komentář Ondřeje Štindla

Honba za radostí z odplaty se nemusí vyplatit

komentář Ondřeje Štindla
Honba za radostí z odplaty se nemusí vyplatit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V jedné z prvních reakcí na volební vítězství koalice Spolu prohlásil budoucí premiér Petr Fiala, že ta výhra znamená návrat „hodnotové politiky“, tedy takové, která je založena na prosazování programu vycházejícího z nějakého vnímání světa –⁠ třeba konzervativního nebo socialistického, kroky, jež prosazuje, vycházejí z nějakých principů, nikoliv aktuálních průzkumů veřejného mínění, případně z představ marketingových kouzelníků o tom, co by na publikum mohlo dobře zapůsobit. Moc je v takto chápané politice nástroj dosažení či udržení něčeho, nikoliv cíl sám o sobě.

Jistě, popisuju to trochu idealisticky. Výsledky sněmovních voleb ovšem nebyly stvrzením toho návratu, ale spíš šancí, že by k němu mohlo dojít. Po letech dominance Babišovy antipolitiky dosáhla opozice vítězství, zároveň to vítězství bylo příliš šťastné na to, aby u něj bylo možné automaticky předpokládat nějakou trvalost. Podpora partají, které představují protiklad té „hodnotovosti“, je velice vysoká, hlasy víc než milionu jejich stoupenců ovšem ve volbách propadly.

Znamená to, že podpora vznikající vlády ve společnosti nebude dominantní, ten kabinet bude zemi navíc vést v turbulentních časech, jeho schopnost ovlivnit příčiny těch přicházejících otřesů je přitom nevelká, až nulová. Znamená to, že tábor vítězů, nejenom jeho politická reprezentace, ale i lidé „dole“, by v přicházejících letech měl jednat a mluvit s vědomím, že jde o hodně. Z letošního vítězství by se jinak mohla stát jen krátkodobá odchylka od dlouhodobého trendu.

Ta politika založená na hodnotách a principech je procedurální, neosobní, jistým způsobem abstraktní. Neznamená to nelidská nebo neberoucí člověka v potaz. Samozřejmě je taky nějak personifikovaná, individualita v ní hraje velkou roli, třeba i roli ztělesnění všeho toho špatného, proti čemu se vede zápas. Dlouhodobým smyslem politiky ale nemůže být porážka, nebo ještě lépe potupa nějaké konkrétní osoby, respektive může, ale pak to podle toho vypadá.

Bylo by politicky hodně neprozíravé napřít svoje úsilí nebo tužby k tomu, aby ten či onen došel pokud možno co nejveřejnějšího ponížení. Primárním smyslem politiky by neměla být emocionální satisfakce z toho, že ti správní lidé zažívají něco nepříjemného. Právě takovou politiku přitom úspěšně pěstují Andrej Babiš a Miloš Zeman, dokážou sami sebe prezentovat jako oběti nechutných útoků a zároveň – v tom ohledu vyniká především prezident – umějí tábor stoupenců potěšit tím, jak ty druhé urazí či poníží.

Pro hlavu státu bylo také dosažení emocionální satisfakce – třeba odplaty – často leitmotivem jednání. Nemá význam pokoušet se ho v tom ohledu dostihnout či překonat. Často se o něm psalo, že způsobil zhrubnutí politiky, přinesl do ní víc agrese a neúcty k pravidlům. Je to asi pravda, i když by jistě bylo možné argumentovat tím, že jeho úspěch byl symptomem, nikoliv příčinou. To zhrubnutí ale bylo obecné, dá-li se o něm mluvit. Někoho mohl prezident inspirovat k nápodobě, někomu posloužil jako alibi – ti druzí si začali, já se jim jenom přizpůsobil.

Pro úspěch té politiky emocionální satisfakce je důležité právě tohle obecné přijetí. Umožňuje totiž udržet v chodu cyklus stupňující se agrese a souběžného pohoršování se nad agresí druhé strany. Není přesvědčivější argument ve prospěch teze, že se současná společnost infantilizuje, než hojnost užívání infantilního argumentu „ale on si začal“. Ve společnosti dospělých lidí bývá často jedno, kdo si začal, protože odpovědnost za vlastní jednání nebývá možné „delegovat“ na někoho jiného.

Kolem Hradu a hlavy státu se teď děje vskutku ledacos. Tábor prezidentových odpůrců by v tom ale neměl hledat především příležitost k dosažení nějaké emocionální satisfakce, užití si libého pocitu dosažené odplaty. Ne jenom z principiálních důvodů, ale i z čistě praktických. Z dlouhodobějšího hlediska by se jim to mohlo krutě nevyplatit, resentiment, který by vzbudili v opačném táboře, může totiž v politickém boji fungovat jako povzbuzující mobilizující prostředek.

23. října 2021