Mnoho profesí spěje k zániku. Kdo přežije?

Svět bez práce, ale plný řečí

Mnoho profesí spěje k zániku. Kdo přežije?
Svět bez práce, ale plný řečí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Místo toho, aby lidé páchali sebevraždu, chodí do práce.“ Ale protagonista románu Korektura od Thomase Bernharda sebevraždu nakonec spáchá. Tak pracně se snažil vychytat všechny chyby v jednom svém traktátu, až seznal, že nejlepší bude, když se odhodlá ke korektuře nejzazší. Citát může pobouřit cynismem, ale nejspíš provokuje jen svou nevkusností. Ostatně, Bernhard byl Rakušan. A jeho knihy jsou mnohomluvnými filipikami mimo jiné proti rakouské absenci vkusu. Ale zcela výstřední ten výrok není. Přežití, nejen to fyzické, ale i duševní a duchovní, se pojí s prací.

Odtud se začala šířit pověra, od počátku ne zrovna přesvědčivá, že práce je posledním západním náboženstvím. Ne že by to bylo zcela nesmyslné: práce nabízí smysl, řád, identitu. Je ostatně výmluvné, že se v době „po smrti Boha“ o práci opřely všechny moderní ideologie, od komunismu po kapitalismus. Podle zaměření daných myslitelů či ideologů pak čteme, že práce vytváří společenský řád, případně svou pracností člověka kultivuje v době, v níž náboženské verze kultivace nejsou kdovíjak přesvědčivé.

Od výroby k službám

Tím jsme u jádra problému. Práce ve dvacátém století, tím spíše v tom jednadvacátém, vyniká nepracností. Jistě se i dnes leckdo plahočí, ale už to není vypovídající obraz doby. Ze statistického hlediska je modelovým pracovníkem bankéř, pojišťovák, terapeut, poradce všeho druhu. Během druhé poloviny dvacátého století se těžiště pracovního trhu v západních ekonomikách posunulo do sektoru služeb. V Německu tvoří terciární sektor sedmdesátiprocentní podíl na pracovní síle, v České republice činil loni jednašedesát procent.

To svádí k moralistním výrokům typu „Lidé už dnes nevědí, co je to práce“. Nedávno do toho žánru přispěl Tomáš Březina, občas nazývaný „betonový král“, toho času kandidát na prezidenta. Ten poznamenal, že společnost trpí mnohými neduhy právě proto, že lidé nepracují s motykou na poli. Ti, kteří nikdy nepoznali práci, nemají ponětí o disciplíně, nejsou realističtí, řeší nesmysly neboli „pracují mluvidly“.

Úšklebek nad úšklebnými soudy se nabízí, ale to neznamená, že výrok něco podstatného nepostihuje. Práce v terciárním sektoru tkví skutečně v komunikaci – a komunikace, která není ukotvena jasnými standardy, ale jen další komunikací, je náchylná k pomatenosti. Odpověď na otázku po tom, co by takové jasné standardy mohly být, není snadná. Ale řekněme třeba, že když člověk podá špatný výkon při stavbě domu, budova se hroutí. Komunikace takto bezprostřední korektiv nemá.

Především si lze položit otázku: Můžeme v případě komunikace vůbec hovořit o práci? Třeba Hannah Arendtová, která se proměnami práce systematicky zabývala, o tom pochybovala. Málokdo dnes pracuje, jak čteme v bibli, v potu tváře. Práce je nenamáhavá. Ale je proto snadná? Fenomén vyhoření tomu nenasvědčuje. Jenže jak může být člověk vyhořelý z práce, která není pracná? Nenabízí se tedy to, na co poukazoval Tomáš Březina? Že se člověk komunikací prokomunikoval k nějakému módnímu nesmyslu?

To by byla příliš snadná odpověď. Fyzická práce má svůj začátek i konec, kterým je typicky vykonané dílo, tedy výsledek. S komunikací je to jiné – komunikací se práce neřeší, ale vytváří. Odpovědí na e-mail nic nezavršujeme – dorazí odpověď na odpověď. Práce terciárního sektoru proto můžeme označit přímo za antipráci. Výkon takové antipráce nic neukončuje, ale nastartovává. Jednodušeji řečeno, předpoklad, že komunikace řeší problémy, je předsudek. Ona je vytváří.

Na situaci budící zdání bezvýchodnosti lze adaptovat citát Woodyho Allena: „Život je plný samoty, utrpení, žalu a tragédií, a navíc končí strašně rychle.“ Naše komunikační antipráce je rovněž plná samoty, utrpení, žalu a nedorozumění, a navíc nám hrozí, že už brzy nebude. Podle studie Budoucnost českého pracovního trhu, kterou koncem srpna publikovala Boston Consulting Group, hrozí do konce roku 2030 zánik milionu pracovních míst.

Charlie Chaplin ve filmu Moderní doba (1936). - Foto: Profimedia

Kdo přijde o práci? Podle ekonomů a sociologů existuje jednoduché pravidlo, které napoví: Čím víc rutiny, tím pravděpodobnější zánik. Ohroženi jsou prodavači, skladníci i bankovní poradci a pojišťováci. Naopak zachována budou ta zaměstnání, v nichž jsou důležité ruce nebo kreativita.

