Nestává se často, aby v malé české obci poseděl u koblih, bábovky a bílé kávy nositel Nobelovy ceny za literaturu. Navíc v té době možná nejslavnější a nejváženější evropský spisovatel. Tou obcí byla Proseč, dvoutisícové městečko u Chrudimi. A tím váženým hostem byl Thomas Mann.

Stalo se to 12. ledna 1937 a byl k tomu dobrý důvod. Velký německý spisovatel byl už rok a půl československým občanem s domovským právem (to byla nezbytnost pro získání občanství) – právě v Proseči. Následoval v tom svého staršího a jen o trochu méně proslulého bratra Heinricha, který získal prosečské domovské právo o půl roku dříve. Nyní se Thomas do „své“ obce přijel podívat. Dorazili z Prahy, kde předtím strávili dva dny. Vozem, který jim poskytl tehdejší ministr zahraničí Kamil Krofta. Spisovatele provázela manželka Katia a syn Golo, dále poslanec za národní socialisty Jan Blahoslav Kozák a mladý muž Rudolf Fleischmann, jenž sehrál v akci s občanstvím významnou roli.

Hosté se zastavili na onu bábovku v rodině učitelky Marie Fritzové, která mluvila dobře německy (svitavským nářečím), pak byli přijati na radnici. Tam měl pan starosta český proslov, který zakončil několika větami německy – obec byla zcela česká. Potom se šlo na večeři k Fleischmannům a večer odjeli hosté do Pardubic, kde nastoupili do expresního rychlíku do Budapešti. Do deníku si Thomas Mann mimo jiné napsal: „Asi tříhodinová cesta, zpočátku nevolnost, po občerstvení lépe...“

Pár hodin v Proseči představoval samozřejmě zlomek v životě Thomase Manna; a jeho bratr Heinrich do Proseče nepřijel nikdy, neboť k tomu neměl příležitost… Přesto v jejich životech hraje Proseč – a gesto jejích radních – významnou roli. Dalo by se říci, že jim umožnila další existenci, možná alespoň Heinrichovi zachránila život a v každém případě jim vytrhla pořádný trn z paty.

Bratři a jejich Německo

Bratři Mannové jsou dva velké útesy německé literatury, přičemž každý z nich byl z trochu jiného materiálu. Výstup na ten tomášovský útes není vůbec jednoduchý. Taky u toho, kdo uspěje, hrozí nebezpečí, že ostatní útesy se mu už budou jevit jako trpasličí. Ten jindřichovský útes, kdysi velmi oblíbený, je nyní spíše opomíjený, což je škoda, protože čtenářsky přináší zážitky a slasti zcela mimořádné, aniž se u nich čtenář tak zapotí jako při zdolávání vrcholů Tomášových.

Oba bratři se narodili v severoněmeckém Lübecku ve významné obchodnické rodině. Po studiích a prvních literárních úspěších (Thomas exceloval v šestadvaceti letech fenomenálním románem Buddenbrookovi – 1901) se usadili v Mnichově, který se stal domovským a oblíbeným městem Thomase, zatímco Heinrich trávil dlouhá léta v Itálii a Francii, kterou miloval a jejíž kulturu a politický systém obdivoval.

Thomas byl, dalo by se říci, daleko více zahloubán do kultury a duchovnosti německé, jeho založení bylo konzervativní a filozofické. Na rozdíl od svého liberálně a republikánsky smýšlejícího bratra Heinricha si držel distanc od aktivní politiky, kterou považoval ze nehodnou skutečného umělce. Jak napsal jeho syn Golo: „Vynaložil velké úsilí, aby se se skutečností vůbec nesetkával.“ To však v meziválečném Německu nakonec nebylo možné.   

Thomas žil po získání Nobelovy ceny v roce 1929 stále častěji ve Švýcarsku, kde ho v lednu 1933 zastihlo i Hitlerovo převzetí moci. V březnu vydala Himmlerova policie rozkaz k jeho vzetí do ochranné vazby na základě obvinění z „neněmeckých, marxistických, židomilských a protinacistických názorů“. O zatykači se dozvěděl ze švýcarských novin, které bez okolků napsaly, že v případě jeho návratu lze očekávat, že „skončí v novém koncentračním táboře v Dachau“. A to přesto, že Thomas Mann odmítal první dva roky v exilu veřejně odsoudit nacistický režim, čímž se snažil předejít definitivní roztržce s Německem, a tak zabránit absolutnímu zákazu svých děl ve vlasti.

Heinrich, jenž žil od roku 1928 v pruském Berlíně, byl v té době, tedy na jaře 1933, již zcela jasným uprchlíkem a o nějakém taktizování bylo zbytečné uvažovat. Jeho jméno nacisté zařadili na první seznamy zakázaných autorů a jeho knihy – nikoli ty Thomasovy – patřily k těm, které hořely v Berlíně 10. května na hranici Operního náměstí a pak na jiných místech Německa. Zatímco Thomas byl usazený ve své vile v Küsnachtu u Curychu, Heinrich byl skutečný běženec. Cesty ho zavedly nejprve na jih Francie, do městečka Sanary-sur-Mer, které se stalo jakýmsi shromaždištěm německých exulantů, a do Nice, kde se usadil. Tam se také zpočátku snaží získat francouzské občanství, zasílá oficiální žádost.

