Dojmy a postřehy z filmového festivalu

Z karlovarského deníčku

Dojmy a postřehy z filmového festivalu
Z karlovarského deníčku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na filmový festival do Karlových Varů vyslal týdeník Echo Ondřeje Štindla, přinášíme výběr z jeho každodenních referátů. 

29. 6.

Neměnnost zdejšího provozu je protikladná poměrům mimo centrum lázeňského města, kde po známých trasách začínají ševelit festivalové limuzíny. Těžko říct, jestli je lepší brát to jako projev toho, že filmová přehlídka představuje nějakou oázu starých časů, v době, kdy se překotně rodí cosi nového, nebo jestli si jeden jenom vyjel do rezervace, kde můžeme všichni předstírat, že se toho vlastně tolik nemění. 

Neměnnost zdejšího provozu je protikladná poměrům mimo centrum lázeňského města, kde po známých trasách začínají ševelit festivalové limuzíny. - Foto: KVIFF


30. 6.

Slovinský soutěžní film Příběh lásky měl asi vyšší ambice. Intimní portrét děvčete, které zažilo zásadní životní otřes, snaží se ho zachytit taky trochu snově. S jistou kultivovaností, ale ne přílišnou invencí. Iva působí izolovaně, padá do vodních hlubin, vidí sebe samu ve společnosti tajemného muže, který vypadá jako Bob z Twin Peaks v nějaké light verzi (vlastně spíš very light verzi), něco se děje, něco s ní je. Jde kolem bazénu, v uších jí divně tepe. Co se jí to vlastně přihodilo? Kamarád ji upozorňuje, že jí teče krev, protože se praštila do brady. Aha, takže Iva se praštila do brady! V šatně si nasazuje sluchátka a hned slyší líp. Aha, takže ona je nedoslýchavá! V tom je ten problém? Ne, ne. Na nás, kdo četli festivalový program, tyhle triky nefungují. Všichni totiž dobře víme, že jí umřela máma. A taky že jo. (...) Aha, Iva má dva sourozence a její táta vypadá jako moudrý chlapík a chová včely, moudří chlapíci to tak dělávají. Aha, maminka asi měla poměr s tím Bobem z Twin Peaks light, který je dirigent odněkud ze severu (proto ta norská koprodukce). Bojuji s puzením odejít. (...) Ve chvíli, kdy film zase šplhal po zádech klasické hudby k nějaké skutečné emoci, jsem to vzdal a evakuoval se. Snažil jsem se vytratit co nejtišeji, ale stejně mi přitom probodával záda vyčítavý pohled slovinské siroty.

1. 7.

Režisér Olmo Omerzu se svým minulým snímkem Rodinný film měl docela velké úspěchy na zahraničních přehlídkách. Možná proto měli autoři a producenti Všechno bude s novinkou vyšší ambice než karlovarskou soutěž. Je to film, který je možné ohodnotit v místě oblíbenou přezíravou pochvalou „na český poměry dobrý“. Skutečně je. Zároveň se na něj dá vztáhnout omleté klišé o poloplné či poloprázdné sklenici. Začnu s tou poloplnou. Dva kluci ještě „pod zákonem“, Mára, který je trochu grázlík, a Heduš, který je trochu (dost) pako. Vyrazí na cestu autem, jež si Mára „vypůjčil“, mají a nemají cíl. (...) A i díky tomu film někdy působí jako v něčem pravdivé vyobrazení klukovství, toho zvláštního stavu těla a ducha, který může být zároveň veselý i ztracený, bezstarostný a přitom dost o ústa, přátelský a krutý, permanentně nadržený a přitom nevinný, vytrvale snící. To všechno v Omerzuově filmu nějak je. Je tam ale taky ta poloprázdnost, některé scény vyznívají nepřesvědčivě a chtěně, třeba prakticky celá ta linie na policii, která je vypointovaná jen se snahou o efekt. Zároveň Všechno bude trpí tím, že všechny ty často přesvědčivé jednotlivosti neskládají celek, který by někam přesvědčivě směřoval.

3. 7.

Po podstatně zkráceném spánku jsem vyrazil na projekci rumunského soutěžního filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři. Pro letošní karlovarskou soutěž to je úlovek – nový snímek režiséra Radua Judeho, jehož poslední film Aferim byl zábavně ukecaný černobílý western z Rumunska devatenáctého století. V novém filmu Jude ukazuje současnost, je to jaksi přiznané divadlo (hlavní představitelka sama sebe na kameru představí jako herečku, jež hraje nějakou postavu). A je to dvojitá rekonstrukce – angažovaná mladá umělkyně se u místního vojensk6. 7.ého muzea a s místními lidmi snaží předvést rekonstrukci masakru, jehož se za druhé světové války na východní frontě dopustily rumunské jednotky jako spojenci nacistického Německa (později Rumunsko ve válce změnilo stranu). Režisér rozehrává dokumentárně stylizovanou a chytře napsanou a natočenou úvahu o neochotě rumunské (ale vlastně i jakékoli další) společnosti nějak zpracovat pravdu o vlastní historii, centrální scénou filmu je vskutku předlouhá konverzace mezi umělkyní a jakýmsi docela erudovaným místním funkcionářem, který razí přístup „nebudu do toho radši vrtat“. Bohužel jsem nebyl ve stavu, kdy bych tomu filmu intelektuálně stačil, má mentální kapacita se vyčerpávala snahou udržet se na židli. Vzdal jsem to, nešlo to jinak. Z kina jsem odcházel s tušením, že bude vrcholit scénou reko6. 7.nstrukce válečného vraždění, do níž se místní komparz trochu moc položí. Tak mi když tak dejte vědět, jestli jsem to trefil.

