Z časů před nástupem digitalizace a mobilních telefonů

Nevinnost, temnota a osmdesátky navždycky

Z časů před nástupem digitalizace a mobilních telefonů
Nevinnost, temnota a osmdesátky navždycky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Někdy je skutečně těžké vyhnout se tomu trestuhodně nadužívanému slovu „fenomén“. Třeba ve vztahu k seriálu Stranger Things z produkce Netflixu, který si během tří let získal skutečně velké množství fanoušků mnoha generací. Na Den nezávislosti byla zveřejněna jeho třetí série, během několika málo dní si ji pustilo přes 40 milionů uživatelů, streamovací služba čeká, že přibudou další a další, až se lidé budou vracet z dovolených. I v probíhajícím (možná už končícím) zlatém věku televize je to mimořádný úspěch – jak v komerčním smyslu, tak i co do kritického přijetí.

Nedá se přitom říct, že by se seriál dramaticky vyvíjel a proměňoval. Všechny tři série se odvíjejí velice podobně. Městečko Hawkins ve státě Indiana v 80. letech minulého století, v něm parta dětských (teď již dospívajících) hrdinů a jejich rodiče a starší sourozenci. Maloměstskou idylu ale prostupuje cosi zlověstného, objevují se záhadné a děsivé jevy, různé skupiny postav jsou jim na stopě, ale navzájem jedna o druhé nevědí, nakonec se všichni dají dohromady a v závěrečné konfrontaci hrozbu (prozatím) zlikvidují. Temnota do Hawkinsu přichází portálem do jiné dimenze, děsivého světa vzhůru nohama, který otevřeli nezodpovědní účastníci supertajného vojenského výzkumu, kvůli němuž také jedna z hrdinek seriálu, osiřelá dívka El (Millie Bobby Brownová), získala nadlidské schopnosti, toho svého daru i prokletí musí v boji se silami zla často využívat. Vítězství party kamarádů jsou těžce vybojovaná (stojí životy) a nikdy ne definitivní. Kromě toho ale vedou normální existenci dětí či dospívajících – zaujatě hrají Dungeons and dragons, chodí do kina, v zatím poslední sérii řeší vztahy...

Nostalgie má v seriálu víc vrstev – kostýmy a výprava, zálibné ulpívání na dobově příznačných detailech. - Foto: Netflix

Úspěch Stranger Things se jistě dá přičíst mnoha důvodům: sympatické postavy a dobře vybraní herci, specifická kombinace veselí (v poslední sérii až sitcomového) a děsu, zručná realizace... Podstatnou součástí apelu seriálu je ale také nostalgie po 80. letech nebo přesněji nějaké jejich idealizované podobě (hlavní scenáristé a režiséři Stranger Things, dvojčata Ross a Matt Dufferové, jsou ročník 1984, osmdesátky tedy jaksi naplno nezažili). Ta nostalgie má v seriálu víc vrstev – kostýmy a výprava, zálibné ulpívání na dobově příznačných detailech (v nové sérii to je třeba neúspěšný pokus uvést na trh novou Coca-Colu), množství dobových písní... Stranger Things jsou zároveň seriál přeplněný odkazy na kinematografii 80. let. Hrdinové nadšeně sledují Návrat do budoucnosti nebo Den mrtvých. Zároveň jsou aktéry příběhu, který využívá motivy mnoha osmdesátkových snímků a knih a hrdě se k tomu hlásí. V poslední sezoně to byly třeba první Terminátor, Invaze lupičů těl nebo naivní akčňák Rudý úsvit, v němž parta amerických adolescentů vzdoruje komunistické invazi, postava El má hodně společného s hrdinkou Žhářky Stephena Kinga a tak dále a tak podobně. Stranger Things jistě nejsou prvním příkladem úspěšného nostalgického retra. Apel seriálu ale daleko přesahuje skupinu pamětníků, žijí jím i mnozí dospívající dneška, jimž mohou všechny ty reference snadno uniknout. Kromě inspirovanosti autorů a kvality provedení to souvisí i s jakýmsi přetrvávajícím apelem 80. let, jejichž revival v zemích současného Západu trvá už velice dlouho (o dost déle, než trvala 80. léta), nostalgie po téhle dekádě je v něčem specifická, nevyvěrá jenom z cyklu měnících se mód a jejich návratů. Stranger Things toho jsou důkazem – nostalgická série, vytvořená nikoli pamětníky, primárně pro nepamětnické publikum. Co vlastně všichni na těch osmdesátkách vidí?

Samozřejmě záleží na kontextu, jistě je něco jiného tesknit po tomhle čase v Americe a vzpomínat se slzou v oku na pozdně normalizační Československo, v něčem je ale ten apel 80. let univerzální. Dají se brát jako poslední desetiletí předtím, než začala technologická revoluce, je to doba blízká (živé vzpomínky na ni má mnoho lidí, které ještě není možné započítávat mezi starce) a zároveň v mnohém velice vzdálená, hodně toho tenkrát bylo úplně jinak. A právě ta jinakost je možná pro mladší a nejmladší diváky Stranger Things přitažlivá.

