Švejk a Rasputin táhli spolu na Putim (Jan Vodňanský)

Francouzský klobouk v Putimi

Švejk a Rasputin táhli spolu na Putim (Jan Vodňanský)
Francouzský klobouk v Putimi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Putim je starobylá obec jižně od Písku, kam se dá dojít lehce pěšky, jak je známo ze Švejka, kterého z Putimi vedl závodčí na písecké bezirksgendarmeriekommando, kde ho měl předat jako odhaleného ruského špiona. Normálně by to trvalo tak dvě hodiny, jenže se po cestě stavili v hospodě, kam zašli na jedno štamprle, ale těch bylo nakonec dvanáct. Zatímco Švejk byl v rámci svých nadpřirozených vlastností neožratelný, soucitný závodčí, domnívaje se, že Švejk je ruský agent, kterého vede na smrt, se lítostí opil. Když už za tmy vyšli z hospody a vydali se rovnou za nosem do Písku, strážník stále padal do závějí, takže ho Švejk požádal o želízka, kterými ho k sobě připoutal a namol opilého ho pak přitáhl do Písku na stanici. 

Je to geniální scéna, ta Švejkova přítomnost v Putimi. Haškovo mistrovství grotesky a absurdity v ní dosahuje vrcholu. Putim je středobodem či pupkem krouživého Švejkova putování, jemuž dal Hašek název českobudějovická anabáze. Do Putimi ho to zavede podruhé během dvou dnů, Švejk se trochu diví („Prokristapána, zase jsem v Putimi“), ale nenechá se zneklidnit a v klidu vstoupí do vsi. Putimský četnický strážmistr Flanderka ho bystře odhalí jako ruského špiona a rafinovaně ho vyslýchá. Švejk na všechno svědomitě a po pravdě odpovídá, čímž podezření jen stoupá. Na Flanderkovu záludnou otázku, zda umí rusky, odpoví, že prosím neumí. Tím je důkaz jeho špionství potvrzen a Flanderka se zaraduje, že v Putimi chytil putinovského, tedy pardon, ruského agenta. Konečně se Putim něčím proslaví a on nebude nucen psát do úředních hlášení pořád jen stereotypně, že „putimské obyvatelstvo je zcela loajální a podle stupnice vydané c. a k. ministerstvem vnitra je nálada 1A“.    

Jak vědí švejkologové, v Putimi za Švejkových časů žádná policejní stanice nebyla, ta se krátce zřídila až za protektorátu. Režisér Karel Steklý exteriéry onu scénu s Flanderkou, kterého hrál Jaroslav Marvan, Pepkem Vyskočem, bábou Prajzlerkou a opilcem závodčím opravdu natočil v Putimi a na onom domě č. p. 40, kam Švejka přivedli, visí dnes cedule, že se zde natáčel onen film. Kousek dál stojí od roku 2014 bronzová socha Švejka s nakročenou nohou. Prý se dotykem té nohy, asi tedy jejím třením, lze zbavit artrózy, což bude pověra pro turisty. Mně ten Švejk připadá ve tváři nějak povědomý, ale pořád nevím, koho mi to připomíná: možná sebe. 

Putim znám v podzimním vydání. Vždy v sobotu kolem svatého Havla, to je 16. října, se koná výlov Podkostelského rybníka. Já se tam jednou za pár let vyskytuju v souvislosti s rodinným výročím, nikoli havlovským a nikoli jako rybář. Rybník už bývá odpoledne vypuštěný a v bahně se plácají zbytky ryb, které proklouzly sítěmi, neboť byly podměrečné nebo šikovné. Ty sbírají čapíci, kluci v holínkách a s kýbly, do nichž „čapají“ ty plotice, cejny, candáty, líny, podměrečné kapry anebo i úhoře, jak nám zrovna jeden kluk ukazoval a hrdě se u toho tvářil. Být putimským dítětem musí být i z toho důvodu radostné. Ze svého venkovského dětství si pamatuju, jak mysteriózním jevem je pro dítě rybník, vlastně jakákoli tůň či větší kaluž. Cokoli mokvavého a mokrého je také tajemné a dítě je přirozeně hydrofilní, což nějak souvisí s mateřským lůnem, od kterého není zatím moc daleko. Žáby, vodoměrky, užovky, sem tam mrtvolka nějaké rybky, prolezlá červy a pijavicemi, prostě celý záhadný svět podvodní s představou stoletého sumce, to je rozbuška pro dětskou fantazii, z jejichž vodních květů pak člověk nasává až do konce, kdy se z něho opět stává dítě.

