KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola

Nedůvěryhodný hrdina aféry Watergate

KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola
Nedůvěryhodný hrdina aféry Watergate

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bob Woodward je legendou světové žurnalistiky. Proslavil se zejména tím, že na začátku sedmdesátých let společně s kolegou Carlem Bernsteinem rozlouskli skandál Watergate, který vedl až k rezignaci prezidenta Richarda Nixona. Od té doby Woodward napsal 20 knih, všechny, až na jednu, o politice. Výňatky z dvacáté, nazvané Peril (Ohrožení), která má vyjít v USA zítra a zabývá se koncem Trumpova prezidentského období, se minulý týden objevily v médiích. A okamžitě způsobily skandál.

Šokující byla hlavně dvě Woodwardova zjištění. První, že Trumpův viceprezident Mike Pence se pokusil zneplatnit volby, a druhé, že předseda sboru náčelníků štábů, tedy nejvýše postavený americký voják – generál Mark Milley – volal svému čínskému protějšku a sdělil mu, že v případě amerického útoku ho předem varuje, což se blíží velezradě. Následující dny však ukázaly, že je to celé trochu jinak. Zároveň se znovu objevily pochybnosti, zda je Woodward opravdu tak hvězdný reportér, jak se o něm tvrdí.

Výsledek amerických prezidentských voleb musí „certifikovat“ Kongres, tedy potvrdit, že proběhly v pořádku. Většinou se jedná o pouhou formalitu. Trump však tlačil na Pence, aby certifikování zabránil. Viceprezident je totiž zároveň předsedou Senátu. Podle Woodwarda Pence volal Danu Quayleovi, viceprezidenovi za George Bushe staršího, aby se s ním poradil, zda je nějaký způsob, jak Trumpovi vyhovět. Ten mu rezolutně sdělil, že ne a ať na to zapomene. To, že Pence vůbec zvažoval zneplatnění legálních voleb, je samozřejmě skandální. Jenže z úryvku je jasné, že hlavním Woodwardovým zdrojem je Quayle, zatímco s Pencem nemluvil. Quayle má dobré důvody pro to, prezentovat se jako zachránce americké demokracie a svou roli patřičně nafouknout. Takže jak to bylo doopravdy, nevíme.

Snaha prezentovat se jako zachránce demokracie nejspíše způsobila problémy i generálu Milleymu. Po nepokojích ve Washingtonu 6. ledna, které skončily vniknutím rozbouřeného davu do Kapitolu, se prý Milley začal obávat Trumpova nevyzpytatelného chování a aby v posledních dnech svého prezidentství neučinil něco drastického. Proto podle Woodwarda svolal tajnou poradu nejvyšších velitelů, kde jim nařídil ignorovat jakékoliv rozkazy, včetně odpálení jaderných zbraní, pokud do nich nebude zapojen, tedy pokud je nepotvrdí. Již zmíněný telefonát Číňanům je měl uklidnit, Milley jim v podstatě sdělil, že se nemusí bát, že on zabrání jaderné válce.

Kromě zjevného problému – slibu varovat Peking před možným útokem – je Milleyho chování problematické, jelikož narušuje striktní podřízenost ozbrojených sil civilním složkám. Milley je sice nejvýše postavený voják, ale musí poslouchat ministra obrany a hlavně prezidenta, který je zároveň vrchním velitelem. Armáda nemůže ignorovat přímý rozkaz prezidenta jen proto, že se jí nelíbí.

Jenže jak ukázaly následné články ve Washington Post a Politico, žádné „tajné“ telefonáty se neodehrály. Milley telefonoval do Pekingu se souhlasem tehdejšího ministra obrany Marka Espera. Ten dostal zprávy od tajných služeb, že Číňané jsou znepokojeni zvýšenou americkou vojenskou aktivitou v Jihočínském moři. Proto nařídil Milleymu zavolat Číňanům a ujistit je, že o nic nejde. K žádnému Milleymu prohlášení, že je bude varovat o útoku předem, podle Washington Post a Politico nedošlo.

Zrady se tedy Milley nedopustil. To však neznamená, že jeho chování není vysoce znepokojivé. Autoři další knihy o posledních měsících Trumpova prezidentství I Alone Can Fix It (Jen já sám to spravím) Carol Leonnigová a Phillip Rucker tvrdí, že Milley byl přesvědčen, že Trump se pokusí o puč, a svým lidem říkal, že armáda tomu musí zabránit. Situace, kdy hlavní voják věří, že prezident podrývá demokracii, a je připraven ignorovat jeho rozkazy či sní o tom, jak zabrání jeho převratu, není pro stabilitu úplně ideální. Zdá se, že Milley se sám ponořil do liberální bubliny a tak jako další spousta veřejných představitelů si užívá uznání za údajnou snahu chránit demokratické zřízení. Přitom jeho zastáncům nedochází, o jak nebezpečný precedent se jedná.

Nicméně je tu stále otázka, jak se informace o Milleyho „zradě“ dostala do Woodwardovy knihy. Částečně na ni odpovídá článek z roku 2013 od Tannera Colbyho pro server Slate. V něm popisuje svou snahu ověřit fakta v jiné Woodwardově knize. V roce 1984 vyšla Woodwardova biografie Johna Belushiho, považovaného za nejlepšího komika své generace, který zemřel v roce 1982 v 33 letech na předávkování drogami. Je to jediná Woodwardová kniha, která se netýká politiky. Colbyho v roce 2004 najala Belushiho vdova Judy, aby jí pomohl napsat novou biografii jejího manžela.

Colby tak zjistil, že Woodward události a vůbec celou povahu Belushiho značně překroutil. Ne že by přímo lhal, základní fakta měl vždy správná, ale závěry, které z nich vyvodil, neodpovídají realitě. Například jeden z nejznámějších Belushiho filmů je komedie z univerzitního prostředí Animal House (česky Zvěřinec). V něm je scéna, kdy Belushi prochází univerzitním bufetem a postupně ho demoluje. Tu se podařilo natočit na první pokus a na jeden záběr. Účastníci natáčení vzpomínali, že se při ní naplno projevila symbióza mezi Belushim a režisérem Johnem Landisem, kdy Belushi jednoduché Landisovy příkazy dokázal přetvořit v geniální komediální kousky. Woodward to však podává naprosto jinak. Podle něj Belushi byl líný a nesoustředěný a Landis ho musel řídit na každém kroku. Z geniální spolupráce mezi dvěma umělci tak Woodward vytvořil střet neschopného herce s režisérem. Podobných příkladů uvádí Colby celou řadu a nakonec se zamýšlí na tím, co by vyšlo najevo, kdyby se někdo obtěžoval ověřit Woodwardovy politické knihy.

To, že hlavní voják spekuluje, jak neposlechnout vládu, a nejuznávanějšímu novináři nelze věřit, neříká o současné Americe nic dobrého.

20. září 2021