Je známo, že na evropské jižní frontě tikají dvě bomby – jednou je Řecko, které opět zápasí s mezinárodními věřiteli o podmínky refinancování úvěrů, druhou Itálie, kde by letos mohly být předčasné volby a průzkumy vede Hnutí pěti hvězd, přímluvce pro odchod z eurozóny. A pak vedle nich leží bomba trochu jiného typu, kterou raději přehlížíme, protože už i těch konvenčních starostí je moc: snaha Katalánska odtrhnout se od Španělska, jehož tvoří nejbohatší část.

Pat, kdy v Barceloně vládnou separatisté, zatímco Madrid nechce o samostatnosti ani slyšet, trvá už čtyři roky, ale předminulý týden se fronty dodatečně přiostřily. Ústavní soud vyhověl žádosti centrální vlády premiéra Mariana Rajoye a anuloval rezoluci katalánského parlamentu z loňského podzimu o referendu. V něm mají Katalánci letos v září hlasovat o nezávislosti. Může soud od stolu zrušit výraz demokratické vůle milionů lidí?

Rozsudek: deset let

Soudy hrají ve věci katalánské nezávislosti důležitou úlohu. Nedlouho předtím byl bývalý katalánský premiér Artur Mas odsouzen fakticky za pokus o odtržení od Španělska k deseti letům zákazu vykonávat veřejný úřad. Soupis jeho zločinů: nerespektování vůle soudu, zneužití moci a veřejných peněz. Toho všeho se měl dopustit svoláním referenda s otázkou, jestli Katalánsko, dosud jedna ze 17 provincií, ovšem v autonomním režimu, má být státem. První referendum se skutečně konalo 9. listopadu 2014, přes 80 procent účastníků se vyslovilo pro nový stát.

Zajímavé je, že když Týdeník Echo před Vánocemi mluvil v Praze se státním tajemníkem katalánské vlády pro zahraničí a pro EU Jordim Solém, ten přesně takový rozsudek – deset roků byla horní hranice – předpovídal. Katalánští separatisté nevěří na nezávislost španělských soudů, které o jejich věci mají rokovat. A vysloužili si za to před verdiktem nad Masem a jeho společníky tvrdou kritiku právě za to, že soudce takto a priori zpochybňují. Ale Solého odhad, že soud využije veškeré tvrdosti zákona, se naplnil dokonale.

Účast v prvním referendu před dvěma lety nedosáhla ani 50 procent. Katalánské vládě byla relativně nízká účast nepříjemná, což poznáme z takové drobnosti, že ačkoliv zveřejnila počet hlasujících, přepočet na procenta ne (2,3 milionu vypadá impozantněji než řekněme 37 procent). V Barceloně dnes neúspěch prvního referenda vysvětlují jeho charakterem: bylo nejen právně nezávazné, dokonce se oficiálně ani nejmenovalo referendum. Když španělský parlament žádost z Katalánska o vypsání referenda odmítl, premiér Mas měl holé ruce. Referendum se podle ústavy může vypisovat jen celostátně, nikoliv v jedné provincii. „Tehdy jsme neměli povolení vlády v Madridu, byla naprosto proti,“ krčí rameny Solé. Takže tehdejší premiér Mas povolal lid ke „konzultaci“ a v reakci na ostré stanovisko Ústavního soudu šel ve verbálním odzbrojení ještě o stupeň níž a zvolil orwellovský obrat „proces pro účast občanů“.

Ustupte, nebo si daně vybereme sami

Dnes je zřejmé, že první, kompromisní pokus skončil do ztracena. V čem se bude lišit druhý pokus letos? Rámcové podmínky se z pohledu separatistů nijak nezlepšily. V Madridu je jiná vláda, ale řídí ji opět Mariano Rajoy z Lidové strany, nástupnické formace po frankistické diktatuře, v níž každá snaha o katalánskou emancipaci byla přísně potlačována. Na nezávislost Katalánska by nepřistoupili ani socialisté, ani centristická strana Občané (Ciudadanos), jež ostatně sama sebe charakterizuje coby postnacionalistickou.

Tak kde chtějí katalánští separatisté najít prostor k nové ofenzivě? Solé: „Tentokrát už to nebude symbolická konzultace, ale opravdové referendum. Opět se pokusíme dostat povolení z Madridu, uděláme pro to, co se dá. Ale dali jsme jasně najevo, že referendum bude, ať se děje, co se děje.“ Katalánský parlament připravuje podle Solého slov zákon zajišťující právní přechod ze španělského ke katalánskému režimu. Právě na jeho základě prý bude vyhlášeno referendum.

Když byl autor textu loni na jaře v Barceloně a účastnil se debat s místními aktivisty, literáty a novináři, objevovala se při nich tu a tam zmínka o občanské neposlušnosti: tedy že by Katalánci, až se jim z Madridu znovu řekne, ať si svou demokratickou vůli strčí za klobouk, přestali poslouchat centrální úřady a především platit daně. To je na státního tajemníka Solého trochu moc: „Nechceme přenášet zátěž na bedra normálních občanů.“ Od toho jsou prý politici, v Barceloně i v Madridu, aby našli společnou řeč a nekomplikovali svou neschopností život lidem. Nicméně: „Jestli budou ve Španělsku dál zabetonovaní, změníme zákony. Nejdůležitější bude zákon o daňových úřadech. Berňáky už máme, ale dnes mohou vybírat jen určité daně, celkově v zanedbatelném množství. Potřebujeme se připravit na provoz normálního státu, takže budeme muset umět vybrat na daních, co se dá.“ Podobně prý bude třeba vybudovat systém sociálního pojištění, které dnes pro katalánské nezaměstnané a důchodce zajišťuje centrální vláda.

To pravé referendum

Makroekonomická čísla ukazují, proč by pro zbytek království byl odchod Katalánců holé neštěstí. Toto autonomní území tvoří se 7,5 milionu obyvatel 15 procent populace Španělska, ale produkuje 20 procent HDP a 25 procent španělského exportu.

Katalánští separatisté jsou přesvědčeni, že v demokratické Evropě není možné delší dobu ignorovat vůli několika milionů lidí po svobodě a k osamostatnění jednou dojde tak jako tak. Jordi Solé tvrdí, že s ohledem na budoucnost by Madrid udělal lépe, kdyby dnes byl vstřícnější: „Pokud se rozejdeme civilizovanou cestou, můžeme se bavit o tom, že Katalánsko převezme řekněme 15 až 20 procent španělského státního dluhu. Jinak bychom taky mohli odejít a dluh jim nechat.“

Hnutí za samostatnost léta dřímalo, až ho definitivně probudila finanční a hospodářská krize po roce 2009, kdy i mezi Katalánci vyletěla nezaměstnanost a začalo je víc bolet, že na daních a sociálním pojištění do centra pošlou mnohem víc, než se jim potom vrátí v investicích, podporách v nezaměstnanosti a důchodech. Strukturální převis dělá podle propočtů ekonomů z jedné barcelonské univerzity 8 až 9 procent každý rok.

Velká vlna za odtržení se datuje minimálně od milionové demonstrace v Barceloně 9. července 2010. Poslední tři čtyři roky ukazují průzkumy solidní a stálou většinu pro nezávislost. Aby si hnutí udrželo obrátky, musejí separatisté pokročit. Proto druhé referendum letos na podzim už bude takzvaně pravé a pro Madrid se situace může stát o dost vážnější než dosud.