Když se v neděli 29. března rozšířila zpráva, že zemřel Miroslav Ondříček (1934–2015), nikoho z oboru to nijak zvlášť nepřekvapilo, ale zarmoutilo to všechny. V dnešní rozhádané české kinematografii byl Ondříček znamením starých dobrých časů, v nichž „věci fungovaly“, filmaři táhli za jeden provaz a talent provázený pílí se prosadil. Měl jsem Miroslava Ondříčka rád. Asi před deseti lety jsem ho požádal, aby věnoval část svého času studentům FAMU. „You made my day,“ reagoval, jak se na Američana sluší a patří. I pro tu jeho americkost jsem měl pro něj slabost. (Mezitím ale jeho jméno použila filmová škola v Písku, takže jsme se pak vídali víc zdvořilostně než pracovně, ale nikdy mě nenapadlo, že bych mu to měl mít za zlé.)

Poprvé jsem zahlédl Miroslava Ondříčka z dálky. Bylo to v barrandovském ateliéru, který měl rozměry nekonečna, protože tam s Formanem točili Amadea. Byl jsem jedním ze stovek komparsistů, šťastný, že přičichnu k velkému natáčení. V těžkém kostýmu, paruce z kudrlinek a v neustálém čekání na něco se hodiny táhly jak vosk z těch Ondříčkových svíček, ale i neviditelný komparsista měl pocit, že je účasten něčeho velkého a vášnivého. Z místa na hraně mezi záběrem a nezáběrem jsem se snažil spatřit, jak Forman režíruje a jak Ondříček kameruje. Formana jsem pozoroval, jak aranžuje scénu a mluví s herci, Ondříčka jsem jen párkrát zaslechl, ale vojenské povely, které se před záběrem rozléhaly ateliérem, vydával nějaký asistent. Tam jsem si uvědomil, jak velkého množství energie je zapotřebí k zorganizování něčeho, co bude ve filmu trvat pár vteřin. Ale co vlastně vejde do dějin. Aspoň do dějin kinematografie.

Mé druhé setkání s Ondříčkem, už nablízko, proběhlo asi tak dvacet let po Amadeovi: byla to náhoda i čest, že jsem mohl být u toho, když přebíral v Egyptian Theater v Los Angeles Mezinárodní cenu Amerického sdružení kameramanů. Zkratku ASC znají všichni pozorní diváci, kteří neodcházejí z kina před tím, než doběhnou závěrečné titulky – každý kameraman, který je členem této ctihodné komunity, je na ni hrdý. Miroslav Ondříček ji používal u svého jména od sedmdesátých let, kdy se naplno rozvinula jeho americká kariéra. Na počest laureáta uspořádali Ivan Passer se svou ženou Anne ve svém bytě večírek, který patří k těm nezapomenutelným. Sešel se tu výkvět kameramanského oboru, což byli zároveň Ondříčkovi (a Passerovi) dobří přátelé. Ani při ceremoniálu, ani při večírku Ondříčkovým slovům moc rozumět nebylo, ale stačilo, že všichni byli naladěni na jeho emoci. Něco podobného, aspoň podle vyprávění Miloše Formana, se Ondříčkovi dařilo i při práci. Ono americké Director of Photography přesně vyjadřuje to, co Ondříček dělal. A jak mi říkal Forman, „Mirek v podstatě jenom vydával příšerné zvuky a mával rukama, ale všichni z toho nějak pochopili, co od nich chce“. Nepochybuji o tom, že to bylo z velké části díky tomu, že si Ondříček dokázal sestavit štáb, který rozuměl jeho profesionálním nárokům a chtěl mu vyhovět stůj co stůj. A také proto, že práce pro Ondříčka byla radostí a profesionálním požitkem. A proto, že Ondříček byl diplomat: věděl přesně, čeho chce dosáhnout, a tomu podřizoval všechny kroky.

V pořadí třetí setkání jsem popsal na začátku: proběhlo na děkanátu FAMU hlavně proto, že jsem nechápal, proč nebyl Ondříček už dávno profesorem. Poslední osobní setkání s Miroslavem Ondříčkem se konala v souvislosti s digitalizací jeho a Formanova filmu Hoří, má panenko před třemi roky. Panu Ondříčkovi ubývalo fyzických sil, ovšem nikoli důvtipu. S výsledkem digitalizace byl jako kameraman vrcholně spokojen a do šarvátek mezi restaurátory a kameramany se nepouštěl: byl moudrý a věděl, že nadhled sluší profesionálům, kteří nepodléhají momentálnímu pocitu bezmoci. Anebo moci.

Na Miroslava Ondříčka zůstává spousta vzpomínek a myslím, že všechny jsou pozitivní. A nad všemi se klene vskutku bujná kštice, šedobílé vlny upravených vlasů, které jako hříva korunovaly jeho impozantní zjev. Fotbalového Ondříčka jsem neznal, protože čutané prostě nerozumím, ale líbila se mi jeho slávistická vášeň, trochu maloburžoazní, ale upřímná a trvalá. Odráželo se v ní Ondříčkovo hluboké přesvědčení, že jedině svoboda a demokracie vytvářejí důstojné podmínky k životu v jakékoli jeho podobě. V tom byl možná nejvíc Američanem.

Autor je ředitelem Národního filmového archivu