Začíná první dějství velkého zápasu o vládu nad Českou republikou. Ještě se nic nerozhodne, postaví se však mantinely rozhodujícího utkání. Kdo vyhraje ty nezajímavé krajské volby, získá i ty velké do sněmovny, jak se ukázalo v letech 2006, 2010 i 2013. Voliči si ještě nevybírají budoucího vládce, ale několik kandidátů, kteří dostanou za dvanáct měsíců příležitost odpovědět na rostoucí obavy ve společnosti.

Kde je bezpečné místo pro Čechy

Vládní strany v kampani opakují mantru vynalezenou v roce 1996 Václavem Klausem a jeho ODS, která chtěla obhájit pozici nejsilnější strany ve sněmovně heslem „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Dnes premiér Bohuslav Sobotka dokola připomíná, že všichni oceňují naši stabilitu a hospodářské úspěchy. Andrej Babiš dodává, jak se osvědčilo, když v pozici ministra financí řídil stát jako firmu. Zdá se, že opět žijeme v krásné době. Před dvaceti lety se ovšem stejně prázdná samochvála občanským demokratům nevyplatila. Lidé přece jen byli nespokojeni především s průběhem privatizace, nechali vyrůst její kritiky včetně ČSSD Miloše Zemana a do dvou let Klaus nebyl premiér.

Ani dnes nejde přehlédnout jinou variantu nepopsatelné blbé nálady. „Lidé si nemyslí, že se mají špatně, převládá však rozmrzelost nad současnými poměry. Nevidí, jaký má jejich usilování smysl, a proto nevěří budoucnosti,“ popisuje současnou náladu sociolog Jan Hartl. Začalo to někdy v roce 2010, kdy si lidé pod dojmem temné kampaně TOP 09, ODS a Věcí veřejných uvědomili, že postupné přibližování Západu není jedinou možností dalšího vývoje, že hrozí i něco jako „řecká cesta“ k novému úpadku.

Další rizika, která mohou přijít z nevypočitatelného světa za hranicemi, připomněly dramatické mediální články o ruské agresi na východní Ukrajině a o vzniku teroristického režimu na pomezí Sýrie a Iráku. Obavy zpřítomnily loni na podzim statisícové proudy uprchlíků, které nedokázala zastavit ani Evropská unie, ani Německo. Marný vztek na kancléřku Angelu Merkelovou, najednou ještě méně oblíbenou než ruský prezident Vladimir Putin, jenom připomněl, že ekonomicky jsme stoprocentně závislí na prosperitě Německa. V evropské skepsi nebyli Češi sami, jak ukázali Britové svým brexitem, který je zároveň důkazem toho, že se Unie vedená „opilcem“ Jeanem-Claudem Junckerem nezadržitelně rozpadá.

Stačí málo, aby se rozjitřené emoce oživily. Letní teroristické útoky v Bavorsku zkazily vyhlídku podzimních návštěv Oktoberfestu, výlety do Londýna ztratily kouzlo po vraždě Čecha skupinou rowdies, o jejichž motivech ještě počátkem týdne odmítala místní policie spekulovat. Může to ale být tak, že v najednou proměněné Evropě není pro Čechy bezpečné místo.

V jiných evropských zemích nabývají na vlivu strany často s nacionálně laděným programem, které zdůrazňují, že právě jim jde o obyčejné Francouze, Brity, Holanďany a Němce, na něž se ve víru světové politiky a nekontrolovatelných finančních transakcí nějak zapomnělo. V Česku vznikají od vypuknutí uprchlické krize desítky obdobných iniciativ, přesvědčivá a důvěryhodná však mezi nimi není jediná. Proto jsou krajské a senátní volby konkurzem na politickou stranu, která by dokázala Čechy shromáždit a ukázat jim cestu nadcházejícími časy, jež jsou nejisté jako nikdy předtím.

Kampaň na odvedení pozornosti

Kampaň probíhá, jako by takový nárok ani neexistoval. Není přitom důvod se nad nejistým vystupováním stran a jejich lídrů pozastavovat. Logicky jim jde o obsazení míst v krajské samosprávě a ve druhé řadě o vybudování předpolí pro sněmovní volby.

Už jenom sladit tento svůj zájem s agendou tuzemských krajů je dost obtížné. Tím spíše, že občané obvykle netuší, jakou mají kraje agendu. Krajští politici mohou zajistit blahobyt, zhodnotit majetek občanů – anebo ho úplně zničit. Jak však vysvětlit, že právě kvůli právu krajů plánovat rozvoj svého území mám rozvážně vybírat moudrého a nepodplatitelného reprezentanta? Pak nemá smysl řešit evropské či globální problémy.

