Nový ministr Robert Pelikán tlačí s Andrejem Babišem na nový zákon o státním zastupitelství, který posiluje vliv politiků. Odpor je ale široký

Od extrému do extrému

Nový ministr Robert Pelikán tlačí s Andrejem Babišem na nový zákon o státním zastupitelství, který posiluje vliv politiků. Odpor je ale široký
Od extrému do extrému

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve slavném filmu Z režiséra Costy-Gavrase, odehrávajícím se v Řecku raných šedesátých let, přivodí neúplatný vyšetřující soudce ve spolupráci se šťouravým novinářem pád zkompromitované vlády, happy end se však nekoná. Moci se místo politické opozice ujímá vojenská junta. Na závěr filmu běží fotografie hlavních hrdinů s informacemi o jejich dalším osudu: vyšetřující soudce byl sesazen, novinář dostal tři roky vězení.

Ne tak drsně, ale po stejné trajektorii se vyvíjí postavení českých státních zástupců, kteří za povzbuzování novinářů před pár lety rozjeli ve velkém trestní stíhání politiků a politických podnikatelů (zatím s minimálními výsledky) a poslední vládu starého režimu sejmuli zátahem na Úřadu vlády. Přišla vláda nová a z té už rok vychází snaha státním zástupcům nejen přistřihnout křídla, ale přímo je podrobit ministerstvu spravedlnosti, na což si od vzniku České republiky v roce 1993 odvykali. Právo ministra spravedlnosti nahlížet do živých kauz, právo ministra jmenovat vedoucí státní zástupce, pokus vzít jim potenciálně šťavnaté případy a převést je pod svého člověka – zjevně tu probíhá pokus utáhnout šrouby. A do tohoto procesu utahování šroubů patří i příběh ministryně Heleny Válkové.

Váhala a to se jí stalo osudným

Tak jako většina jevů nebývá monokauzální, nebylo takové ani odvolání Heleny Válkové. Jejímu stranickému šéfovi Andreji Babišovi se už brzy zdálo, že se chová příliš samostatně a nekonzultuje s ním. Ministerstvo řídila chaoticky, její personální politika se nedá označit jiným slovem než zmatečná. Není to jen případ první náměstkyně Hany Marvanové, kterou Válková s sebou přivedla, a po třech měsících už to bylo kdo s koho. I Pavel Štern, další náměstek, s nímž se Válková rozešla ve zlém poté, co na ni podal trestní oznámení (!), na ministerstvo přišel sice jako nominant ČSSD, nicméně ve skutečnosti i on byl volbou Válkové. Členové ústavně právního výboru vesměs shodně rýsují obraz dámy, která je sice výborná, možná prvotřídní akademička, ale do exekutivy se nehodila a v dílčích i obecnějších záležitostech měnila názor častěji, než je zdrávo. „Někdy se chovala strašně přísně, pak zase vstřícně. Asi chtěla používat Bismarckův cukr a bič, ale na Bismarcka neměla,“ žertuje její předchůdce na ministerstvu, poslanec ODS Pavel Blažek.

Co ale rámec těchto provozních a osobnostních trablů přesahuje a z kauzy Válkové dělá případ první politické důležitosti, je měkká politika paní ministryně vůči soudcům a státním zástupcům. Babiš si hned na počátku rozhovoru publikovaného 14. února v deníku Právo na problém státních zástupců vzpomněl, a to sám od sebe: „Je načase, abychom konečně pohnuli se základními zákony, jako je registr smluv, zákon o financování politických stran, a abychom vyřešili zákon o státním zastupitelství, které má být nezávislé, vůči čemuž je velký odpor.“ To nejsou nějaké náhodně, bez rozmyslu pronášené věty, to je signál hlubšího zájmu. Přestože mezi lidmi z justice stále ještě doznívá představa, že byznysově orientovaného Babiše soudci, natož státní zástupci nezajímají, skutečnost vypadá jinak.

