Jednou možná budou azovské železárny v Mariupolu podobnou turistickou atrakcí, jako je teď v Izraeli Masada. To je hora-pevnost, která je symbolem židovského odporu, odhodlání a do nejzazších důsledků zacházející vůle se nepoddat. Je to po většinu roku rozpálené, přímo pekelné místo – a přitom tak impozantní, že kdo tam byl, nezapomene na to celý život.

Dole pod horou teď zastavují autobusy s turisty, které pak vytáhne lanovka nahoru na horskou plošinu, jako dělanou pro to, aby se tam odehrály nějaké strašné historické děje. Pravidelně tam skládají branci izraelských ozbrojených sil přísahy, slibují tam stejnou odhodlanost při obraně židovské vlasti, jako projevili jejich dávní předci, obránci Masady.

Pevnost tu byla už sto let: vybudoval ji judský král Herodes Veliký, známý hédonik. Zbyl tu po něm mohutný palác se vším příslušenstvím, dokonce s bazénem, jehož obvodové zdi se zachovaly – voda bohužel vyschla. O tu se ale v té době staral důmyslný systém skalních cisteren, do nichž stékala voda z pravidelných zimních dešťů. Podobně bylo postaráno o zásoby luštěnin, datlí, fíků, oleje a vína. Stolová hora, jejíž hrany padaly do hlubokých roklí, umožňovala dokonalou obranu. Podobně jako podzemní chodby azovských železáren…

Zároveň to ale byla past. Až na Hadí stezku nebylo možné se po strmých stěnách vydrásat vzhůru. Z nepřístupného vrcholu mohli obránci sledovat počínání nepřítele a občas na něho vrhnout kámen nebo na něho zavolat nějakou nadávku.

Po pádu Jeruzaléma v roce 70 – a po pádu podobných dvou pevností, Herodionu a Machareusu – zůstala Masada posledním centrem židovského odporu. Necelé tisícovce Židů velel Eleazar ben Jair, zélot, tedy dnes by se řeklo asi radikál či fanatik, možná něco jako příslušníci legie Azov. Zajisté vlastenec hluboce nenávidící římské okupanty se všemi těmi jejich civilizačními vymoženostmi. Na sklonku roku 72 konečně přitáhli Římané, desátá legie vedená Flaviem Silvou, ve filmu ho o dva tisíce let později hrál Peter O’Toole. Římané vybudovali tábory, jejichž obrysy jsou patrné z pohledu z vrcholu hory. Obránci neměli šanci, ovšem obléhání mohlo trvat nekonečně dlouho. Římané chtěli dovést tuto válku do konce a bez kompromisů.

Dobytí pevnosti byl především technický problém, se kterým se Římané museli vypořádat. Na západní straně hory se pustili do budování náspu, který je také dosud dobře viditelný. Po něm měli v úmyslu přitáhnout obrovské obléhací stroje, mnohopatrové obří věže, po kterých by se dostali na plošinu. V rozhodující chvíli jim v tom pomohl vítr, který poslal oheň směrem k Židům a spálil mohutnou obrannou hradbu, takže cesta byla volná. Jenže triumf a pocta čestného boje jim nebyla dopřána: dříve než mohli Římané vběhnout a pevnost vkusně dobýt, rozhodli se obhájci skončit se svými životy. Josef Flavius ve slavné knize Židovská válka vkládá před hromadnou exekucí do úst Eleazarovi patetickou řeč, v níž hrdina odmítá otroctví a doporučuje rychlou a čestnou smrt. Deset mužů bylo pak vybráno střepinovým losem (ta ostraka s židovskými jmény se skutečně našla) a ti měli zabít devět set šedesát mužů, žen a dětí. Každý tedy zabíjel devadesátšestkrát. Pak měl jeden z těch desíti zabít zbývajících devět a nakonec se měl zabít on sám. Ten jediný tedy spáchal sebevraždu, což židovské náboženství přísně zakazuje. V cisterně se zachránily dvě ženy a pět dětí. Židů už moc v Judeji nezbylo. Jeruzalém byl v troskách, z hradeb zbyly sutě, chrám byl pobořený a už nikdy nebyl znovu postavený. Židé se rozprchli do širého světa.

Do třetice smí chrám vystavět jen Mesiáš. A na něho se stále čeká.