Reakce na manifest Institutu Václava Klause

O neliberálním liberalismu

Reakce na manifest Institutu Václava Klause
O neliberálním liberalismu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Václav Klaus (prezident) uveřejnil se svými kolegy manifest na Obranu demokracie před liberální demokracii (viz Echo, 21.6.2018), na obhajobu parlamentní demokracie bez přívlastku a bez předběžného určení. Odmítá ideologii „pokrokářského” liberalismu, jenž omezuje svobodu projevu a vyřazuje ze hry volnou konkurenci politických programů i sám výraz liberální „navozující svobodu a toleranci” jímž zastírá dnešní elita svůj skutečný cíl a ambici uzavřít politiku i společnost do jediné podoby.

Tak nějak lze stručně shrnout základní teze prohlášení a zdravý rozum by měl přitakat, že se dnes a denně zneužívá tradičního významu pojmů liberální (svobodomyslný) i tolerance (snášenlivosti), diskriminace (znevýhodňování) a pluralismu (rozmanitosti) proti všem, kteří by snad chtěli hájit to poslední, co ještě zůstalo z normativního charakteru židovsko křesťanské civilizace.
Přestože s tímto popisem rád souhlasím a chápu, že jde o politický pamflet, který má burcovat a mobilizovat do zbraně proti vládnoucí ideologii a nikoli filosoficko historický rozklad, chybí mi pojmenování toho podstatného, čímž míním individualistický liberalismus nejen onen současný hybrid tzv. liberální demokracie. Ale ani s pojmem demokracie to není jednoduché. Ještě v šedesátých letech minulého století ohlašovali význační představitelé politické filosofie (Aaron, Bell, Crick, Lipset) konec ideologie a omezenou lidovládu popisovali jednoznačně v aristotelském významu smíšeného konstitučního a volebního řádu, kdy dočasný obsah politiky (telos) vytváří volná diskuse a konkurence stran i jejich zásadní otevřenost vůči kompromisu, a když liberální řád před více než dvaceti lety zpopularizoval americký politolog Fareed Zakaria článkem ve Foreign Affairs a později ve svém bestseleru Budoucnost svobody, neměl na mysli nic nového. Usiloval jednoduše odlišit poněkud zavádějící kariéru pojmu demokracie, jíž se dodnes zaštiťují téměř všechny státy, jako by pouhá legitimita voleb vytvářela svobodu, jako by neexistoval rozdíl mezi tradiční demokracii a autoritativní lidovládou autokratů: „Od Peru k Palestinské autoritě, od Sierry Leone až po Slovensko vidíme zneklidňující mezinárodní fenomén neliberální demokracie.” Shrnuji: svobodnou relativně demokratickou společnost Západu vytvořila tradice anglického parlamentalismu a liberalismu, který nedůvěřoval masové demokracii a dělbou moci, systémem brzd a rovnováh, nevolených institucí, především nezávislé justice precedentního práva, antimonopolního úřadu, centrální banky, odluky církve a státu i formulací občanských práv vznikala během staletí „konstituce svobody”. Ta předcházela rozšíření volebního práva na masovou demokracii, jak ji známe dnes a nepochybně v tomto dlouhém vývoji sehrál liberalismus osvícenství důležitou roli. Ještě ke konci 19. století vládla v Británii oligarchie a všeobecných voleb se účastnil nepatrný počet občanů (výlučně vlastníků půdy), nikdo ale nepochyboval, že žije v nejsvobodnější zemi na světě. Zakaria s velkým optimismem ve své knize líčí, jak stoupající životní úroveň, vznik střední třídy ve třetím světě a globalizace skutečnou demokracii a lidská práva rozšíří do celého světa. Ve svém ekonomismu podcenil civilizační rozdíly, jež by mohly západnímu pojetí svobody překážet. Jako Aron a ostatní považoval demokracii za neideologickou, bezobsažnou a univerzální, za pouhý mechanismus omezené moci. Ve skutečnosti se za ní ať už v řecké polis nebo v dávné liberální Anglii skrývala kultura a soudržnost vyhraněného společenství, kult národních dějin, společného území, jazyka a zvyklostí – jen to, co je lidem svaté, vzbuzuje trpělivou loajalitu svobodných občanů vůči odpornému nátlaku každé byť většinové vlády.