Domnívá se, že on jako autor mnoha frankofilních knih – především velkolepého historického románu Mládí krále Jindřicha IV. –, v nichž dal najevo svůj vřelý vztah k Francii a její kultuře, nemůže být odmítnut. Přichází však zklamání, neboť se dozvídá, že udělení občanství je možné až po třech letech bezúhonného pobytu v zemi.

Rudolf Fleischmann zasahuje

Bratři Mannové tedy několik let žijí v Evropě jaksi bezprizorně, přičemž nikdo neví, jak dlouho to bude možné.

Oba patřili v Československu k nejznámějším a nejčtenějším soudobým německým spisovatelům a oba několikrát zemi navštívili. Thomas byl v Praze poprvé už roku 1905, pak v letech 1912, 1923, 1932 – a v prosečském roce 1937. Seznámil se tu s Karlem Čapkem, Maxem Brodem, Bedřichem Fučíkem, se všemi si dopisoval. Několikrát vystoupil v rozhlase a vždy se vyznal, nikoli jen zdvořilostně, z obdivu k české hudbě a – asi zdvořilostně – z lítosti, že nečte česky.

Ještě těsnější byl vztah Heinrichův. Ten byl v Praze poprvé v roce 1916, kdy mu na Vinohradech uváděli hru Madame Legros. Už dva roky předtím si ale vzal za ženu českou herečku Marii Kánovou. S ní se rozvedl roku 1928 – z manželství vzešla dcera Leonie (1916–1986), jež si po válce vzala spisovatele Ludvíka Aškenazyho. Jejich potomek, Jindřich Mann, žije v Praze a rodinnou historii vylíčil v původně německy napsaném románu Poste restante, který před pár lety vyšel česky.

Idea požádat o občanství v Československu vznikla v roce 1934, kdy ho údajně inicioval sám T. G. Masaryk. S ním se Heinrich Mann několikrát setkal a ještě v roce 1934, když byl Heinrich Mann v Československu naposledy, k němu mělo dojít, ale vinou Masarykova zdravotního stavu nedošlo. Také získání československého občanství nebyla žádná formalita. Bylo nutné najít onu domovskou obec. První žádost směřovala v roce 1935 do Liberce-Reichenbergu, „hlavního města“ českých Němců. To nebylo tehdy jen město Konrada Henleina, ale i významného (česko)německého liberálního a pročeskoslovenského politika Karla Kostky, dlouholetého libereckého starosty. Navzdory snaze se mu nepodařilo získat pro udělení domovského práva dostatečnou podporu.

V tu chvíli přichází chvíle pro Rudolfa Fleischmanna, třicetiletého účetního a pak spolumajitele (malého) Kosinerova „vyšívačského závodu“ v Proseči u Skutče. Obrací se na Heinricha Manna, aby oficiálně požádal o udělení domovského práva v Proseči. On se naopak snaží přesvědčit městskou radu, aby žádost uspěla. Není to vůbec jednoduché, neboť ne každý je čtenář literatury a obecně lze říci, že nálada přijímat uprchlíky – notabene Němce, jichž bylo po republice dost a jsou s nimi problémy – není právě veliká. Rudolfu Fleischmannovi se to však podaří, a když se v Proseči hlasuje, je patnáct členů zastupitelstva pro, devět proti. 14. března 1936 je Heinrichu Mannovi občanství uděleno a on deset dní nato skládá na čs. konzulátu v Marseille slib věrnosti ČSR.

Ve svém životopise k tomu píše: „Opakoval jsem česká slova, ovšem chybně, vždyť jsem je neznal. Kdopak jsem byl, že tento národ udělil takovou čest člověku vyhoštěnému vlastním národem a přijal jej jako sobě rovného mezi své, ačkoli byl sám opuštěn?“

Konec příběhu

O půl roku později se podobná procedura opakuje s Thomasem Mannem, který obdrží občanství s manželkou i třemi dětmi: Klaus ho dostane mezitím a Erika má za manžela Angličana, takže ho nepotřebuje. Slib skládá 19. listopadu – tedy před osmdesáti lety – na konzulátu v Curychu. O rok později podnikne onu prosečskou cestu a těsně před Mnichovem 1938 veřejně prohlásí, že „právě nyní cítí největší hrdost být občanem státu, který čelí takovému nebezpečí“.

Oba bratři prožijí druhou světovou válku v USA, kam mohou z válečné Evropy zamířit díky československým papírům. V roce 1944 získává Thomas občanství Spojených států, Heinrich umírá v roce 1950 jako československý občan. Thomas se vrací do Evropy, ale nikoli do Německa, zůstává žít ve Švýcarsku, kde v roce 1955 umírá. Rudolfu Fleischmannovi se podaří před nacistickými rasovými zákony prchnout do Británie, kde nyní žijí jeho potomci. Nedávno přijeli do Prahy.    

Článek vznikl v souvislosti s akcí „Mannové – česká historie, Die Manns – die tschechische Geschichte“, kterou 26. 10. pořádal Goethe-Institut v Praze.