Když jsme v létě dělali pro Týdeník Echo rozhovor s bývalým prezidentem Václavem Klausem, obsahoval jednu dosti zajímavou a vlastně překvapivou pasáž: Klaus po vývodech o Evropě a jejím zahnívajícím establishmentu, migrační krizi a indoktrinaci mládeže progresivistickou ideologií sám sebe přistihl při tom, jak už ani jeho samotného tolik nezajímá ekonomická politika, spory o výši daní a vyrovnaný rozpočet.

Jeho, který byl v 90. letech vnášením ekonomického pohledu do politiky proslulý. Ještě za vlády premiérů Špidly, Grosse, Paroubka či Topolánka otázky spojené s rozpočtem konzumovaly velkou část veřejné diskuse.

Dnes vláda schválila návrh rozpočtu na příští rok, s nímž půjde do sněmovny, a parametry rozpočtu vyvolávají zlomek pozornosti co před deseti patnácti lety. Přitom je co komentovat. Schodek rozpočtu vláda plánuje na 60 miliard korun. Šedesát miliard je zřejmě nadsazený odhad, aby příští, volební rok mohl ministr financí Babiš působit na voliče, jak se mu daří šetřit za chodu a doslova do posledního okamžiku.

Ale stejně: za čtyři roky u moci, v růstové fázi ekonomického cyklu, tato vláda není schopna přiblížit se k vyrovnanému rozpočtu. Za celou tu dobu neuměla přijít s jedinou změnou, která by deficity zmenšovala. Strukturální deficit (tedy když si odmyslíme konjunkturální výkyvy a ovšem dotace z evropských fondů, kde se hlavně loni finišovalo s dočerpáváním) od chvíle, kdy musela odejít Nečasova vláda, opět roste.

Výdaje státního rozpočtu vzrostly oproti roku 2013 skoro o 15 procent. Vládní investice jsou nižší než za rozpočtových škrtů Nečase a Kalouska. Jdou především na spotřebu a v rostoucí míře na provoz státního aparátu. Počet státních zaměstnanců za této vlády se zvýšil ze 413 na 445 tisíc a do toho Babiš ve svém mocenském přetahování dál pokračuje a třeba celníků chce nabrat až tisíc navíc. Ovšem jeho konkurent Chovanec také nesmyslně navyšuje policejní sbor na 44 tisíc, ačkoliv máme téměř nejvíc policistů na obyvatele v Evropě. Přidat na platech učitelům nebo ve zdravotnictví je v zásadě správně, nicméně socialisticky zaměřená vláda přidává plošně, tedy jen trochu, ale úplně všem.

Není to překvapivé vzhledem k tomu, že vládne levice. Překvapivé je, že nominálně pravicové ANO, jehož třetinu voličů tvořili přeběhlíci z TOP 09 a ODS a jehož voliči se na škále zařazovali nadprůměrně na pravici (údaje pocházejí z šetření CVVM nabraného bezprostředně po sněmovních volbách 2013), ani po takové bilanci neztratilo, ale naopak v preferencích o třetinu ještě posílilo. Ministrovi financí zjevně stačí vytvářet hlášky, návrhy a nové výdajové nápady sociálních demokratů v první reakci slovně odmítnout. Realita, v níž Babiš na takové výdaje v klidu přistupuje, přichází o několik týdnů později a je evidentně méně důležitá.

Stejně jako realita nebyla rozhodující, když Babiš v roce 2013 postřehl díru na trhu a náhle o sobě začal říkat, že on zastupuje pravicové vrstvy. A spolu s tímto superpragmatikem, jehož Agrofertu se historicky dařilo vždycky líp, když vládla sociální demokracie, se na pravý střed přeorientovali jeho klíčoví spolupracovníci, dlouholetí členové ČSSD Věra Jourová a Jaroslav Faltýnek.

Je to nenáročný iluzionismus, zatím pořád zabírá. Jako charakteristika doby přichází do módy nejen tady, ale i na západ od nás termín postfaktuální demokracie. V té už nezáleží na faktech, ale hlavně na tom, jestli se politikovi podaří správně rozehrát emoce. Samozřejmě že Sobotkově vládě tu nahrává obecná konjunktura, samozřejmě že speciálně Babiš k trivializaci debaty má i peníze na nepřetržitou billboardovou kampaň a vlivná média. Přesto je snadnost, s níž se těmto borcům povedlo umrtvit společenskou debatu o vládním rozpočtu, kritickou a všeobecnou, až neuvěřitelná.