Celostátní fórum českých Pirátů v sobotu zvolilo do čela strany stávajícího předsedu Ivana Bartoše. Neodehrávalo se to ale v nijak triumfální atmosféře, politik, o němž se ještě před několika měsíci uvažovalo jako o možném příštím premiérovi, má dnes za úkol spíš vyvést stranu z hluboké krize způsobené nečekanou a drtivou volební porážkou.

K tomu by jistě měla patřit také nesentimentální reflexe té porážky, již někteří představitelé po volbách racionalizovali jako důsledek nesobecké oběti strany, která na sebe stáhla palbu nepřátel, případně podrazu ze strany koaličního partnera.

Strana ale v tuto chvíli nepůsobí dojmem, že by jí byla. Poslušna ducha doby řeší krizi identity. Představa, že by Piráty adaptace na poměry vysoké politiky a zvládnutí jejích nároků mohly přivést k významné účasti na moci, se ukázala jako mylná – přinejmenším pro tuto chvíli. Menší část členů proto volá po jakémsi návratu ke kořenům, přičemž není úplně jasné, co ty kořeny vlastně jsou. Příznačné je, že největší publicitu měly a nejvíce diskutované byly před volbou výroky kandidátky na předsednictví Jany Michailidu, která se v debatě na internetovém fóru přihlásila k demokratickému komunismu. Samozřejmě to, jak se často říká, „nastartovalo debatu“.

Pozoruhodný na ní ale nebyl jenom její ideologický rozměr, ale šroubovaná a ani trochu poučeně působící vágnost, s níž se funkcionářka pokoušela svoje politické postoje vysvětlit. A věru se přitom nepodařilo navodit dojem, že ví, o čem mluví. Nakonec i její omluva za způsobený rozruch („Mrzí mě, že moje sdílení utopického snu o demokratické, kooperativní a vzájemné společnosti způsobilo mnoha lidem velkou negativitu v jejich životech.“) dokládá ze všeho nejvíc značnou excentričnost jejích představ o tom, jak dát dohromady větu.

Veřejný obraz Pirátů prošel skutečně drastickou proměnou. Ze skupiny dravých a cílevědomých mladých lidí, kteří českou politiku v dobrém i zlém otevřou jednadvacátému století, jako kdyby se proměnili v legrační a někdy taky malichernou rozhádanou partu. Ani jejich sobotní fórum na publikum nepůsobilo jako sebevědomá prezentace strany zahleděné do budoucnosti, diváci on-line přenosu spíš měli dost příležitostí vyměňovat si ironické poznámky.

Pirátským heslem před časem bylo „Internet je naše moře“. Vlastně vyjadřovalo jakousi pravdu, byť jinou, než asi partaj měla na mysli, pravdu o straně, jejíž členové ovládají moderní technologie, znají jejich možnosti a chápou, jak jich využít k proměně organizace společnosti. Dnes mohou působit spíš jako příklad neblahého vlivu internetového prostředí na lidskou psychiku a skupinovou dynamiku. Narážejí na limity a nedomyšlenost některých svých představ, třeba jejich kdysi vynášená transparence dala vzniknout „kultuře“ veřejného probírání všeho možného, společné trapnosti, výstupů přehrávaných pro předpokládané publikum. Přítomnost pozorovatele mění pozorované, může to být proměna v tyátr, jak Piráti často a rádi dokazují.

Asi nejpřesnější prognózu vlivu virtuálního světa na snahu dělat politiku jsem přečetl někdy začátkem století v článku amerického novináře, který se na penzi odstěhoval do Číny, aby tam mohl zblízka sledovat, co se vlastně v té velmoci budoucnosti děje. Tehdy byl internet považovaný za velikou demokratizační sílu, která může rozvrátit informační monopol totalitních režimů a třeba i povalit ty režimy samotné. No. Dneska už víme, jak to dopadlo. Z podobně pomýleného technooptimismu se narodily i evropské pirátské strany. A ten americký pozorovatel už tenkrát ty optimistické vize o internetu jako osvobozující síle popsal: „Čínská tajná policie internet miluje. Členové opozičních skupin tam na sebe všechno prořeknou, pak se strašně pohádají, na ničem se nedohodnou a skupina se rozpadne.“ Čeští Piráti v mnohém naplňují tenhle internetový vzorec chování. Internet je jejich moře, internetové vichry jim ošlehaly tváře a přizpůsobily si jejich vnímání a taky chování. Tak co by čekali...