Ústavní soudci musí řešit řadu případů, které jim vlastně ani nepřísluší. Teď se však mohou chystat na něco opravdu zásadního. Budou muset bránit ústavu proti přímému útoku mocných.

Do budovy v brněnské Joštově ulici zřejmě brzy dorazí žaloba na novelu zákona o Vojenském zpravodajství. Tato novela ruší platnost listovního tajemství pro veškerou komunikaci na internetu, a tím tedy porušuje třináctý článek Listiny základních práv a svobod, který listovní tajemství naopak hájí. Ústavní žaloba nedorazí hned zítra, protože sněmovna nejdříve musí novelu projednat ve druhém a pak ještě ve třetím čtení. Bude to však v dohledné době, protože šéfové stran ji už posvětili na koaliční radě.

Samozřejmě nejde tvrdit s úplnou jistotou, že se najde dost politiků či schopných právníků, kteří využijí svých možností a dovedností k tomu, aby žalobu podali. Na druhé straně by ale bylo mimořádně smutné, kdyby se nikdo nepostavil zákonu, který vrací poměry v jedné oblasti veřejného života tak jednoznačně před listopad 1989, do doby komunistické diktatury. Kdyby Češi svá práva nehájili, zvlášť když s tím nejsou spojena významná osobní rizika, tak by se dalo říci, že si je ani nezaslouží.

Návrat Státní bezpečnosti

Návrh novely překvapuje hlavně tím, že prolomení listovního tajemství požaduje jen tak bez okolků. Nikdo nezpochybňuje, ani ředitel Vojenského zpravodajství Jan Beroun, že zpravodajci budou mít neomezený přístup na síť, tedy i do soukromé korespondence občanů. Podle Berouna však budou pouze monitorovat provoz na sítích a obsah soukromé komunikace číst nebudou. „Obsahy zpráv jsou pro nás v tuto chvíli naprosto nepodstatné,“ uvedl na tiskové konferenci. Kdyby to zpravodajce náhodou přece jen napadlo, požádají prý před přečtením podezřelého e-mailu o svolení soudce, jak i nadále nařizují platné zákony.

Jinými slovy, je to návrat do praxe komunistické Státní bezpečnosti, která ve skutečnosti nedělala nic jiného. V těch již zapomenutých dobách pročítaly desítky úředníků obyčejné dopisy, nebylo v tom však nic osobního. Jenom se monitoroval provoz státní pošty a pouze v případě, když se v nějakém dopise vyskytlo víc podezřelých slov, byl předán výkonným důstojníkům StB, kteří psaní vyhodnotili a v případě nezbytnosti si autora či adresáta podali. Podstatný je rozměr, že k přístupu do soukromé korespondence nepotřebovali povolení soudce. Stejnou možnost požaduje pro Vojenské zpravodajství vládní novela.

Voják přece nezastřelí civilistu

Ředitel Beroun i koaliční politici ujišťují, že jde opravdu jen o možnost. Dala by se zneužít, kdybychom to ale nepřipustili, nebudou mít zpravodajci volný přístup na internet a nebudou nás bránit proti nebezpečným kybernetickým útokům, kterých prý stále přibývá.

„Řeči o špiclování jsou scestné,“ tweetoval ministr Stropnický. Podezření, že jeho lidé budou číst cizí e-maily, odmítl ještě expresivněji ředitel Beroun. „Když někdo něco může, není možné dopředu předpokládat, že to budeme zneužívat. Vojákům bychom museli odebrat zbraně, protože by se jeden z nich mohl zbláznit a začít nekontrolovaně střílet. Nejsme spolek bláznů, abychom šli proti zákonu,“ argumentoval.

Taková argumentace má pochopitelně slabinu. Vytáhnout zbraň na ulici a střílet po kolemjdoucích si nedovolí ani dost velký blázen, protože si dokáže spočítat důsledky. A odhalit takového blázna by snad měly před vstupem do armády psychologické testy. Se čtením cizí pošty, kterou si mohu bez velké námahy stáhnout na obrazovku, to je jinak. Tam je riziko dopadení a postihu o hodně menší. Dalo by se přirovnat k riziku, které hrozilo šoférům rozvážejícím tvrdé sparty v dobách komunismu. Nepochybně šli proti zákonu, když si za dodávky úzkoprofilových cigaret nechali od trafikantů platit bokem, nezastavilo to však žádného z nich. Každý by je tehdy považoval za blázny, kdyby této možnosti nevyužili.

Není důvod pochybovat o morální integritě ředitele Berouna ani jeho důstojníků. Klidně je možné vyloučit, že budou soukromou korespondenci číst, nebo s ní dokonce obchodovat a umožňovat tak vydírání. Není třeba je podezírat ani z toho, že vědomě spolupracují na vytvoření systému, který má sloužit ke kontrole všech občanů podle předlistopadových parametrů. Sami však nevědí, kdo přijde po nich a který politik bude v příštích letech Vojenským zpravodajstvím manipulovat. V případě ústavního práva by člověk očekával, že ho stát bude chránit přece jen důkladněji.

Horší než imperialisté

Koaliční politici nakonec jakékoli pochybnosti o zpravodajské novele překonávají poukazem na nebezpečí kyberútoků. Nedokážou ovšem přesně vysvětlit, čím kybernetičtí útočníci Česku hrozí. Opravdu dokážou agresoři vypnout atomovou elektrárnu nebo důležitou nemocnici, případně vyloupit státní databáze? Anebo jsou ruští trollové opravdu tak mocní, aby změnili výsledky demokratických voleb? Na druhé je pravda, že nebezpečí skrytá v kyberprostoru se podceňují a že je podceňuje zvláště starší generace.

Nejspíš je tedy dobře, když se nějaký bezpečnostní útvar nebezpečím kyberútoků zabývá. Jistě by se také někdo měl věnovat osvětě, aby občanům vysvětlil, jaká nebezpečí se skrývají za obrazovkou jejich počítače. Přesto je právě v Česku předčasné požadovat pro vojenskou tajnou službu stejnou pravomoc, jakou měla StB, když nás bránila před imperialisty. Máme přece zkušenost, že možnosti šmírování využívala hlavně proti místním občanům.

Jednou větou: jestli jsme opravdu v tak kritické bezpečnostní situaci, abychom se paušálně zbavovali základních práv, to by měl rozhodnout Ústavní soud.