Politici především nechtějí udělat chybu a slibují, jak se stalo v uplynulých dvaceti letech zvykem, nové silnice a vůbec zlepšení dopravních poměrů. Nakonec průzkumy ukazují, že lidé od krajských politiků opravdu chtějí hlavně lepší dopravu. „Spojuje se tady několik témat. Vedle samotného dopravního spojení ještě životní prostředí a bezpečnost na ulicích, kde hrají auta klíčovou roli,“ upozorňuje sociolog Hartl, že zájem občanů má racionální důvod.

Doprava ovšem volby nerozhodne, protože všechny strany slibují zhruba totéž, a navíc se dá předpokládat, že sliby stejně nesplní. Ilustrativním příkladem jsou parlamentní volby roku 2006, kdy chtěly všechny důležité strany postavit R35 jako alternativu k dálnici Praha–Brno. Dodnes se na R35 mezi Hradcem Králové a Olomoucí nekoplo.

Sociální demokracie to ještě zkouší se zdravotnictvím, kde rovněž hrají kraje velkou roli. Chce využít hrozby, že Babiš bude po ovládnutí krajů prodávat jejich nemocnice svému fondu Hartenberg. Počátek kampaně se povedl, když navrhli vznik neziskových nemocnic, tedy faktické zestátnění celého sektoru. Babiš se automaticky postavil proti, a tím Sobotkovi poskytl „důkaz“, že opravdu něco takového po volbách zamýšlí.

Babiš zase v červenci rozjel na billboardech boj s korupčníky. Nápis „Nepřestaneme bojovat proti korupci, i když se kluci hodně snaží“ každý chápe jako výpad proti ČSSD, jejíž ministr vnitra podepsal reorganizaci policie a podřídil nové centrále protimafiánský útvar neohroženého bojovníka s korupcí Roberta Šlachty. Tento pokus šel do ztracena. Šlachtovi lidé rozjeli s podporou olomouckého vrchního státního zastupitelství a Babišových médií dezinformační kampaň proti policejnímu generálovi Tomáši Tuhému, vyšlo však najevo, že stojí na zmanipulovaných důkazech.

Nakonec ztratil na věrohodnosti celý „souboj titánů“. Zasloužil se o to zásah protikorupční policie, která začala dva týdny před volbami prověřovat královéhradeckého hejtmana Lubomíra France (ČSSD) a jeho spolupracovníky kvůli podezřelé miliardové zakázce na rekonstrukci náchodské nemocnice, z níž zadávacími podmínkami vyloučili skoro všechny možné uchazeče.

Babišovy deníky se začaly případu věnovat, zabrzdily však, když Lidové noviny zjistily, že zakázku pro France připravila současná kandidátka ANO na královéhradeckou hejtmanku Klára Dostálová. Tím logicky vznikl dojem, že ve volbách nepůjde o svržení, ale obnovu současné garnitury.

Popravčí vrch pro premiéry

Volební drama podzimu 2016 není ve věcných tématech, skrývá se v souvislosti s budoucími volbami do sněmovny. Volby v regionech jsou významné zvláště tím, že se v nich zhmotní prognózy z průzkumů. V krajích lidé volí jako do sněmovny, co jim také při nejasné krajské agendě zbývá. Navíc při obvyklé čtyřicetiprocentní účasti přijdou jen věrní voliči a potvrdí již známé preference, jenom si o něco polepší lidovci a komunisté s disciplinovanou voličskou základnou. Je možné odmítnout varování agentur, že obliba mé strany klesla proti minulým volbám na polovinu, po zveřejnění krajských výsledků však mám tento verdikt černý na bílém.

Krajské volby samozřejmě jsou záludné. Může zabrat promyšlená kampaň, která nečekaně zvýší zisk jedné strany, protože vybudí potřebné emoce. Výsledek může ovlivnit i nečekaný skandál v posledním týdnu. Skandály a promyšlené kampaně přesto mění výsledek maximálně o pět procent.

Krajské volby v letech 2000 a 2004 proto byly předzvěstí pro Miloše Zemana i Stanislava Grosse, že se jejich éra v premiérském křesle chýlí ke konci. Když dokázali katastrofálně prohrát v krajích, jak bylo možné svěřit jim osud strany ve velkých volbách do sněmovny? Němečtí kancléři mají lepší pozici, když mohou prohrát třeba patery zemské volby v řadě, a stejně zbývá dost regionálních vládců, kteří jsou jim vděční za pozice získané v předchozích letech. Český premiér může prohrát ve všech krajích najednou. Důsledky poznal v martyriu po roce 2008 také Mirek Topolánek a o čtyři roky později Petr Nečas.

Volby v regionech mohou zafungovat i jako „Viktor Čistič“, který upozorní menší strany, že opravdu nemá cenu se dál namáhat. Porážky v letech 2008, 2012 a 2016 ohlásily, že role zelených i Věcí veřejných ve velké politice brzy skončí a že vzestup zemanovců ani nezačne. Je pravda, že tentokrát se zelení opět pokusí o znovuzrození společně s Piráty, zemanovci utvořili nacionální koalici s Tomiem Okamurou.

