provařené vary Ondřeje Štindla

Provařené dny 6: Do cesty se připletli Dánové

provařené vary Ondřeje Štindla
Provařené dny 6: Do cesty se připletli Dánové

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Už to tady mám za pár, míra schopnosti vstřebávat nové tvůrčí a intelektuální podněty a podávat odpovídající výkony tomu odpovídá. Člověk v tom stavu snadno podléhá sentimentu, stačí málo, aby se rozněžnil. Mně se to třeba přihodilo při probírání služební mailové schránky – našel jsem tam pozvánku na projekci filmu, kde na návštěvě u otce na venkově zastihne hrdinu megahurikán, zatopí dům, kvůli čemuž do něj proniknou krvelační, chytří a zatraceně velcí megaaligátoři. Režíruje to autor mého oblíbeného majstrštyku Piranha 3D! Chci ten film vidět hned teď. Dobře vím, že se to nestane, tahle prestižní akce má jinou dramaturgii, kombinace hurikánů a aligátorů by se do jejích mezí nevešla. Tak aspoň sólo hurikán. Nebo aligátory. Tak prý ne.

Ale mohl jsem tu zhlédnout dánský film Koko-di Koko-da (režie: Johannes Nyholm) a v něm byl zabijácký pes. Ale stejně. Je to jeden z těch filmů, které na papíře asi vypadají dobře a chytře. Dá se popsat jako kombinace kriticky oceňovaného australského hororu Babaduk – podobně jako v něm, i v Koko-di Koko-da na sebe bere žal po náhlé smrti nejbližšího člověka podobu vraždících monster – a známé klasiky Na hromnice o den více, kde hrdina prochází řadou repetic jednoho dne a musí se z té pasti nějak dostat.

Dánský snímek je taky pečlivě – možná spíš na efekt – vystavěn, různé drobné motivy na sebe navazují a v závěru jsou vypointované. Film je stylizovaný na hranici grotesky a hororu, obsahuje i nějaké dost drsné scény. To všechno přece zní zajímavě. Možná zní. Na plátně to ovšem působí jinak, mimo jiné proto, že základní princip Koko-di Koko-da prostě nefunguje. Elin a Tobias jsou s dcerou Mayou na dovolené, Elin tam dostane alergickou reakci a musí do nemocnice, rodina přespává v jejím pokoji, druhý den má Maya narozeniny. Jenomže během noci postihne holčičku stejná reakce, bohužel to zůstane bez povšimnutí a Maya nepřežije.

O tři roky později jedou manželé na dovolenou znovu, je evidentní, že se ze ztráty dítěte nevzpamatovali a jejich vztah je v troskách. Tobias trvá na tom, že budou kempovat v lese. V noci je tam napadnou tři přízračné figury (plus zmíněné psisko) a Elin zabijí, Tobias se v té situaci zachová dost zbaběle. A musí ji prožívat znovu a znovu – možná jsou to vidiny, možná se dvojice ocitla v nějaké časové smyčce. Hlavně ale ta opakovaná hrůza nepůsobí moc hrozivě – životy postav „reálně“ nejsou v sázce. Navíc je základní směřování filmu jasné skoro od počátku – protagonisté se z toho pekla dostanou jedině tehdy, když jeden k druhému najdou cestu.

Člověk si pak musí trpělivě počkat, než hrdinové po několikerém opakování situací, které se jedna od druhé moc neliší a zobrazeny jsou podobně, sami přijdou na to, co on sám už dávno ví. Nakonec se tak stane, ale že to tedy trvá... Z filmu je nakonec jen únavná ilustrace značně primitivní terapeutické poučky, kterou divákovi tluče do hlavy s urputností hodnou lepší věci, co sděluje příběh hrdinů, je pro jistotu ještě jednou ukázáno v animovaných sekvencích, které do jinak dost chladného snímku mají vnést nějakou emoci, provedené jsou zajímavě, ale tezovitost a prvoplánová symbolika z nich zrovna stříkají. Smrt dítěte je strašně silný motiv, myslím, že by se neměl používat vykalkulovaně, chladně. Právě tohle se v Koko-di Koko-da stalo.

