Jedinečný, přitom ale úplně normální. Přesně tak, jak si to od začátku přáli taky sami autoři. Nový soubor bytových domů v Řevnicích u Prahy tvoří na pohled relativně obyčejné domy, jako celek ale představují v kontextu celé republiky poměrně unikátní ukázku rezidenční výstavby na malém městě. A to především díky zcela neobvyklé roli investorů.

Chuť

Těmi jsou manželé Petr Kozák a Helena Vaňková, místní podnikatelé, kteří na začátku 90. let založili firmu K&V ELEKTRO zabývající se prodejem elektromateriálu. Díky prosperujícímu obchodu se mohli přihlásit do developerské soutěže na zástavbu pozemku mezi řevnickým náměstím a nádražím, kterou město vyhlásilo před sedmi lety. Zkušenost s podobným projektem neměli, nechtěli ale připustit, aby na důležitém místě Řevnic vzniklo něco, co se negativně podepíše na jejich městě. Pro svůj záměr oslovili nestorku české architektury Alenu Šrámkovou (profil architektky jsme v souvislosti s jejími letošními devadesátinami uveřejnili v Týdeníku Echo č. 46/2019), kterou investorům doporučila jejich známá. A v soutěži vyhráli.

S Alenou Šrámkovou na projektu od začátku pracovali architekti Lukáš Ehl a Tomáš Koumar, kteří jej v době architektčina postupného odchodu z profesního života dokončili. Celý soubor nazvaný Corso Pod Lipami tvoří celkem pět bytových domů: čtyři z nich stojí samostatně, pátý pak přímo navázal na zrekonstruovaný historický dům na náměstí, který byl rovněž součástí projektu. Koncept návrhu architektů byl zcela jasný. Chtěli navázat na dlouhou historii Řevnic jako oblíbené adresy movitých lidí, kteří si zde stavěli reprezentativní vily.

Popularita města je dána především krásnou kopcovitou přírodou a výbornou dopravní provázaností s hlavním městem – vlakem jste v centru Prahy za dvacet minut. Všechny domy mají proto sebevědomý a svébytný výraz, dohromady ale působí jednotným dojmem, což je velmi podstatné. Neexhibují (to ostatně Alena Šrámková vždy důrazně odmítala), ale tvoří jednu rodinu, z níž se každý člen odlišuje především tvarem střechy, vzájemně je pak sceluje barva, materiály, velká okna a celková podoba. Paralela s rodinou není náhodná, domy mají lidská jména, snad aby zdůraznila právě jejich „individualitu“. Cecílie, Otýlie, Rudolf, Sylvie, Otakar. CORSO.

Vzhled

Důležitý aspekt celého projektu představuje urbanistické řešení. Stavby jsou zasazeny do podlouhlého, mírně svažitého pozemku. Nestojí vyrovnané v řadě, každá je trochu jinak natočena ke světovým stranám, což přispívá k propojení s okolní městskou zástavbou v samém centru Řevnic. Při procházení areálem nemáte pocit, že se pohybujete v nějakém unifikovaném sterilním prostředí nového komplexu, kde se pohledy soustřeďují na jedno místo. Na příjemné atmosféře se výrazně podepisuje také pečlivá práce s veřejným prostorem, která hraje zásadní (přestože obvykle přehlíženou) roli. Domy se totiž vinou podél veřejné ulice propojující náměstí s vlakovým nádražím, kudy si každý může zkrátit cestu. Dlážděný chodník lemují nově vysázené stromy, nepravidelně rozmístěné domy vytvářejí různá zákoutí i nové náměstíčko doplněné vodními prvky, do ocelové lávky překonávající výškový rozdíl je dokonce integrována skluzavka pro děti.

Bytové domy vyvolaly na trhu velký zájem. Přestože se soubor dokončoval až letos, je všech čtyřicet čtyři bytů již prodáno. Domy nabízejí byty různého typu a velikosti od třicetimetrových garsonek po mezonety s plochou přes sto metrů čtverečních. Některé z nich mají soukromé terasy zasazené do střechy, jeden z domů disponuje společnou střešní terasou. Život zde podporují také nebytové prostory v přízemí budov, kde vznikla samoobsluha nebo třeba moderní coworkingový prostor lákající aktivní lidi z celého okolí.

Říká se, že výsledek architektonického projektu vždy stojí z velké části na investorech. Primární motivace investorů v případech rezidenčních projektů bývá pochopitelně zcela pragmatická – vydělat. Proto dochází často k nekonečné replikaci ověřených principů, které moc nestojí, ale zájem nových obyvatel stejně vyvolají. Vznikají pak v podstatě taková unifikovaná moderní sídliště. V tomto případě to tak ale evidentně nebylo a na výsledku je to jasně znát. Zároveň je Corso Pod Lipami krásnou ukázkou toho, že architektonická kvalita nestojí pouze na tom, jak domy vypadají, ale také co přinášejí a jaké prostředí vytvářejí. Hlavní cena Grand Prix Obce architektů – Národní ceny za architekturu, kterou projekt letos získal, pak můžeme brát jako oficiální potvrzení.