Letos nejde jen o potvrzení známých preferencí. Volby obvykle zvýší popularitu stran, které dosáhnou dobrého výsledku, a tím vrátí ospalé politice dynamiku. V Česku dosud preference kopírují výsledek posledních sněmovních voleb. Ihned po nich se zvýšila obliba ANO přes pětadvacet procent a u TOP 09 se snížila pod deset procent. Pak už všechno zůstalo stejné včetně dvaceti procent pro sociální demokraty, patnácti pro komunisty a výsledkem na úrovni TOP 09 pro ODS a lidovce.

KSČM: Kdy, když ne teď?

Nasadí ANO k rozhodujícímu trháku, anebo ČSSD přece jen pokoří svého hlavního rivala Babiše? Podle průzkumu České televize vyhraje jeden, podle agentury Phoenix druhý. ANO má podle dostupných informací nejlepší šance ve středních Čechách, Plzni a Olomouci. ČSSD v jižních Čechách, na Vysočině a jižní Moravě. Tyto předpovědi jsou ovšem předčasné, protože v podtextu předpokládají, že se obě silné strany vypořádají s prokletím, podle nějž vládní koalice volby vždy prohraje. To však není jisté.

Proto se nejde divit smršti předvolebních příslibů, při které se Babiš se Sobotkou předhánějí, kdo médiím nejdříve oznámí mimořádné zvýšení důchodů o 300 korun, zvýšení platů úplně všech státních zaměstnanců o pět až deset procent, snížení poplatků za léky pro mládež a důchodce či jízdu po nejfrekventovanějších úsecích dálnic zadarmo. Spotřebitelská důvěra je podle Českého statistického úřadu letos stejně vysoko jako při konjunktuře let 2005–2007. Třeba budou lidé pro vládní strany přece jen hlasovat, když rozhazováním ze státní pokladny zabezpečí, že časy hojnosti budou pokračovat.

Jak vyjde sázka na motiv vděčnosti, se zjistí za týden, už dnes ovšem není pochyb, že také krajská politika projde erozí. Dnes zasedá v krajských zastupitelstvech čtyři až šest stran, předpovědi jich po volbách čekají v průměru sedm. Ani nejsilnější strana se nedostane vysoko přes 20 procent, v některém z krajů bude stačit k vítězství ještě nižší zisk.

To hraje do karet sociálním demokratům, kteří se dvaceti procentům zřejmě přiblíží a jako tradiční strana establishmentu mohou vytvořit koalici s kýmkoli. Teoreticky v tom může zabránit jen suverénní vítězství ANO, které ovšem může vyvolat obrannou reakci ostatních při druhém kole senátních voleb a sestavování krajských koalic. Tím se opět v čele krajů udrží ČSSD.

Přesto může krajské prokletí fungovat i letos. Rozbitá scéna nabízí ideální možnost komunistům, jak se aspoň na jedné úrovni znovu stát nejsilnější českou stranou. Dvacet procent v krajských volbách je maximum, když ale budou venkovští voliči hledat alternativu k sociálním demokratům a Babišovi, může to k vítězství v řadě regionů stačit. Pokud mají vzbudit české krajské volby zájem i v Evropě, zaručí ho, když KSČM nevyhraje pouze v Ústeckém kraji, kde to od ní stejně každý čeká, ale ještě ve čtyřech nebo pěti regionech.

Už dnes se komunisté podílejí na krajské vládě v celkem devíti krajích. Ve všech případech spolupracují se sociálními demokraty, a tak není divu, že se o koaliční spolupráci s tak cenným partnerem předem hlásí Babiš. Kraje ovládne triumvirát ČSSD–KSČM–ANO, každý jiný výsledek bude značným překvapením.

Od pravice dnes nejde čekat velké výsledky, zvláště ODS bude sčítat ztráty, o kolik jí ubylo ze současných 102 zastupitelů. Šance prorazit středolevý mocenský blok se nabízí v krajích, kde se pravice prolíná s regionálními stranami. Ryzí místní strany mají šanci výrazněji uspět na Liberecku a v jižních Čechách, zvláště na Královéhradecku může vyhrát jeden z projektů „Koalice“, za nimiž se skrývají lidovci ve společenství s místními politiky. Ve většině krajů ovšem půjde o to, jestli pravicové a regionální strany dostanou vůbec tolik hlasů, aby je někdo v jednání o krajských vládách bral vážně.

Historické rozcestí

Voliči hledají bezpečí a kotvu v současném nejistém světě. Proto dávají přednost stranám, které slibují sociální dávky a bezplatné veřejné služby, návrat do klidné patriarchální minulosti, případně práci v mohutném koncernu s názvem Česká republika. Volby do krajů a Senátu však jistotu ani přinést nemohou. Místo toho vygenerují vítěze sněmovních voleb, který zemi provede vlnobitím evropské politiky, případně ji tímto vlnobitím nechá vláčet. V sobotu 8. října se vyhlášením výsledků Česká republika změní.