Na dánské filmy jsem měl v posledních dnech štěstí (Nebo ony na mě? Haha. Hoho.). Festivalový itinerář mi do cesty postavil snímek Synové Dánska (režie: Ulaa Salim), politický thriller o tom, co nás dle mínění autorů čeká nebo čekat může – poslední dobou docela oblíbené téma. Třeba nedávno premiérovaná minisérie Roky a roky z produkce HBO se pokusila o cosi podobného, měla i podobného „záporáka“, populistickou političku, jejíž záměry, jak naložit s mocí, jsou temné, až nejtemnější.

Synech Dánska to nebezpečí představuje Martin Borndahl, šéf fiktivní populistické strany vzniknuvší po islamistickém teroristickém útoku v Kodani v roce 2025. Chce nejenom zastavit migraci, ale vystěhovat ze země všechny lidi neevropského původu. Lidé na tu rétoriku slyší, Borndahlova strana před volbami vede v průzkumech. V Salimově fiktivním Dánsku je atmosféra napjatá, až třaskavá, v reakci na společenský tlak se k násilí uchylují i skupiny imigrantů. Z druhé strany útočí organizace Synové Dánska, nacionalistická, až fašistická. Borndahl se tváří, že s jejími bojůvkami nemá nic společného... Hrdinové filmu jsou dva dánští Arabové, kteří si plus minus v polovině „předají štafetu“.

Zakaria je mladík ze sídliště, kterého setkání s protiimigrantským násilím radikalizuje. Dostane se pod vliv úlisného mentora Hassana, který ho zmanipuluje k účasti na chystaném politickém zločinu. Druhým protagonistou je Ali, agent dánské tajné služby. Pracuje proti islámským fundamentalistům i bílým nacionalistům, Borndahla jednou zachrání. Postupně ale zjišťuje, že se dějí čím dál horší věci, Aliho se začnou týkat i osobně, úřady jsou v konfrontaci s nimi navíc bojácné a laxní. Možná to někdejší zachraňování Borndahla nebyl ten nejlepší nápad...

Film Synové Dánska se v lepším případě dá brát jako především emotivní vyjádření nějaké obavy – režisér Salim je iráckého původu. Moc nepromyšlený a vůbec ne nuancovaný výkřik. V horším případě jako kalkul, hra na jistotu s tématem, které se ve festivalovém prostředí nosí, vyjádřeným způsobem, který bude publiku na přehlídkách ideologicky konvenovat, vyjde vstříc jeho sloganům i předsudkům. Pokud je film takhle jasně ideologicky zaměřen, těžko může fungovat jako thriller, k tomu žánru přece patří napětí, nejistota ohledně toho, co se stane, jak to všechno dopadne a jak překvapivým způsobem příběh k tomu vyvrcholení dospěje.

Ideologická rigidita, prvoplánovost ovšem tohle napětí ruší a nahrazuje jistotou – stane se to, co odpovídá zamýšlenému asi od prvních okamžiků zřejmému poselství. Otázky, jež se ve filmu vznášejí, žádnými otázkami nejsou. Když se někdo zeptá, jestli Borndahl má něco společného s nacistickým podsvětím, je divákovi odpověď okamžitě jasná. Možná všechny peripetie Salimova filmu jsou jen prostředek, jak divákovi pomoci odhodit morální zábrany a užít si násilnou smrt fikčního padoucha z budoucnosti, který je ovšem také karikaturou reálných současníků.

Diváka uspokojí pohled na to, jak krvácí, může tam vidět svoje ideologické protivníky krvácet s ním a mít pro to jakési alibi. Jinak je ten film natočený docela zručně. Iritující a velmi charakteristický je jen Salimův sklon podtrhovat vážnost sdělení tím, že zpomalí obraz a ze zvukové stopy začne publikum bombardovat Mozartovým Requiem. Proceduru pro jistotu zopakuje hned třikrát. Hloubka a závažnost snadno a rychle. To by jeden hned přivolával na plátno aligátora, hurikán, piraňu. Marně. Protože život je –jestli to náhodou nevíte – někdy dost nepřející.

 

5. července 2019