Před třiceti pěti lety, v noci z 27. na 28. dubna 1981, spustila StB největší akci proti disentu v 80. letech. Pro popsání celého případu je ale třeba se vrátit ještě o tři čtvrtě roku nazpět. V červenci 1980 umírá při nedělní mši v kostele ve Vídni exulant Ivo Šafář. Právník, který zde žije od 60. let, je blízkým spolupracovníkem Pavla Tigrida, dokonce bývalým ředitelem kanceláře Svobodné Evropy. Zároveň působí jako špičkový agent československé rozvědky (I. správa). Právě s jeho pomocí kontrolovala StB spojení disidentů s demokratickým exilem. Tigrid financoval pronájem nebytových prostor, kde byly uskladňovány věci připravené na převoz do Československa. Kurýři pověření dopravováním dopisů, peněz, knih, časopisů a techniky pro opozici se na noc ubytovávali ve Vídni a příští večer pokračovali v riskantní cestě přes železnou oponu. StB měla od skladu náhradní klíče a čas od času dokázala i prohlédnout kontraband připravený Janem Kavanem v Londýně.

Než se vybijou baterky

Na základě součinnostní porady správy pro boj s vnitřním nepřítelem (X. správa) a rozvědkou bylo naplánováno nasazení agenta do prostředí disentu na území Československa, který by nahradil zemřelého Ivo Šafáře. Jako vhodného kandidáta navrhli příslušníci kontrarozvědky Pavla Muraška, který se nedávno vrátil z vězení, kde se seznámil s Petrem Uhlem a získal si jeho důvěru. Kandidát ovšem odmítal spolupráci se StB, byl však ochoten spolupracovat se sovětskou KGB. Tento problém estébáci překonali způsobem, jemuž se ve zpravodajské hantýrce říká „cizí vlajka“. Vybrali podplukovníka Jana Zejkána, narozeného na Podkarpatské Rusi, který uměl dobře rusky a vydával se za příslušníka KGB. Muraško v domnění, že jde skutečně o sovětskou tajnou službu, napsal vlastnoruční závazek ke spolupráci v azbuce, byl úkolován, aby od Jiřiny Šiklové postupně převzal organizaci celého spojení.

Poprvé Muraško společně se Šiklovou přebíral propašované časopisy a knihy v listopadu 1980 v Průhonicích. Vše proběhlo pod operativní kontrolou a naložený automobil druhý den opustil Československo. V prosinci měla StB opět štěstí a podařilo se uskutečnit několik let připravovanou instalaci prostorového odposlechu do pařížské redakce exilového časopisu Svědectví. Příslušník odboru „Ideologická diverze a emigrace“ Josef Šorčík alias Šembera s pomocí spolupracovníka redakce Svědectví Imrého Gajdoše instaloval do Tigridovy kanceláře pod jeho pracovní stůl dřevěnou laťku s ukrytým odposlechovým vysílačem.

V lednu pak začalo pravidelné odposlouchávání redakce Svědectví. Tím ale StB příděl šťastných událostí vyčerpala. První problém nastal se zvolením správného času pro zapínání odposlechu. Rezidentura v Paříži disponovala dvěma nahrávacími komplety, jedním zamaskovaným v automobilu a druhým v diplomatickém kufříku. Ihned po začátku akce však byl automobil vykraden a upravené rádio pro odposlech zmizelo.

Pokud šlo o práci francouzské kontrarozvědky, z úpravy přijímače mohla odhalit, k čemu jej chtěla čs. rozvědka použít. Nahrávání pomocí diplomatického kufříku zase vyžadovalo přítomnost pracovníka rezidentury v nejbližším baru u redakce Svědectví a jeho dlouhé vysedávání mohlo celou akci prozradit. Po dvou měsících vedení rozvědky konstatovalo, že se nepodařilo zaznamenat jedinou hodnotnou informaci.

