Evropský soud ve Štrasburku odmítl jako „nepřijatelnou“ stížnost českého premiéra Babiše na Slovenskou republiku zjevně se týkající rozhodnutí tamní justice o oprávněnosti jeho registrace jako spolupracovníka StB. Story o Babišově agentství tím ale jistě není uzavřená, nemůže hned tak skončit, protože její protagonista nemůže uznat porážku, a především nemůže uznat, že v ní nemluvil pravdu. Je to příběh, který se českou veřejnou debatou nějak setrvačně valí, zároveň důležitý i bezvýznamný. Důležitý proto, že ilustruje změnu, jíž prošly parametry zdejší politiky. Závazek vůči StB už není překážkou úspěšné politické kariéry, politická reprezentace té části veřejnosti, která věc vidí jinak, je příliš slabá na to, aby s tím mohla něco udělat. 

V tomhle kontextu je vlastně zvláštní Babišova umanutost, s níž obvinění ze spolupráce s StB popírá. Nemá to pro něj nějaký praktický význam, neohrožuje to jeho preference. Do toho boje už ale investoval příliš jednoznačných vyjádření, ukřivděných slov a vůbec emocí na to, aby z něj jen tak odešel – třeba ho i bez uznání porážky nechal plavat. Spor o Babišovu spolupráci je reziduum dob, kdy se oligarchovo hnutí prezentovalo jako v nějaké míře systémová strana, která do svých řad lákala lidi s reputací z veřejného života, kdy koncernové noviny s hrdostí hlásily nástup komentátora, někdejšího signatáře Charty 77. Elektorát ANO v té době také tvořili někdejší voliči stran pravice, kteří slyšeli na Babišovu technokratickou rétoriku. Od té doby se ale voličský základ hnutí zásadně proměnil, v posledních volbách hnutí nabralo velkou část hlasů od sociálních demokratů a komunistů, na nichž dnes Babišova vláda závisí. Těm údajné Babišovo zapletení se s StB nepochybně nevadí, spíš ho mají za přednost. A podobně lhostejná, nebo dokonce vstřícná je celá voličská základna ANO. Takže o nic nejde, dalo by se říct. Nebo přesněji – jde „jenom“ o pravdu. Pojem, který je v dnešní politické debatě používaný docela málo, žijeme také v tzv. postpravdivé době, kdy se nějaké společné ponětí o nadosobní pravdě ztrácí a je nahrazováno účelovými pravdami politických a dalších „kmenů“. A kmen „Babišovců“ se usnesl, že náčelník s StB nespolupracoval, a pokud náhodou spolupracoval, tak to stejně nevadí. Pokud pravda jako koncept, hranice společenského rozdělení přesahující ideál hodný snahy přiblížit se k němu, nebude „rehabilitována“, asi se z té současné krize nevymotáme.