Od koaličních partnerů, jak ze sociální demokracie, tak od lidovců, má Týdeník Echo potvrzeno, že šéf ANO na přijetí zákona o státním zastupitelství důsledně vyvíjí tlak. Naopak ministryně Válková v prosazování normy zaostávala. Členům ústavně právního výboru jakoby omluvně líčila, že nový zákon po ní vymáhají Babiš s Bohuslavem Sobotkou; premiér následně upřesňoval, že on nemyslí konkrétní návrh ministerstva, ale obecný vládní záměr. Babišovi a mladému právníkovi Robertu Pelikánovi, jehož na ministerstvo dosadili v květnu po Marvanové, nejvíc vadilo, že ministryně, ačkoliv i ona do úřadu přicházela s představou, že státním zástupcům je třeba šlapat na paty, nakonec nebyla o nutnosti zákona vnitřně přesvědčena. Což není divu – vzhledem k tomu, že norma v žádném momentu nebyla jejím dítětem.

První verzi, napsanou před třemi lety skupinkou státních zástupců kolem Lenky Bradáčové, zdědila ještě po ministrech spravedlnosti za ODS, Jiřím Pospíšilovi a citovaném Pavlu Blažkovi. Ti zákon chtě nechtě a ovšem pod vysokým mediálním tlakem podpořili. Novou verzi zákona, o kterou se vede zápas dnes a která vznikla loni o prázdninách, tentokrát už na ministerstvu, zase zaštiťoval první náměstek a nyní designovaný ministr Robert Pelikán. Varianta II. nejenže znamená konec snů o silné soustavě státních zástupců, ona je dokonce vychýlením na druhou stranu a přináší faktickou podřízenost státních zástupců ministrovi (o tom, jak podřízenosti dosáhnout, více v druhé polovině textu).

Se záměrem podrobit si státní zástupce, jak už bylo řečeno, nastupovala původně i Válková. „Jsou i mediálně velmi známé případy, kdy si myslím, že státní zastupitelství už by mělo něco dělat, a nemám účinnou páku, jak s nimi pohnout,“ zněla její rok stará slova z rozhovoru pro deník Echo24.cz. V dalších pasážích rozhovoru detailně líčila, jak si představuje šlapání na paty liknavým zástupcům. Nicméně po pár měsících začala kolísat. Na konci prázdnin spolu se svým náměstkem Pelikánem představila novou variantu zákona, když ji ale při slyšení 6. září na výjezdním zasedání ústavně právního výboru sněmovny ve Špindlerově Mlýnu strhali členové výboru, už na místě se ministryně v bezprostřední reakci dala slyšet, že nový zákon vlastně snad ani není nutný a že by třeba postačila novela. Posléze se k odhodlání prosadit celý zákon vrátila, aby pak v polovině listopadu s náměstkem Pelikánem opět narazila, tentokrát běhen semináře ve sněmovně, kde s ní zkřížil zbraně nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Profesorce Válkové veřejné konflikty nedělají dobře. Vynucená rezignace v únoru 2015 ji zastihla ve fázi, kdy od přijetí zákona opět upustila. „Potkal jsem ji asi před dvěma týdny ve sněmovně na chodbě, zmínila se, že nakonec zákon prosazovat nebude. Kvůli odporu, který ten záměr vyvolává, jak mezi politiky, tak v odborné veřejnosti. A že se to může zkusit znovu, až vášně opadnou, tak někdy za dva roky,“ líčí poslanec a člen vyjednávací skupiny ČSSD k zákonu o státním zastupitelství Jan Chvojka. V kontrastu k váhavé Válkové naopak náměstek Pelikán celou tu dobu – od září až dodnes – zákon tvrdošíjně prosazoval. A tento rozdíl nejspíš tvoří i rozdíl v ceně Válkové a Pelikána z pohledu Andreje Babiše.

Vrchní, prchni

Myšlenka, že státní zástupci potřebují ke své práci nový zákon, který by nahradil dosud platnou normu z roku 1993, kdy vznikala Česká republika, patří už několik let k důležitým leitmotivům veřejného života. Nějakým způsobem se touha po novém zákoně proplétá tak emotivními příběhy, jako bylo náhlé odvolání Jiřího Pospíšila z ministerstva spravedlnosti v roce 2012 nebo razie ÚOOZ a olomouckých zástupců na Úřadě vlády o necelý rok později.