Další problém se objevil při lednovém příjezdu karavanu do Prahy, když Jiřina Šiklová odhalila sledování a kurýři byli varováni, aby okamžitě opustili republiku. Vedení rozvědky i kontrarozvědky svolalo další poradu. Došli k závěru, že navrhnou ministrovi vnitra, aby požádal ÚV KSČ o schválení zadržení kamionu a přípravu soudního procesu. Současně bylo nutné tzv. vyvést agenta z akce, tedy zabránit odhalení Pavla Muraška jako původce celého „provalu“. Vedení ministerstva vnitra správně odhadlo, že zadržení karavanu a uvěznění kurýrů i špiček již tak oslabené domácí opozice vyvolá v zahraničí paniku a rezidentura rozvědky v Paříži bude moci po dobu několika týdnů, než se vybijí baterie vysílače, poslouchat, jak vzniklý problém Tigrid řeší. Zároveň hrozilo nebezpečí, že při dalším odhalení sledování začne opozice pátrat po agentovi, který informuje StB o příjezdech kurýrů z exilu. K dovršení smůly zemřel Imré Gajdoš a ministr vnitra musel schválit, že se vysílač může ponechat v redakci Svědectví i po vybití baterií, protože jeho vyjmutí by bylo příliš riskantní.

EM4 přichází

Příslušníci StB čekající na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti na příjezd karavanu měli vyvolat dojem, že k jeho zadržení došlo náhodou. Neprovedli tedy u obou zadržených Francouzů Erica Gillese Thonona a Francoise Anisové osobní prohlídky a protokol vzhledem k úmyslné absenci tlumočníka sepsali až druhý den ráno. Šlo o další ze série chyb, jichž se operativa dopustila. Nejdůležitější vzkazy a dopisy měli oba kurýři nalepené na těle a během několika hodin je zlikvidovali. Lest se však podařila a ještě počátkem 90. let nebylo jasné, zda šlo o náhodu, nebo připravenou akci.

Vyšetřovatel StB Jan Trkovský založil spis pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 98 podvracení republiky. Vtipným detailem je datování usnesení o zahájení trestního stíhání na základě „oznámení orgánů pasové a celní kontroly ze dne 27. dubna 1981“. Protokoly se zadrženými byly totiž sepsány až druhý den ráno, neboť do Dolního Dvořiště přijeli v půl jedenácté večer. Pracovníci operativy ještě dopravili kempingové vozidlo před hotel Evropa na Václavském náměstí a začalo rozsáhlé vyšetřování a zatýkaní. Ve vězení se postupně ocitli Jiřina Šiklová, Jiří a Jan Rumlovi, Karel Kyncl, Ján Mlynárik, Eva Kantůrková, Milan Šimečka a Jaromír Hořec. Vyšetřování StB zahrnovalo desítky domovních prohlídek a stovky výslechů.

Z lidí, kteří se ocitli ve vyšetřovací vazbě, se pro spolupráci s vyšetřovateli rozhodl pouze Jaromír Hořec, který 9. září 1981 zaslal ministru vnitra ČSSR Jaromíru Obzinovi prosebný dopis, v němž se dovolával svého podpisu Anticharty. Zatýkání v Praze vyvolalo celosvětový ohlas a především Jiří Pelikán, který byl již poslancem Evropského parlamentu, vyvíjel ohromné úsilí s cílem osvobodit všechny zadržené.

Rozvědka intenzivně monitorovala kancelář časopisu Svědectví až do června, kdy se akumulátorové baterie úplně vybily. Všechny zaznamenané rozhovory a několik telefonátů bylo přepsáno a redaktor Československého rozhlasu Petr Voldán z nich sestavil mimořádně odporný několikadílný seriál, který Čs. rozhlas vysílal v prosinci 1981 pod názvem „Hovory z druhé strany“. Mezinárodní tlak a vzdor zadržených disidentů způsobily, že se původní záměr na uspořádání velkého politického procesu začal rozpadat. Nejdříve byli propuštěni a vyhoštěni oba francouzští kurýři a postupně i ostatní zadržení. Jako poslední se na svobodu dostala Jiřina Šiklová, hlavní aktérka akce. Televize ještě odvysílala pomlouvačný pořad „EM4 přichází“ – dle šifry, kterou si právě Šiklová tuto konkrétní zásilku označila.

Trestní stíhání všech obviněných však formálně pokračovalo až do konce roku 1989. Od roku 1970 šlo již o druhý velký neúspěch StB, kdy podobně jako v polovině 70. let s ohledem na probíhající Helsinský proces jí nebylo umožněno uspořádat velký politický proces s historiky. Po tomto debaklu se již komunistické tajné policii až do pádu režimu nepodařilo prosadit u vedení KSČ velký politický proces.

Spojení s exilem bylo brzy obnoveno prostřednictvím diplomatů a dalšího speciálně upraveného auta, které už StB nikdy nedokázala odhalit.