Byla to jediná ambasáda EU, která fungovala,“ vysvětluje syrský student práv Anás, proč se ocitl v Česku. Když v roce 2012 začal v zemi zmítané válkou zavírat svá velvyslanectví jeden západní stát za druhým, ale česká vláda se své zastoupení rozhodla udržet v chodu, bylo Česko pro místní jednou z mála evropských destinací, kam se zdálo být možné legálně prchnout. Samozřejmě pokud dostali víza.

Třiadvacetiletý Anás bydlel v Damašku v sousedství čtvrti Džobar ovládané rebely, takže byl svědkem bombardování skoro každý den. „Klidnější“ část čtvrti, v níž žil, se vyznačovala tím, že únosy a zatýkání tu byly také takřka na denním pořádku a občas sem padaly i bomby. Někteří blízcí příbuzní spolupracovali se zahraničními humanitárními organizacemi, takže jeho rodina byla Asadovou vládou považovaná za režimu nepřátelskou. Ostatně Anás není jeho pravé jméno. Týdeníku Echo jej řekl, syrská ambasáda v Praze ale podle něj monitoruje český tisk a článek by ho mohl ohrozit.

Mladíkovi, jehož světle hnědé vlasy neodpovídají obvyklé představě o vizáži Araba z Blízkého východu, hrozil v Damašku také rychlý odvod na frontu, kde by musel bojovat nejen proti islamistům, ale i dalším odpůrcům režimu, který sám neměl vůbec v lásce. A také proti civilistům.

Rozhodl se tedy zmizet. Naštěstí se mu podařilo sehnat stipendium na jedné pražské vysoké škole, následně i české studijní vízum a díky tomu už dva roky žije v Praze. Neví ale, co bude dělat, až mu vízum za několik měsíců vyprší. Do Sýrie se vrátit rozhodně nechce. Bezpečnostní situace v Damašku se mezitím spíše zhoršila. Před několika měsíci dopadly rakety dokonce třicet metrů od českého velvyslanectví. Navíc v Praze začal pracovat pro organizaci Amnesty International, dokumentující zvěrstva páchaná Asadovými lidmi, což by z něj ve vlasti udělalo jasného adepta na pobyt ve vězení. „Uvažuji, že v České republice požádám o azyl,“ říká Anás anglicky nad espressem na zahrádce pražské kavárny.

Pokud tak učiní, zařadí se do vlny svých krajanů, která se – soudě alespoň podle poplachu vyvolaného odpůrci imigrantů – řítí na tuto poklidnou středoevropskou zemi.

Jeden pokus a konec

Evropská unie loni zaznamenala celkem 660 tisíc žádostí o azyl, z čehož Syřané tvoří podstatnou část. „Prožíváme největší utečeneckou krizi od druhé světové války,“ mobilizují politici. Stovky islamofobů demonstrují s maketami šibenic na Václavském náměstí.

Něco tady ale nehraje. Když se podíváme do statistiky, zjistíme, že loni požádalo v Česku o azyl pouze 38 občanů Sýrie. Tedy devětkrát méně než Ukrajinců (332) a například 2,5krát méně než Kubánců (95). Červencové rozhodnutí vlády do konce roku 2017 přijmout 1500 uprchlíků, z nichž většina bude zřejmě pocházet právě ze Sýrie, sice počet azylantů z řad Anásových krajanů v Česku zvýší, to množství je ovšem tak malé, že průměrný tuzemský xenofob má jen minimální šanci, že se s některým z nich potká.

Navíc, pro většinu běženců z Orientu a Afriky Česko vůbec zaslíbenou zemí není, ocitají se tu spíše z nouze či nechtěně. Ti, co sem dorazí a k zemi knedlíků nezahoří náhlou láskou, se asi v dohledné době budou chtít přesunout jinam. Tam, kde je vyšší životní úroveň, méně nevraživosti vůči cizincům a kde třeba už mají své příbuzné.