První varianta zákona vznikla zdánlivě na objednávku Pospíšilova ministerstva, ale fakticky vznikla z puzení a na klávesnicích Lenky Bradáčové a několika dalších žalobců, kteří byli mladí a měli k tomu odpovídající vysoké aspirace. Do tohoto okruhu se počítal i Pavel Zeman, na podzim 2011 jmenovaný nejvyšším státním zástupcem. Zeman už si Bradáčovou představoval v čele Vrchního státního zastupitelství v Praze, odkud bylo nejprve třeba vystrnadit Vlastimila Rampulu. Jenže zbavit se Rampuly dalo víc námahy, než si Zeman a spol. představovali, a zkušenost z této protahované zabíjačky je jedním z důvodů jejich vysoké motivace prosadit pro sebe nový zákon, aby měli větší páky vůči nižším složkám soustavy. Zřejmě i proto se návrh nesl v duchu radikální emancipace žalobců na vládní moci a současně centralizování moci uvnitř soustavy na Nejvyšším státním zastupitelství (NSZ). K tomu by se došlo zrušením třetího ze čtyř stupínků v soustavě (okresní–krajské–vrchní–nejvyšší), tedy Vrchních státních zastupitelství v Praze a v Olomouci. Tím by „nejvyšší“ získal možnost daleko bezprostředněji zasahovat do kádrových i konkrétních trestních věcí na krajské úrovni, kam dnes přes „vrchního“ nepronikne. Současně by „nejvyšší“ určoval šéfa nového speciálního Úřadu na potírání korupce, který by sice na jedné straně jakoby nahrazoval zrušená vrchní zastupitelství, ale ve skutečnosti by byl součástí NSZ a šéf „speciálu“ by byl jeho náměstkem. Nezávislost takto centralizované soustavy na vládě měla být zabezpečena desetiletým mandátem, po jehož trvání bude „nejvyšší“ prakticky neodvolatelný.

Tento radikální návrh, jehož navrhovatelé byli tehdy mediálně téměř nedotknutelní, byl sice obroušen, přesto ale podstata návrhu přežila Nečasovu vládu (sněmovna zákon v prvním čtení projednávala den před razií na Úřadu vlády 13. června 2013). Pak ovšem paradoxně obě politické reprezentace, které přišly po garnituře údajných zametačů a korupčníků, tedy Rusnokova i Sobotkova vláda, přijímací proceduru zastavily. Že vývoj nabral opačný směr, pak muselo být definitivně jasné právě loni 6. září na zmiňovaném zasedání ve Špindlerově Mlýně, kde dvojice Válková–Pelikán představila verzi, jež návrh z dílny Bradáčové postavila na hlavu. Otevřely se tři hlavní třecí plochy mezi ministerstvem a státními zástupci: 1) způsob jmenování státních zástupců v jednotlivých složkách soustavy, který radikálně zvětšuje vliv ministra, 2) právo ministra dostávat informace z tzv. živých kauz, 3) široká působnost protikorupčního „speciálu“, jehož hlavu by si nově nevybíral „nejvyšší“, ale stejně jako vedoucí státní zástupce sám ministr. Pokud si dnešní stav představíme jako pomyslný střed, jemuž dlouho hrozilo vychýlení směrem k extrému, v němž se žalobci po legislativě, exekutivě a justici stávají čtvrtou mocí ve státě, Válková a Pelikán zformulovali druhý extrém, kdy si ministr zjednává mnohem větší vhled do trestních řízení a skrze vedoucí zástupce eventuálně i vliv na výsledky konkrétních trestních případů.

Státní zástupci vedení Pavlem Zemanem se postavili na odpor, na rozdíl od dob, kdy sami prosazovali vlastní variantu, se teď už nemohou spoléhat na média a subkulturu protikorupčních neziskovek, zato poněkud paradoxně nacházejí porozumění u zbytku politické scény, tedy u tradičních „kamenných“ stran. I Robertu Pelikánovi s jeho vrozenou nechutí dělat kompromisy musí být zřejmé, že sto procent původních představ proti takto široké národní frontě neprosadí. Důležitá otázka je, co tedy prosadit může.

Cena útěchy, nebo dračí vejce?

Rozeberme si sporné body po jednom. Ještě Helena Válková stačila dát najevo, že především co se vhledu ministra do živých případů týče, nemusí ministerstvo na návrhu trvat (s tím, že šlo o „nedorozumění“, vždyť ministerstvo si pouze chtělo zjednat přísun informací o různých druzích kriminality, nikdy mu nešlo o informace z jednotlivých případů atd.).

