Určitě nejsme všichni, ale někteří z nás si občas představují, jaké by to bylo, kdyby vyhrála utopie a před těmi už skoro pěti lety by se stal prezidentem Karel Schwarzenberg. Představují si to i proto, že by se v neděli zřejmě konal velký mejdan v několika pražských kavárnách, neboť by se prezident toho dne (10. 12.) dožil osmdesáti let. Není vyloučeno, ba spíše je jisté, že mejdan se bude konat i tak a že to bude navzdory realitě veselé. Jen možná se občas někdo zasní a řekne si ach, jaké by to bylo…

Ano, jaké by to bylo… Zcela jistě by prezident Schwarzenberg budil dojem klidného, vyrovnaného a pocit bezpečí navozujícího „starého pána“. Nepletl by se zbytečně do věcí, do kterých nemá, a tam, kde je to vhodné, by působil jako sedativum. Politici by s ním mluvili rádi, protože by je to bavilo a něco by se dozvěděli třeba o Vídeňském kongresu, kde působilo několik jeho strýců, nebo o obléhání Rábu, za něž dostali předci do erbu toho havrana klovajícího hlavu Turka. Do Lán by za ním jezdily školní výpravy a on by je provázel (v kočáře) po oboře, která kdysi patřila rodině jeho maminky fürstenbergovské, a vykládal by jim o zvěři, o níž ví vše.

Občas by pro lid pořádal ukázkové honitby i jiné, trochu problematické záliby, což by mu zvedalo popularitu. Mnoho lidí by mu říkala dědo, dědečku či německy Opa, ale nemysleli by to špatně. Přátelé by zůstali u Kariho. Jeho projevy by měly setrvale dobrou stylistickou úroveň a bylo by znát, že má na Hradě logopeda. Často by v nich používal obrazů z české historie, kterou zná takovým způsobem, že chlapi v hospodě by pod jeho vlivem zakládali spolky čtenářů Palackého.

Ženám by se líbilo, jak uvážlivě bafá z dýmky a jak ráčkuje, ba zvykly by si i na paní Petzoldovou Schwarzenbergovou, která by už dobře lámala češtinu a v televizi by měla pravidelný pořad Pečeme štrúdl s charitou. O jejich manželském znovushledání by vyšlo několik knih s růžovým okrajem. O jiných věcech by se decentně šeptalo, jako kdysi o té paní Oldře starého Masaryka.

Ano, prezidenta Schwarzenberga by tolerovali už i ti, kdo byli před pěti lety proti němu a říkali, že je to kýč a faleš. Pomalu totiž i oni připouštějí, že základní vlastností knížecího prezidenta je nadhled, klidná mysl a nezáludný vztah k lidem a ke světu. A to musí uznat, že není zas tak špatné. Ba i ti levičáci by se nyní tiše otřásali hrůzou z toho, že by došlo na ně a zvolil by se člověk, který nedávno, v moskevských hovorech z Vysočiny, proslul tak reakcionářskými výroky, že to bylo dost i na ně. Protože to však jsou pokrytci, nikdy to nepřiznají. Pak jsou tady lidé zavilí a vzteklí ze své podstaty a ti vždy budou tíhnout k negaci a zášti, těm ale není pomoci.

Toho si už ale většina lidí nevšímá. Je docela spokojena se svým Karlem, který, přestože občas podřimuje, nedělá zemi ostudu, ale naopak ji činí vlídnější, než ve skutečnosti je. Přejme mu k tomu účelu pěkné osmdesátiny a mnoho sil do budoucna. Bude je potřebovat on i tahle země, právě proto, že utopie v ní vyhraje tak jednou za sto let.