„Byl jsem na pohovoru na švédské ambasádě, chci se tam dostat za svou rodinou,“ říká osmatřicetiletý Etiopan Joseph Habtu, který se na lavičce v areálu uprchlického tábora v Kostelci nad Orlicí dívá na fotku své malé dcery. Před půl rokem byl do Česka vrácen právě ze Švédska, kam se několik měsíců předtím dostal se svou těhotnou manželkou. Ta tam porodila a s dítětem dostala v severské zemi povolení k pobytu. Její muž, který mluví dobře anglicky a tvrdí, že v Addis Abebě pracoval v organizaci pro adopci dětí a do problémů se dostal kvůli spolupráci s opozicí, už to štěstí neměl a byl podle unijních pravidel vrácen do prvního státu EU, kam po příletu z Afriky vkročil – a tím bylo právě Česko.

Tímto pravidlem, nazvaným Dublinský systém, v poslední době trpí kromě Řecka a Itálie také vnitrozemské Maďarsko. Tam pronikají přes srbskou hranici desetitisíce migrantů přicházejících z Blízkého východu přes Turecko, ale i přes Řecko a Itálii, které uprchlíky často neregistrují, aby nemuseli být vráceni do už tak běženci přeplněných zemí zpět. Maďaři jen za prvních pět měsíců letošního roku napočítali 55 tisíc žádostí o azyl – vedle 679 podaných v České republice.

Také další oslovený obyvatel „pobytového střediska“ v Kostelci, jednačtyřicetiletý Makedonec Mustafa Jusufov, který pokuřuje před hlavní budovou, snil o tom, že stráví druhou polovinu života v jiné zemi, než je Česko. „Z Holandska mě deportovali do Belgie a odtud do Česka, kde už jsem byl předtím,“ vysvětluje Jusufov. Někdejší farmář požádal tedy o azyl v Česku. Tvrdí, že coby příslušník turecké menšiny byl v Makedonii krácen na svých právech.

Ostatně také v úvodu zmíněný student Anás si vybral Česko jako náhradní možnost až poté, co se mu nepodařilo zajistit si studium v Německu, Norsku ani v USA. Mladý Syřan si uvědomuje, že když v Praze požádá o azyl, a neuspěje, podle pravidel nastavených EU se připraví o možnost získat azyl v jiné unijní zemi. K dispozici je jen jeden pokus a dost. „Musím si to pořádně promyslet,“ říká mladík. Skóre úspěšných žadatelů o azyl versus odmítnutých není pro první skupinu zas tak příznivé. Třeba letos v květnu to bylo 51 ku 78, přičemž z oněch 51 šťastnějších dostalo 48 lidí jen jakýsi provizorní azyl zvaný doplňková ochrana a platící obvykle dva roky. Loni získalo v Česku azyl či podobný stupeň ochrany 765 žadatelů ze zmíněných 1156.

Uprchlická střediska v Česku tedy rozhodně nejsou přeplněná. V Kostelci, kde je kapacita 275 lůžek, žije 180 běženců. Druhé pobytové centrum v Havířově, kde je zhruba 150 lůžek, je naplněno také maximálně ze 70 procent. Vytíženější je středisko v Zastávce u Brna s kapacitou 200 lůžek, kam musí povinně a minimálně na pár týdnů všichni žadatelé o azyl na začátku své anabáze. A plný je i detenční tábor v Bělé pod Bezdězem, kam jsou zavíráni vesměs nelegální migranti bez šancí na azyl. Očekávaný příchod 1500 uprchlíků z Blízkého východu však přiměl vládu naplánovat otevření dvou dalších středisek: ve Vyšných Lhotách na Frýdecko-Místecku a v Balkové na Plzeňsku, která tomuto účelu už v minulosti sloužila.

Udělejte něco pro své dítě

„Bylo to na samém začátku války. Šla jsem v Doněcku se svým chlapečkem do nemocnice a na chodbách viděla mladé muže bez nohou a bez rukou. Bylo jim kolem dvaceti. Doktor mi řekl: Jestli chcete něco udělat pro svého syna, odejděte odtud! Přišla jsem domů a brečela, protože jsem nevěděla, co si počít,“ vzpomíná Olena Urazolinová.

Se svým tříletým synem a devadesátiletou babičkou žije tato ukrajinská ekonomka od loňského listopadu v Praze. Patří k několika stům svých krajanů, kterým český stát přiznal azyl (v jejím případě pouze dočasný, na dva roky). Ukrajinci na rozdíl od většiny žadatelů z blízkovýchodních či afrických zemích přicházejí do Česka s cílem se tu skutečně usadit a nepokračovat už dál.

K odchodu z Doněcka se paní Urazolinová definitivně rozhodla loni v květnu, když byla po dělostřeleckém útoku zcela zničena kancelář její firmy u hlavního nádraží. Autobus, kterým jezdila, byl několikrát ostřelován. „Když jsem šla na nádraží koupit jízdenky na vlak do Lvova, měla jsem strašný strach, protože den předtím na frontu stříleli a jednu paní zabili,“ vypráví v kavárně v Praze-Letňanech slušnou češtinou, kterou se stačila naučit za osm měsíců.

Nepříjemné překvapení ji prý čekalo v západoukrajinském Lvově. Přestože je Ukrajinka, podobně jako řada Ukrajinců v Doněcku mluvila doma rusky a ruský přízvuk ji nyní vystavil nepříjemným situacím. „Na pískovišti ve Lvově, kam jsem chodila se synem, dokonce někdo napsal: Rusy tady nechceme,“ tvrdí. Protože v Praze má sestru, která tu pracuje jako lékařka, dlouho neváhala. Získala české vízum a po povinném dvoutýdenním pobytu ve středisku v Zastávce u Brna zakotvila v Praze. Neziskovka Organizace pro pomoc uprchlíkům jí pomohla najít práci účetní. Předtím to sama zkoušela na desítky inzerátů, ale když zájemci zjistili, odkud je, už se neozvali. Učí se česky, stará se o syna i o svou babičku, která dlouhou cestu absolvovala s nimi, bydlí ve společném malé bytě. Všichni se snaží zapomenout to, co loni prožili. Za rok a půl jí ale dočasný azyl vyprší a ona bude muset zdůvodnit, proč chce zůstat v Česku, a doložit dostatečný příjem. Což nebude jednoduché.

Mají celý zbytek Ukrajiny

Přísný postup úřadů proti Ukrajincům v Česku kritizují některé nevládní organizace. „Vrcholně trapné a nehospodárné je za každou cenu složitě šroubovat závěry o nesplněných podmínkách prodloužení pobytu nebo prohánět je na stavbách, v prodejnách či hotelích s cílem dosáhnout vyhoštění velmi dobře integrovaných a často vzdělaných pracovníků z Ukrajiny, tím spíše, že na Ukrajině probíhá válka,“ píše ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek v nedávné analýze migrační politiky.

Skandální je podle něj také to, že nefunguje před několika lety zavedený počítačový systém zvaný Visapoint, skrze nějž se Ukrajinci musejí zaregistrovat k vízovému pohovoru na české ambasádě v Kyjevě. Systém je totiž většinou zablokovaný, jistí „podnikatelé“ ale za úplatek až tisíc eur nabízejí zájemcům, že do něj dokážou proniknout. Kvůli Visapointu zahájila v roce 2013 šetření proti ČR dokonce Evropská komise.

Ukrajinci, kteří nezaplatí úplatek, si tak často jdou pro polská víza a na české území se pak dostávají přes Polsko nelegálně. Česká policie je však poté vrací zpátky do Polska a to zpět na Ukrajinu. Podle Rozumka je to v čase války na Ukrajině krajně nevhodný postup.

„Pokud jde o Visapoint, ať podají trestní oznámení, zatím to neudělali,“ říká na adresu neziskovek ředitel azylového odboru ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Odmítá, že by Česko vracelo běžence zpátky do válečné zóny. „Když je člověk jakkoli ohrožen při svém návratu, navrácen není. Pokud vím, do Doněcku jsme nevrátili nikoho, a pokud pochází z Doněcku, má celý zbytek Ukrajiny, aby se tam uchytil. Každý stát si může nastavit pravidla, jaká chce. A nastaví si je podle toho, kolik lidí potřebuje.“