Kniha Matouš je z mého klinického pohledu deník vedený z terapeutických důvodů k tomu, aby si autor uvědomil a zapsal své prožitky, myšlenky, pocity a dojmy ze skupinových i individuálních terapeutických sezení.

Zároveň je přípravou na knihu rozhovorů, kterou se svým terapeutem Matoušem Řezníčkem Jiří Cieslar plánoval vydat. Tento plán přerušila neočekávaná Řezníčkova smrt. Zastavme se napřed u elementární terapie, kterou Řezníček vytvořil. Je to mix jungovské psychoterapie, Gestalt psychoterapie, existenciální filozofie a teorie V. E. Frankla o smyslu utrpení. Její základní diagnostickou metodou je Řezníčkem upravený sémantický dotazník.

V jakékoliv terapii mají klienti právo očekávat, že dostanou léčbu, která funguje. Tato samozřejmost je v klinické praxi relativně novým jevem, který se plně rozšířil teprve ve dvacátém století. Jedná se o evidence based therapy, léčbu založenou na důkazech, a spočívá v tom, že lék nebo psychoterapeutická metoda jsou uznány za skutečně fungující teprve poté, co ve srovnání s placebem, tedy neutrální látkou (či v psychoterapii s chápavým a podpůrným popovídáním si), prokáže, že je účinnější. To Řezníčkova elementární terapie nesplňuje a podle diplomové práce Denisy Kleinerové ani Řezníčkův diagnostický instrument neměří to, co si od něj autor sliboval. Jeho terapie tedy zůstává typickou ukázkou tzv. eminence based therapy, terapie založené na autoritě. Děláme to tak, protože Hippokratés, nebo pan primář, měli dojem, že je to tak nejlepší. Typickým příkladem takové metody bylo například pouštění žilou. Pomohlo zabít miliony nemocných a jeden z nejlepších lékařských časopisů, britský Lancet, se dosud jmenuje po smrtícím nástroji, který se k této „léčbě“ užíval.

Rozdíl mezi terapeutem a léčitelem nemusí být ve výsledcích, ale v cestě, jíž dosahují výsledků. Výsledky evidence based therapy jsou testovatelné a replikovatelné. Je v nich ale zabudován problém. Léčíme tak, jak byly léčeny minimálně desítky, ale spíše tisíce lidí před námi. Ztrácí se v něm individualita, jedinečnost. To je jádrem mnoha oprávněných stesků našich klientů. Právě zde se otvírá obrovské pole pro terapeuty i podvodníky prodávající kameny, potravní doplňky a amulety, zkrátka naději. Matoušova elementární terapie není podle současných poznatků účinná tak, jak od léčebné metody očekáváme. Nepochybně však pomohla panu Cieslarovi a jiným. Domnívám se ale, že spíš než metoda pomáhala síla Řezníčkovy osobnosti při individuální terapii a síla skupiny při skupinových terapiích. Cieslar se celý život pokoušel zaplnit chybějící místo po vztahu s otcem a postava Řezníčkova mu to plně umožnila. Odtud nadšení nad samozřejmostmi, které patří k výbavě každého terapeuta, viz třeba jásání: „… a tehdy v jednu první individuální terapie s ním, úžasný šok, první sauna, poprvé slyším věty: Už ani kapku, a ne zítra, ale teď a až do hrobu, jinak vždy tomu zas podlehneš. Mana z nebes.“ (str. 37). Zajímalo by mne, zda Řezníček tento poněkud pozměněný slovosled opravdu užíval.

Je jasné, že autor alespoň část zápisků psal pod vlivem své nemoci, bipolární afektivní poruchy, dříve známé jako maniodepresivita, a nejedná se proto o zcela svobodné vyjádření jeho vůle a názorů. Zločiny spáchané pod vlivem nemoci jsou důvodem k zastavení trestního stíhání a extrémní smutek hrozící vyústit v sebevraždu je zase jedním z nejčastějších důvodů nedobrovolné hospitalizace. Publikaci zápisků psaných pod vlivem deprese by bylo možné rozumět, kdyby odhalovaly nečekané poznatky a vhledy do mánie či deprese nebo byly esenciálním doplněním autorovy tvorby, ale pokud čteme o mechanismech uvolňování vnitřního napětí, jakými je onanie, „šukání“, alkohol nebo specifický druh modlitby, mám spíše pocit, že jsme zde svědky jevů, které známe všichni, ale prostě patří k dobrému vkusu je na veřejnosti nepraktikovat a vynesení těchto intimit ze sféry deníku do oblasti veřejné mi v tomto smyslu připadá až pornografické. Rovněž vyzrazování údajů ze skupiny, které je v každé psychoterapii zakázáno, mi připadá neetické. Pokud by se takového jednání dopustil lékař, jednalo by se o trestný čin. Myslím, že určitá editace by textu velmi pomohla a byla by slušností vůči nedobrovolným aktérům, kteří v něm bez svého vědomí vystupují.

Depresivní symptomatika má svá pozitiva. Laboratorní experimenty i praktické zkušenosti dokazují, že deprese zlepšuje naši schopnost řešit komplexní problém a podporuje soustavnou analýzu. U nadaných osob, které depresemi trpěly, to může pomoci prohloubit jejich kritické myšlení, jak to vidíme ve filmových kritikách Cieslarových nebo literárních kritikách Jana Lopatky. Práce Američanky Nancy Andreasenové potvrdily zvýšený počet poruch nálady mezi spisovateli (67 % oproti 13 % v kontrolní skupině). Riziku sebevraždy je vystaveno 8 % postižených bipolární poruchou. Naprostá většina klientů má tedy dobrou perspektivu a jen dodejme, že v případě Jiřího Cieslara určitě nebyly vyčerpány všechny terapeutické možnosti.

Autor působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN.