Snad každý filmový recenzent si čas od času vyslechne, že si psaním o filmu jenom vybíjí frustraci z toho, že filmy sám nedělá. Bývá to dost únavné. Na druhou stranu – hranice mezi psaním o filmu a prací na filmu je skutečně docela prostupná, oběma směry. Zato se recenzentům často nepřihází, aby se z nich stala filmová postava, dokonce protagonista (nějaký ten štěk se pro kritika ve filmu občas najde).

Tohoto privilegia se čerstvě dostalo Kamilu Filovi, nejznámějšímu českému filmovému recenzentovi, řekněme, mladší střední generace, který psal pro Respekt a Aktuálně.cz, v posledních letech publikuje především na vlastních placených stránkách. Je veřejně velmi aktivní, jak na poli debat o filmovém umění a přednášek o něm, tak i v debatě společenské, je znám jako zapálený diskutér o otázkách souvisejících s genderem, hájí v těch sporech pozici feministicky chápaného pokroku. V roce 2018 za to byl oceněn i titulem Genderman.

Dokumentarista Martin Mareček o něm pět let natáčel časosběrný film, tento týden má premiéru na festivalu v Jihlavě. Devadesátiminutový snímek Síla je, myslím, výborné dílo, ukazuje svého protagonistu jako vyhraněnou individualitu, peripetie jeho příběhu ale prezentuje způsobem, který diváka může nenásilně dovést i k nějakým zobecněním. Způsob bytí Kamila Fily se v něm stává vyjádřením některých rysů života ve druhé dekádě jednadvacátého století. Za tak dlouhou dobu museli mít autoři k dispozici takové množství materiálu, že by se z něj dalo sestříhat dvacet filmů, jejichž protagonisté by se lišili prakticky ve všem kromě jména Kamila Fily a jeho fyziognomie. Ty hypotetické postavy mohly být líčeny různými metodami a styly. Marečkovi se v tom množství možností podařilo najít cestu k dílu sevřenému a smysluplnému. Nezaléhává formou, nějakým stylovým konceptem spontánnost ubíhající reality. Jeho film je zároveň velice promyšlený, jeho výpověď se odvíjí v dobře zvolených a natočených obrazech (kamera Jiří Málek), poskládaných pomocí důmyslného střihu (Jana Vlčková), svoje poselství nepíše verzálkami do obrazu, nevede publikum k předem stanovenému závěru. Zároveň ale není bezmyšlenkovitý, neschovává se za alibi pouhého pozorovatele, je empatický, aniž by přehlížel, nesoudit neznamená nevidět.

Kamil Fila je znám jako „kulturní válečník“, Marečkův film tuhle stránku jeho života spíš pomíjí, nevznikl proto, aby těm či oněm dal za pravdu. Opakuje se v něm motiv hrdiny ve zšeřelém kinosále upírajícího oči na plátno. Film je hra světla, člověk, který ho sleduje, je sám ve tmě. A Marečkův film je založen na tomhle protikladu či rozpojenosti. Na jedné straně Kamil Fila, který má jasno, když se dívá do světla filmu. A na té druhé hrdina, který nevidí, co je kolem něj. Anotace filmu cituje Dantova známá slova Kde život náš je v půli se svou poutí, procházet musel jsem tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh uhodnouti. Ten kontrast světla a tmy nevnímám v nějakém moralizujícím smyslu, ale jako charakteristiku schopnosti dohlédnout, zorientovat se. Víckrát se ve filmu opakuje kontrast Kamila Fily s velkou jistotou (lhostejno, zda oprávněnou) interpretujícího nějaký film nebo filmovou postavu a jeho nemohoucností zvládnout ve svém životě týž problém, o němž před publikem tónem zasvěceného promlouval. Samo konstatování takového rozporu, myslím, neznamená odsudek, jen velice málo lidí ve svém životě důsledně naplňuje ideály, které veřejně hlásají. Bylo by mrháním energií natáčet někoho pět let a pak ve filmu triumfálně dokázat, že je ten dotyčný pokrytec. Na to většinou stačí pár hodin.

Mareček Filu natáčel v období mezi pětatřicítkou a čtyřicítkou (2015–2020), kdy publicistův život procházel transformací, někdy až hrozivou. Kamil Fila hodně cvičí, pěstuje si svaly. A před pěti roky se rozhodl dohnat budování těla do krajnosti – pomocí steroidů. Ne kvůli tomu, aby vyhrál nějakou soutěž, chtěl se transformovat, proměnit se, možná se stát někým jiným. „Chci se dovědět, kam až je možné dotáhnout tu transformaci,“ vysvětluje lékaři, s nímž přišel konzultovat svůj prazvláštní projekt. Toho žádoucím způsobem transformovaného KF později ve filmu popisuje pomalu jako supermana těla i ducha, člověka schopného vyřídit všechny chlapíky, kteří se drží patriarchálních výsad a ohrazují se třeba proti feministickým myšlenkám, jak v intelektuálním střetu, tak i v bitce na pěsti. Popisuje tu představu přesvědčeně, zní v tom až bezelstná dětinskost nebo taky značně odbrzděný narcismus. Podobné to je, když mluví o filmových superhrdinech, kteří mu pomohli pochopit vlastní úděl člověka, který do světa nějak nezapadá, vidět v těch superhrdinech sebe.