Ostatně první chvalozpěv na ruce pochází z Aristotelova díla, v němž o rukou hovoří jako o nástroji všech nástrojů. Stroje ruce nemají (anebo mizerné), čímž jsme u prvního zlatého dolu budoucnosti: jsou jimi řemesla, jejichž věhlas a uznání již stoupají. Tesař nebo svářeč, zahradník nebo kadeřník dokážou skloubit tolik drobných dovedností, že bude obtížné, spíš nemožné je v dohledné době nahradit. Výuční list bude větší cenností než vysokoškolské vzdělání – aspoň v případě, že se člověk nevyznačuje vysokou inteligencí kombinovanou s několika dovednostmi, především představivostí.

Inteligenci zvládne počítač

Inteligence bude naopak slabá měna. Tou totiž počítače disponují. Proto mohou nahradit rutinní práce, které nevyžadují kreativitu. Jde třeba o běžné bankéřské nebo pojišťovací služby. Ale co je to vlastně zmíněná kreativita? Řekněme, že tkví v tom, co uplatňujeme, když si s něčím nevíme rady. Je to všestrannost spjatá s adaptabilitou, ochota hledat řešení, aniž se člověk lekne toho, že neví, kam směřuje.

Lidé, kteří se vyznačují touto intelektuální kreativitou, již nyní pracují ve vědomostním, tedy kvartérním sektoru. Jsou to vysoce kvalifikovaní zaměstnanci v IT nebo vědě, působí na vysokých pozicích v bankovnictví, médiích, v právním a daňovém poradenství. Obtíž je nasnadě. Počet těchto lidí je v každé společnosti omezený. Navíc jsme u specifické náročnosti soudobé antipráce. Tato zaměstnání spadají vjedno se vzděláváním: člověk nikdy není dostatečně kvalifikovaný. I vysoce inteligentní lidé toho jednou mohou mít prostě dost. Proto si sociologové všímají jednoho paradoxu: zanikne mnoho pracovních míst, takže lidé nebudou mít práci, ale ta zaměstnání, na nichž společnosti budou stát, nebudou mít dost adeptů, kteří budou schopní nebo ochotní se jich ujmout.

Třetí oblastí, které sociologové předvídají zářnou budoucnost, je něco, co můžeme nazvat oblastí citové a sociální kreativity. Během pandemie se ukázalo, že společnost se na nějakou dobu obejde bez mnohých zaměstnání, ale uzavřou-li se školky, lidé kolabují. Přitom platí banální zjištění, že pro ošetřovatele nebo učitelku ve školce je laskavost a trpělivost cennější než závratná inteligence.

Filozof Richard David Precht a ekonom Oliver Nachtwey, kteří v posledních měsících vydali hojně diskutovaná pojednání o budoucnosti práce, v této souvislosti varují před tím, ponižovat laskavost, empatii nebo pozornost vůči druhému na pouhé vlastnosti, které člověk buď má, nebo nemá. Spíš na ně máme nahlížet jako na trénovatelné dovednosti, které jsou strategicky důležité ve společnostech, v nichž roste konfliktnost.

Podle Nachtweye se napětí v nitru současné společnosti ostatně vyjevuje na samotném sektoru péče. Jistě jsme již před pandemií věděli, že pečující zaměstnání jsou podstatná, přesto jsou podhodnocená finančně i co do společenského uznání. Nachtwey, který je autorem pojmu „společnost sestupu“, poukazuje na paradox, který se může stát bolestivým: společnost nabízí lidem, kteří se starají o komfort druhých a kteří vykonávají zaměstnání stěžejní pro budoucnost, tragicky malý komfort a nízkým ohodnocením jim upírá důvěru v jejich vlastní budoucnost.

Rakouský dramatik a prozaik Thomas Bernhard (1931–1989). - Foto: Profimedia

Pracovat méně

Covid a jeho dozvuky vyjevily ještě něco: není pravda, že práce je pro současného člověka samou podstatou existence, natož posledním náboženstvím. Většina lidí by chtěla pracovat méně nebo jinak. Jak ukazuje nedávný výzkum americké společnosti Gallup, v západním světě je práce radostí jen pro šestnáct procent lidí, stejný počet udává, že svou práci vykonává záměrně s minimálním nasazením – jen tak, aby těsně minuli výpověď. Zbytek absolvuje pracovní den jen obstojně – bez radosti i znechucení.

Zaměstnání budoucnosti spočívají nejen na zvláštních schopnostech, ale i v odolnosti a ochotě o tyto schopnosti dlouhodobě pečovat. To není dobrá zpráva. Většina se zařadí mezi ty, kteří v této hře nebudou mít dobré karty. Předobrazem takového světa mohou být sociální sítě s jejich nepoměrem mezi těmi, kteří si získávají pozornost, zájem a tím status, a těmi, kteří nemají nic z toho. A i ti, kteří jsou vítězové, jsou nakonec poražení, byť jiného typu. Jejich vyčerpání, mnohdy spjaté se samotou, která jde ruku v ruce s pracovním nasazením, si na nich vybere daň.

Na tomto pozadí vyznívá vstupní citát od Thomase Bernharda méně dramaticky. A že přišel ke slovu romanopisec, není náhoda – prognózy jsou výkony představivosti. Ve skutečnosti nepoukazují na to, jak svět bude vypadat. Spíš jsou nahuštěnou přítomností a mapkou k orientaci v dnešku. Plyne z toto přinejmenším jedno přímočaré ponaučení: V době, v níž je všude plno chytrých zařízení, není kdovíjak chytré ohromovat inteligencí. Sázky se změnily – už nyní.