V kuloárech se v posledních týdnech přetřásá také možnost, že by Pelikán mohl ustoupit i v druhém ze tří bodů, totiž ve výběru státních zástupců. Za své by tím pádem vzala výběrová řízení na státní zástupce, kdy Pelikán s Válkovou navrhovali pětičlennou komisi, v níž sice státní zástupci mají nad vládou papírově převahu 3:2, nicméně ministr si navrženého kandidáta osvojit nemusí a po dvou výběrových řízeních, která odmítne, v třetím pokusu vybírá vítěze a jmenuje ho sám. Tyto kvazitendry skutečně mají potenciál stát se velkou pákou ministerstva dovnitř soustavy, a pokud by i tento druhý sporný bod zákona padl, skupině kolem Pavla Zemana se hluboce uleví. Státním zástupcům pak přestane hrozit to, co dnes zažívá soudcovský stav, kdy u dvou výběrových řízení (Ústí nad Labem, Praha) ministerstvo výsledky tohoto řízení bohorovně ignorovalo.

Stejně ale jako se dnes zdá nepředstavitelné, že by Pelikánovi všechny jeho nápady přes koaliční strany a státní zástupce prošly, nepředstavitelné se zdá i to, že by agilní ministr ustoupil zcela. Pravděpodobnější je, že nějaký ze svých nápadů si vybere a na jeho prosazení soustředí síly. Mezi státními zástupci a ovšem i koaličními partnery Andreje Babiše panuje obava, že tímto zvýšeným zájmem ministra bude poctěn protikorupční „speciál“, s nímž sice původně ve „své“ variantě zákona přišla už Bradáčová, ale Pelikán se od jejích představ ve dvou klíčových aspektech odchýlil. Za prvé by v Pelikánově světě „speciál“ nepůsobil pod nejvyšším státním zástupcem, ale vlastně mimo soustavu. Šéfa „speciálu“ by si ministerstvo jmenovalo samo. Pro výběr šéfa je v návrhu zákona z listopadu (poslední, který má ústavně právní výbor od ministerstva k dispozici) navrhován tentýž model jako pro vrchní a krajské zástupce – tedy dvě kola tendru a napotřetí vůle ministrova.

Za druhé by si „speciál“, pokud by vznikl podle Pelikána, směl od ostatních složek soustavy k sobě stahovat různé, i menší případy hospodářské kriminality či korupce. Dosud Vrchní státní zastupitelství přebírá teprve kauzy, u nichž vzniká škoda aspoň za 150 milionů korun. Ty menší zůstávají nižším složkám. V návrhu zákona je hranice pro „speciál“ stanovená na 75 milionů, už o pět odstavců níž ale hranice padá a dovoluje se jít i pod 75milionovou škodu. I proto Lenka Bradáčová navrhovatelům ve Špindlerově Mlýně doslova vytkla, že zřízením speciálního úřadu chtějí vrchní zastupitelství „vykastrovat“.

Kombinací libovolného výběru kauz a přímého vlivu ministra na „speciál“ vzniká riziko, že si soustava státních zastupitelstev sice pro sebe udrží nezávislost, ale v zásadních věcech, které půjdou mimo ni, bude vytunelována. Vznik takto konstruovaného „speciálu“ by se přikryl tirádami o ještě intenzivnějším boji s korupcí, což ve veřejné debatě posledních několik let působí jako spolehlivý umrtvovač. A pokud by se šéf „speciálu“ jmenoval na deset, nebo i jen sedm roků, pořád bude mít pelikánovsko-babišovská garnitura svého člověka na klíčovém místě a s přístupem ke klíčovým informacím na hodně dlouho.

Všichni proti Babišovi

Bitva pomalu spěje do finále. Nejpozději do poloviny března by jednání mezi Robertem Pelikánem a Pavlem Zemanem měla být tak daleko, že obě strany budou schopny oznámit buď shodu, nebo body, v nichž shoda není možná. Následně ANO zákon přinese do koaliční rady a nejpozději v červnu do vlády. Pokud by Pelikán v koaliční radě nebo ve vládě narazil, může ještě zákon do sněmovny doputovat oklikou jako iniciativa toho či onoho poslance. Šance v takto divokém scénáři však budou malé. Zatím jsou proti Pelikánově návrhu všechny demokratické strany, o státních zástupcích ani nemluvě. Může se tedy stát, že zákona o státním zastupitelství bude Babišův El Alamein, že tady jeho strom přestane růst do nebe.