Formou transformace je také rozpad a právě takovým procesem po větší část těch pěti let prochází ve filmu Filův osobní život. Málokdy vidí dceru, nezvládá vztahy, taky proto, že se v nich chová dost sobecky a bývá zcela pohlcen veřejnými aktivitami. Má vážné psychické problémy, po konci partnerství, k němuž se upínal, se propadne na dno a na odchod přítelkyně reaguje až na hraně stalkingu, sám tím je zděšen. Další kratší vztahy sabotuje, taky kvůli kompulzivně působícímu randění přes on-line seznamky. Ve veřejné sféře mezitím dělá dojem svými pokrokovými názory a bojem za práva žen.

Jistě je možné vidět v Kamilu Filovi, jak ho ukazuje Marečkův film, především pokrytce, člověka, který něco káže a něco jiného dělá. Film Síla ale nezůstává u takového instantního soudu. Jeho tápající protagonista jako kdyby byl stižen jakousi ranou, trpěl deficitem vnímavosti tváří v tvář druhému člověku, možná ho způsobuje jeho pohlcení sebou samým, ale může za ním být i něco víc – sledovat někoho devadesát minut ve filmu neznamená poznat ho, jaký je v reálné životě. Pro toho „filmového Kamila Filu“ může být pohlcenost virtuálním světem a veřejnou sférou taky způsobem úniku, místem, kde je možné mít existenci pod kontrolou stejně jako svůj obraz či identitu. Až úporná snaha „kontrolovat narativ“, udržet image nemýlícího se člověka a jít v tom ohledu až do pozoruhodných krajností je taky pro on-line vystupování Kamila Fily často charakteristická. Jeho „experiment“ s vlastním tělem může být projevem podobného konstruování identity, snahy vytvořit se, přetvořit se lépe a k obrazu svému, jeho výsledky jsou v něčem podobně vykloubené. V závěru filmu projde Kamil Fila jakýmsi prozřením, samozřejmě částečným, málokdy bývají jiná. Přestane ze sebe dělat pokusného králíka ve vlastním experimentu, jeho osobní život se srovná. Budiž mu přáno.

Martin Mareček v Síle portrétuje člověka, který má potíž komunikovat, možná i vnímat. Jakási komunikační bariéra existuje i mezi těmi dvěma protagonistovými podobami. Ten Kamil, který má jasno, jako kdyby nebyl schopen promluvit do duše svému v temných lesích bloudícímu já. Anebo třeba promlouvá, je třeba i slyšen, jenže skutečná změna je obtížná, racionální vnímání její potřebnosti nemusí stačit (taky o tom něco vím). Ta komunikace jako kdyby neprobíhala ani v tom opačném směru. Kamil Fila, který má ve všem jasno, jako kdyby nevnímal, co mu sděluje jeho bloudící já, intenzivní zkušenost dezorientace a zmatku nevedla veřejného Filu k tomu, aby zmírnil svoje často moralizující soudy, viděl v jejich terčích lidi bližší, třeba i hodné pochopení, procházející možná něčím, co jejich soudce velmi dobře zná. Při svém bloudění v temném lese filmový Kamil Fila nedělá život jednoduchý ani sobě, ani lidem kolem. Může ale budit větší sympatii, nebo aspoň empatii než ta pečlivě konstruovaná veřejná persona. Vlastně je udivující, že člověk, který ve virtuální sféře usiluje o takovou míru kontroly nad svým obrazem, souhlasil s tím, že ve filmu předá vytváření obrazu Kamila Fily někomu jinému. Jeho motivy neznám, ale řekl bych, že ho to rozhodnutí šlechtí. Když už nic jiného, prospělo českému filmu.

Film Síla ukazuje svého protagonistu jako člověka, který prožije velkou část života ve virtuálním světě, často ho zachycuje při kontrolování mobilu, zírání do monitoru, bušení do klávesnice – třeba i ve chvíli, kdy je po delší době ve společnosti malé dcery. Přímo do toho světa ale kamera nenahlíží, nesnaží se zprostředkovat, co na tom monitoru je. Může to souviset i s jakousi antifilmovostí virtuální sféry, té chaotické změti statusů, komentářů, písmenek, instantních stanovisek. Tam jako kdyby film neměl co zobrazovat, nutně by ho to strhlo do zaměnitelnosti a uniformity, zatím jsem nenarazil na způsob, jak tuhle vrstvu dnešního bytí ve filmu zobrazit nějakým tvůrčím a smysluplným způsobem. Něco to o virtuálním světě vypovídá. Filmová kamera ve svých nejlepších momentech dokáže postihnout nejenom podobu lidské tváře, hmotného světa, krajiny, ale vytáhnout, zpřítomnit i to, co je za nimi. Je proto bezmocná ve světě, kdy tam za je jen jedna velká absence.