na pravici hledá zásadový politik, který by odmítl spolupráci s ANO.

S výjimkou tří krajů, kde ANO do koalice nepustili, může jít už jenom o lídra středočeské TOP 09 Petra Tisa. Připustil koalici s babišovci jen v případě, že hejtmanem bude zástupce Starostů Vít Rakušan. Po dohodě, že se hejtmankou stane Jaroslava Jermanová z ANO, se však na koalici odmítl podílet i za cenu, že se rozpadne jeho zastupitelský klub.

Stojí za pozornost, že i pravicoví politici zdůvodňovali užitek koaliční spolupráce s ANO tím, že jinak by je Babiš označil za temné síly z minulosti, které se proti němu spikly. Za ochotou pomáhat miliardáři tedy může být něco jako „komplex bílého muže“, který v koloniích nabízel účast na vládě neschopným a arogantním místním politikům jen z toho důvodu, že šlo o domorodce. Asi by se dala objevit určitá míra zbabělosti nebo také zájem o nabízená místa v dobře placených krajských aparátech. Nutno však připomenout, že voliči v senátních volbách se Babišovy kandidáty do propadliště odeslat nebáli.