Takže rybník, který tu byl už v dobách Karla IV., byl vypuštěný, čímž to vše získávalo velmi podzimní, tklivou a jaksi bahenní atmosféru. Nad bahništěm kroužili vodní ptáci, přičemž nejzajímavější byly volavky, které při letu připomínají fosilní archeopteryxe: ne že bych viděl někdy při letu archeopteryxe, ale tak si ho představuju. Po rodinném obědě (podávala se samozřejmě ryba) byl pak čas na procházku po obci, nad níž se v druhé polovině října již snáší tklivé podzimní pološero. Chvíli se jde po hrázi rybníka, který už je vybraný a vyčapovaný, a dojde se na návrší, na kterém stojí kostel svatého Vavřince se žlutou barokní věží. Jeho pozoruhodností je, že má dvě gotické lodě čili dvě místnosti pro věřící. Podle tradované legendy sloužila dlouho po husitských válkách až do Bílé hory jedna loď (tedy spíš loďka) katolíkům, druhá utrakvistům, ale prý to není pravda, neboť to by museli nejspíš obývat faru dva kněží, což neodpovídá farním zápisům ani běžné praxi. Spíš tam byl kněz jeden husita podávající kalich, a to až do třicetileté války, která začala, dalo by se říct, tady na Písecku, když se císařská vojska generála Buquoye, přitáhnuvší z Bavor, převalila přes Putim a pak na konci září 1620 obsadila Písek, přičemž zmasakrovala mnoho Písečáků, pokud nestačili utéct nebo se schovat v Otavě pod jezem.

Kolem kostela je pěkný krchov čili Kirchhof a v rohu kostnice. Ta skýtá pohled na sbírku lebek a holenních a jiných kostí. Jsou vyrovnány do úhledných řad a čekají zde na vzkříšení, jež bude probíhat poněkud komplikovaně. Ještě před druhou světovou válkou se na jedné lebce nacházel vojenský klobouk, který byl identifikován jako francouzský. Zpoza klobouku splývaly prý vlasy, které byly zrzavé, tedy keltské. Z toho se vydedukovalo, že by mělo jít o francouzské vojáky, kteří sem přitáhli sto dvacet let po vojácích Buquoyových, tedy v roce 1741, na začátku války o rakouské dědictví. Do téhle dávné války, v níž šlo také o to, jestli zůstanou Čechy ve stejném státě s Moravou (o Čechy mělo zájem Bavorsko, o Moravu Sasko), se zamíchali Francouzi, kteří pak zůstali v Čechách několik let, zanechali tu některé sexuální praktiky a pohlavní nemoci, ale také tyto své kosti. Údajně. Neboť podle střízlivějších verzí by se jich jen těžko mohlo tady tolik shromáždit, neboť nejbližší bitva u Čížové byla prý jen trochu větší hospodská rvačka. Půjde nejspíš o kosti nebožtíků ze zrušeného hřbitova, který byl mnohem rozsáhlejší a zabíral celé návrší. Kam zmizel ten klobouk, se prý neví.  

Člověk, který hřbitovní zídku obkrouží, se spolehlivě zastaví u hrobu Jana Cimbury, který je opatřený krásným pozlaceným křížem, na němž je nápis: „Byl to sedlák silný, bohatý a pilný, rád měl v žití shoně lidi a pak koně.“ Silák to byl takový, že když jednou pohladil hříbě, prý mu zlámal vaz, byl to tedy takový Franta Kocourek jihočeské vsi. Jindřich Šimon Baar, který o něm napsal nyní již málokým čtený ruralistický bestseller, se s ním seznámil jako mladík, když do Putimi jezdil na prázdniny od roku 1886 za svým strýcem Josefem Baarem, katolickým farářem, který je tady u kostela také pochován. Cimbura v té době už byl starý muž, bydlel na statku č. p. 25 na putimské návsi. Je to takové zachovalé selské stavení, barák jako sedlákova pěst, žádné zvláštní ozdoby nebo okázalosti, prostě haluzna českého stavu rolnického. Cimbura, který byl ze Semic, se sem přiženil v revolučním roce 1848, ale nic revolučního v něm nebylo, byla to naopak tvrdá konzervativní selská palice, zbožný dříč a poctivec, který věděl, že věci, když se osvědčily, mají zůstat tak, jak jsou. Cimbura umřel v roce 1898, o deset let později vyšel Baarův román. V roce 1941 ho zfilmoval režisér František Čáp a svůj film obdařil scénou pogromu, který jinak nemá v české kinematografii obdoby. Rozzuřené ženy vtrhnou k Židovi do kořalny a vyplundrují mu ji. Film pak končí, jak Žid s rancem prchá z vesnice. Když se film dával v kinech, už jen málokterý protektorátní Žid mohl takto prchnout. 

To ale nebyla ta Putim, na kterou pomalu padal podvečerní soumrak, do kterého se občas mrsklo stříbrné tělo nějaké rybky, která čekala na zobák svého archeopteryxe.  

12. prosince 2018