Zakaria si nevšiml revoluční změny obsahu v pojetí demokracie po revoltě západní studentské mládeže osmašedesátého roku. Ta smetla poslední chabá instituční omezení oslabené křesťanské morálky, jako byla slušnost a etiketa veřejného projevu, cenzura pornografie, omezení prostituce a zákaz násilí v televizi, důraz na patriotismus (večerní vysílání zakončené hymnou) nebo stále ještě přežívající nesouhlas s volnou láskou a manželstvím na psí knížku. Generace vzbouřenců také reagovala na vyprázdněnost západního života blahobytné společnosti a hledala existenciální odpověď. Dodnes je slyším, jak říkali, – naši otcové a praotcové přece způsobili děsivou světovou třicetiletou válku (1914-45) a když svůj rasistický kolonialismus a kořistnický merkantilismus prohráli, tak mají tu drzost a poučují nás, že musíme zachránit demokracii a svobodu i za cenu nukleární války. Vyhrožují Sovětskému svazu, tomu jedinému humánnímu experimentu za lepší svět. Měla trochu smůlu ta rebelující generace inspirovaná marxismem, obraz světa sovětů se během let notně pokazil a jak se osmašedesátníci stávali součástí vládnoucí elity, myšlenka třídního zápasu s nenáviděným kapitalismem v blahobytné společnosti nepadala na úrodnou půdu. Ještě že stará revoluční láska nikdy nerezaví a touha po ideologii a dokonalém světě nestárne. A tak se zrodila nová budovatelská demokracie s vidinou nikoli materiálně ale morálně beztřídní společnosti, bez rasových a sexuálních (dženderových) přehrad, bez patriarchálních, eurocentrických a křesťanských předsudků (dnes nazývaných fobiemi) na cestě za novou internacionálou lidstva volnosti, rovnosti a bratrství. Objevili totiž, že lze ono nezřetelné jádro legitimity a loajality obsažené v demokracii vyměnit za revoluční obsah. Stačí morální odsudek a pohoršení nad netolerancí, neboť absolutizace svobody bez snášenlivosti existovat nemůže. A opět měli smůlu, když učinili toleranci nejvyšší zásadou, neboť všechny názory, postoje a rozdíly nivelizuje, odhlíží totiž od nazíraného předmětu, proč vlastně, z jakého důvodu, v jakém rozsahu a s jakými následky máme něco tolerovat. Absolutní pojem nezná hranici a lze jej libovolně posouvat. Změnil se v obecný politický příkaz a moralistická cenzura ovládla veřejný prostor (Ryszard Legutko,Triumf průměrného člověka). Pokud ale výtka netolerance oponenta neumlčí, používají liberálové silnější nařčení také absolutizovaného zla fašismu nebo hitlerismu. Nedávno měli američtí televizní diváci příležitost slyšet, že jsou  voliči Donalda Trumpa nacisté, všichni (Donny Deutsch). Pokud by to měla brát polovina národa za víc než za nadávku, muselo by se schylovat k občanské válce. Napětí ale nepochybně stoupá. Nedávno v Británii oba dva hlavní vůči sobě antagonistické deníky centristické levice a pravice The Guardian a The Telegraph zrušily svým čtenářům možnost publikovat pod články své glosy, ačkoli podléhaly cenzuře etikety. Liberální demokracie vyvolává masovou zuřivost a národní protestní strany. 

Je zvláštní, jak dlouho trvalo, než se naplno projevil katastrofální vliv individualistického a rovnostářského liberalismu. Ten kdysi vyřadil z politického vlivu církev a přispěl k sekularizaci státu i politiky. Hlásal nadřazenost jedince nad společností, individuální svobodu nad skupinovou loajalitou, rozumu nad vírou a předsudky. Zápasil o rovnost občanů před zákonem. Státu místo normativního poručnictví, či obrany tradice, přisoudil neutralitu a jedinou úlohu – chránit soukromý majetek, občanská práva i svobody. Proč však vedlo neustálé rozšiřování „konstituce svobody” a demokracie k dnešní krizi? Protože mělo od počátku konečný cíl v demokratické rovnosti abstraktních práv. Antropologický individualismus a voluntaristická koncepce volby popírá přirozenost a rozbila soudržnost společnosti, jako by neexistovaly dané normy. Většina dnes regulérně volí nové strany o nejasném programu, jemuž tak jako tak nikdo nemůže rozumět, a proto nemohou být považovány za legitimní. Bylo by zapotřebí vrátit se k předliberálním politickým ctnostem, privilegiím a nezávislým institucím zabraňujícím tyranii.

Sekulární, abstraktní, rovnostářská a univerzalistická ideologie liberalismu usilovala nejen o odluku církve a státu, nýbrž o totální desakralizaci světa, o vysvobození člověka z předsudků tradice, vlivu obce, rodiny a normativní většiny. Dokud byl liberalismus spojencem nacionalismu, (národ je společenství i tradice), jeho podstata byla poněkud potlačena. Po poválečném tažení západní inteligence proti národnímu státu a po krachu kolektivistického komunismu se spojil s opuštěnou levicí a zrodil se liberalismus, který nám připadá levicový. Ve skutečnosti jen vyjevil naplno svou původní nekompromisní víru v pokrokový, internacionální ideál jednotného lidstva a univerzálního jedince, jenž si vytváří vlastní identitu, má absolutní práva bez závazků. Homo sapiens jako Homo deus.

Žádný člověk ale není ostrov a liberální abstrakce popírá duchovní dimenzi života, úctu k autoritě jako formu zbožnosti. Skutečný život se odehrává v dějinném čase a na nějakém místě, v předivu ověřených předsudků a často nepochopitelných závislostí, vztahů a závazků vyznává věrnost svému údělu. A ani nerovnost, privilegia a moc nelze zlikvidovat bez katastrofálních důsledků. Má-li společnost prosperovat musí udržet odlišný vztah k odlišnostem a posilovat přirozenou autoritu. I demokracie potřebuje svou nedědičnou aristokracii. Politikou rovnostářství (antidiskriminace) rozkládají liberálové společnost a vyvyšováním bizarních menšin ničí smír. Cenzurou a moralistickou nadřazenosti své ideologie a moci vyvolali temné síly zmatené atomizované společnosti. Anarchie končí diktaturou.

10. července 2018