Seriál se odehrává na sklonku analogové doby před nástupem digitalizace a mobilních telefonů. Doba 80. let je považována za poslední dekádu, která měla v mnoha ohledech jednotný styl, snadno rozpoznatelnou estetiku, která se projevovala všude možně. Je to také éra, kdy mělo daleko víc lidí jakýsi společný popkulturní základ. Ve stejnou dobu se dívali na stejné filmy, poslouchali stejnou hudbu a podobně. V následujícím desetiletí už začala být scéna daleko eklektičtější, vkus specializovanější... Dětští hrdinové Stranger Things spolu nechatují, o to víc spolu mluví a něco zažívají (ta omezená možnost komunikace jiným způsobem taky zjednodušuje rozvíjení zápletek, ledacos dramatického by se v seriálu nemohlo stát, kdyby si postavy mohly zavolat na mobil). Dětští hrdinové žijí ve světě, do nějž rodiče prakticky vůbec nevstupují, často nemají nejmenší tušení, do čeho se jejich potomci pouštějí, žijí v blažené nevědomosti. Podle dnešních měřítek svoje děti vychovávají naprosto neodpovědně – většinu dne je nechají být, svět, ve kterém žijí, nepovažují za nebezpečný pro děti, stačí, když se ukážou na večeři, jinak se mohou klidně honit po lese s krvelačnými nestvůrami z jiné dimenze. Nikdo je průběžně nekontroluje, nikdo za ně taky neřeší jejich problémy, nevstupuje do jejich sporů jako autorita z helikoptéry. Jsou vypouštěné do světa, aby ho objevovaly také na vlastní nebezpečí a chce se jim do toho, i když s tím, nač tam narazí, se většinou budou muset popasovat samy. Stranger Things jsou, při vší občas dost drasticky vykreslené hrůze, pozitivně naladěný seriál, jistě v něm nemá smysl hledat nějaké hlubinné prokreslení psýchy hrdinů. Jedna věc ale člověka stejně může zarazit – mnoho jeho postav by mělo být a snad i je traumatizovaných, ledacos strašného zažily, ledacos ztratily. To trauma v jejich životech ale nehraje nějakou centrální úlohu, spíš než aby si ho připomínaly a viděly v něm nějakou osudovou nespravedlnost, se ho snaží nějakým obyčejným způsobem, třeba kontaktem s kamarády, překonat. Je to normální ve světě, který děti nešetří – ani jako postavy, ani jako diváky. Dětští (a vůbec citlivější) fanoušci Stranger Things dostanou v každé sezoně docela zabrat (hned v prvním pokračování té nejnovější se jim třeba dostane značně naturalistického pohledu na vybuchující krysy). I v tomhle ohledu je seriál věrný odkazu 80. let, kdy se některé primárně dětem určené filmy s publikem moc nemazaly a o to nadšenější pak to obecenstvo bylo. Dnešní doba je v tomhle ohledu opět o dost opatrnější, viz třeba vskutku trapné digitální čištění Spielbergova E. T. – Mimozemšťana od zbraní, aby křehké dušičky našich dětí byly ušetřeny pohledu na něco tak znepokojivého. Ve světě Stranger Things děti na obou stranách obrazovky vydrží hodně a taky se to od nich čeká.

V americkém kontextu je ve Stranger Things vidět i elegii za odcházejícím světem amerického maloměsta, je asi příznačné, že se děj odehrává zrovna v Indianě, daleko od velkoměstských center. V místě, pro něž je přirozený ospalý a neměnný rytmus, je tam bezpečno (pokud zrovna není potřeba odvracet konec světa), vše je předvídatelné a jakýmsi nudným způsobem vlídné, ten svět má svoje instituce a rituály, rok v něm má svůj rytmus od svátku ke svátku a v mezidobí dokonale udržované manželky z předměstských domků sní o někom trochu víc vzrušujícím, než jsou jejich nudní manželé.

Při vší nostalgii ale městečko Hawkins v seriálu nepředstavuje nějaký ztracený ráj, jakkoli je zobrazováno se zaujetím až nadšeným (zvlášť v nové sérii, která se odehrává v létě a má tomu odpovídající jásavou barevnost). Je to místo, kde naprosto samozřejmě koexistují nevinnost a temnota. Nové obchodní centrum přitahuje mladé jako magnet na svoje atrakce, zároveň likviduje drobné obchodníky a v podzemí skrývá svůj pravý, skoro ďábelský účel. Idylický svět je pravda i kamufláž, v duchu opět velmi osmdesátkové paranoie je pravda nakonec na straně zdánlivých pošuků, ne těch, kdo hlásají oficiální verze. Starosta je, jak jinak, pěkný grázl, spousta lidí si nevidí na špičku nosu, instituce fungují všelijak a ty centrální (vláda) mohou být přímo nepřátelské, v osobním životě se člověk může snadno zklamat, spravedlnost je vždycky jenom částečná, pokud na ni vůbec dojde. V něčem jistě extrémní, v mnoha ohledech ale také velice normální svět. Apel Stranger Things může spočívat také v tom, že do něj autoři seriálu vyslali skupinu hrdinů, kteří až entuziasticky přijímají všechna ta děsivá dobrodružství a stačí jim mít jeden druhého po boku.

 

20. července 2019