KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Nový začátek doktora Ratha

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Nový začátek doktora Ratha

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

David Rath je na svobodě, propuštěn po odsedění poloviny sedmiletého trestu. Člověk, který není úplně krvežíznivý a zapšklý, to přijímá s klidnou myslí a snad i s trochou přejícnosti. David Rath byl sice prominentní vězeň, dalo by se říct celebrita, ale ani fešácký kriminál (a on to nemusel být vždy fešácký kriminál) není žádný med a rekreace, natož pro člověka, který se zdál být předurčen k něčemu úplně jinému než k vězeňskému mundúru.

To byla právě pozoruhodnost na Davidu Rathovi a jeho případu, že ten člověk budil dojem, že stejně se mu v životě všechno musí podařit, tak proč by měl mít zapotřebí chovat se jako nenasytné čuně… Měl všechno, co muž jako on potřebuje, aby šel do světa a v něm uspěl. Byl inteligentní, dobře vypadal, dobře mluvil, jistě měl mnoho možností být úspěšným doktorem, oblíbeným seladonem a mistrem příjemného života.

I jako politik, když se na to dal, to jistě mohl dotáhnout daleko. Ne každý na jeho populistický styl měl žaludek, ale těžko mu šlo upřít, že měl talent, tah a schopnosti, jež devadesáti procentům lidí kolem něho chyběly a ve straně, pro kterou se pragmaticky (nikdo, natož on, nevěřil, že je sociální demokrat) rozhodl, už byly zcela raritní. Byly doby, kdy se dalo počítat s tím, že Rath to dotáhne daleko, na premiéra určitě, a to nemusel být konec jeho ambicí, které jistě byly nebetyčné.

Ale ono mu to zřejmě nedalo a nestačilo, a když viděl příležitost, šmátnul po ní. Chtěl být démonem české politiky, ale ve skutečnosti byl malým chamtivcem, který spřádal se spiklenci usmolené plány, přičemž jeho neomalenost šla ruku v ruce s pocitem moci a neodstranitelnosti. To bylo asi obecně nejjedovatější, že Rath si pro sebe ve své „republice Rath“ vytvořil model, který se mohl rozlézt na celou zemi, a nemálo lidí mohlo věřit tomu, že taková je norma společensko-politického života.

Byl to model nekrvavé, kolegiálně sdílené, vzájemně podporované loupeže jako formy komunitní existence, která byla tak všeobecná, že to těm chamtivcům ani nepřišlo divné. Divné jim naopak přišlo, že by za to měli jít sedět. Všechno to přece byly zločiny na papíře, zločiny falešných cifer a spikleneckých domluv, zločiny privilegovaných gaunerů, kteří když něco odklonili na charitu, mohli se cítit jako novodobí Robinové Hoodové. Tak se možná cítil i ten uhlazený doktor z Hostivice.

Sledovat pád Davida Ratha z této bohorovnosti byl proto spíš trapný zážitek, při němž se nějaký pocit morální satisfakce ani moc nedostavoval. Spíš obava, že obecné mínění je tak zmatené, že rafinovaněji prováděná zlodějna bude vnímána jako pomalu odvážný čin proti establishmentu. Za jeho oběť se Rath velmi rychle začal považovat – a možná že o tom byl i sám přesvědčen. Není vyloučeno, že si to myslí dosud.

12. ledna 2022