4. 7.

Na snímek amerického režiséra Panose Cosmatose Mandy se ve Varech chodí hodně, je to ten film, ve kterém Nicolasovi Cageovi hrábne a hrábne mu prý parádně. (...) Projekce začínala o půlnoci, sál byl plný natěšených lidí. Jenomže pověst Cosmatosova filmu jaksi není úplná. Rozhodně to není takové to dílo, kde Cage po pěti minutách zakoulí očima, nahodí motor a jede. Je to zvláštní natažená dumka, v něčem dost retro – odkazuje k extrémní kinematografii sedmdesátých a osmdesátých let, Cosmatos rekonstruuje obraz starých filmů se zaujetím nadšeného kutila, odkazuje nejenom k filmů, ale i hudbě a třeba i ilustracím tehdejší temné brakové fantasy. Asi něco vypovídá, že z filmu, v němž dojde i na divoký souboj motorovými pilami, mi nejvíc utkvěla úvodní pasáž, obrazy přeletu nad lesem za soumraku a protagonisty při dřevorubecké práci, k níž hraje skladba Starless od King Crimson. Cage hraje Reda, mlčenlivého chlapíka, který žije v chaloupce uprostřed lesů se svou vyvolenou Mandy (Andrea Riseboroughová), poněkud anemicky vyhlížející fanynkou metalu s velkýma očima. Do jejich zamilovaného chmurného kraje ale dorazí dodávka vezoucí pomatenou sektu jakýchsi temně mesiášských hipíků, ku pomoci mají i motorkáře z pekla (nebo tedy proměněné konzumací záměrně špatného LSD), kteří za ně dělají špinavou práci. Mandy bohužel padne do oka guruovi sekty Jeremiášovi (Linus Roache). Sekta se nezachová hezky k Mandy, Red, jehož pošuci velice nemoudře nechali naživu, se pak nezachová hezky k sektě. Asi tak. Tempo filmu je velmi volné, Cageovi hrábne po víc než hodině. A ani to, co přijde potom, není nějaká čirá legrace, obrazy pro uspokojení publika, které si vyrazilo na půlnoční potrhlost (jistě, pár by se jich tam našlo).

Karlovarské publikum v hotelu Thermal. - Foto: KVIFF

5. 7.

Film Dovlatov zachycuje šest dní života spisovatele Sergeje Dovlatova v listopadu 1971 v tehdejším Leningradě. Dovlatov je ztracenec, po třicítce bydlí s mámou v typické sovětské „komunálce“, měšťanském bytě, do nějž je sestěhováno několik rodin, a člověk tak nemá ani iluzi soukromí. Chtěl by psát, ale neví přesně co. Podobně jako jiní jeho kamarádi, neoficiální autoři, není členem svazu spisovatelů, a tudíž nemá nárok na publikaci. Změnit by to mohlo, kdyby Dovlatovovi vyšly nějaké články v oficiálních časopisech, má takovou možnost, ale napsat nějakou úlitbu režimu není schopný, jeho výsměch bude znát, i kdyby se snažil, a on se ke snaze přinutit nedokáže. (...) Na Germanův film se skutečně nedívá lehce, nedává publiku šanci si cestu k zážitku nějak usnadnit, na projekci v Národním domě byly nějaké ty předčasné odchody, většina ale zůstala a soudě podle závěrečného aplausu snad film přijala docela dobře. Byl jsem rád, taky kvůli Dovlatovovi, tomu ironickému a pyšnému loserovi v beznadějných časech. Přivedl mě k myšlenkám na další výrazné tvůrce generace mých rodičů v komunistických zemích. Co všechno v těch ubíjejících podmínkách dokázali… Rovnat se jim skutečně nemůžeme. A sledování Dovlatova taky přivede k vědomí, jak nicotné jsou stesky na útrapy dnešního kulturního provozu, jakkoli může působit dost otravně. Asi bychom si měli přestat stěžovat a fňukat. 


6. 7.

Signály, jimiž tělo a snad i podvědomí, nebo dokonce nevědomí dávají najevo, že nastal čas z festivalu zmizet, přibývají a stávají se čím dál nekompromisnějšími. To se třeba jeden dopoledne vykope na projekci údajně epické kolumbijské gangsterky o počátcích obchodu s kokainem a zjistí, že si spletl kino. Ne, ne. Žádná epika, žádný kokain. Ale nesnesitelný a hysterický rakousko-americký pokus o filmové umění. A jeden už je tak mentálně znavený, srostlý s tou nepohodlnou židličkou, že si ani nedokáže zachránit zbytek důstojnosti, zvednout se a zmizet, prostě na to letargicky kouká. Dumá, jestli hlavního představitele nezná ze Hry o trůny, jestli tam nehrál toho nešťastníka, co ho ponižovali, mozek mu vymyli, psy na něj pouštěli, vykastrovali ho a spoustu jiných ošklivých věcí mu dělali. Ale ne, nebyl to on. Ale někdo by se na tom zmučeném a traumatizovaném hrdinovi nesnesitelného rakousko-amerického artu trochu vyřádit mohl, třeba by to tomu filmu trochu pomohlo, ale kdoví jestli. Anebo kdyby do filmu přiletěla hezká holka na draku a trochu by to tam spolu všechno ožehli. Naštěstí někdo telefonuje, což našeho zpravodaje konečně přinutí zvednout zadek a dekovat se ze sálu.