KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Jan Hamáček se rozloučil

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Jan Hamáček se rozloučil

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Česká sociální demokracie čeká na nového předsedu, její dosavadní předseda Jan Hamáček v pondělí odstoupil z funkce, po katastrofálním volebním výsledku strany to bylo jediné možné rozhodnutí. Jistě nebylo jeho ambicí stát se tím stranickým vůdcem, který přivede ČSSD do mimoparlamentních sfér. Leč stalo se. A možná to bylo nevyhnutelné, nebo se ČSSD alespoň dostala do gravitačního pole černé díry – či jak to říct. Z důvodů vnějších i vnitřních a také jistě přičiněním svého vedení.

Česká sociální demokracie není zdaleka jediná tradiční evropská levicová strana, která v současné době prochází krizí identity, v níž se střetávají stoupenci tradiční levice a té soudobé, která na úkor dřívějšího dělnického elektorátu spíš prosazuje zájmy městských elit (velmi zjednodušeně řečeno). V českém provedení ten spor a vnitřní rozpolcenost partaje nabývaly rozměrů někdy až groteskních, jako kdyby ČSSD byla vždycky jen krůček od rozpadu, zmítaná vnitřními tenzemi, o něž se přičinil také bývalý úspěšný stranický předseda, prezident Miloš Zeman. Jan Hamáček míval v době před nástupem do čela pověst jednoho z členů stranického vedení, s nimiž se „dá mluvit“. Na záchranu strany ale tato charakteristika nestačila.

Samozřejmě se na pádu ČSSD podepsalo rozhodnutí vstoupit do vládní koalice s ANO. Nedá se tvrdit s jistotou, že mimo vládu by sociální demokracie přežila líp. Její partnerství s Babišovým hnutím ale bylo variantou koalice králíka s hroznýšem, který toho nešťastného hlodavce kupodivu pohltil (komunisté, kteří se s ANO také dohodli na nějaké formě partnerství, dopadli stejně – zrovna nad tímhle ale není důvod prolévat slzy). Hamáček ten proces válcování a odsávání voličů nedokázal nějak zpomalit, nebo dokonce zvrátit, přesvědčit část veřejnosti, že jeho strana je něčím víc než přívažkem vlády.

V jakousi příležitost se tehdejší vicepremiér a ministr vnitra pokusil proměnit nástup pandemie, kdy se Jan Hamáček stylizoval do muže v čele odporu a boje proti nákaze. Nepůsobil ale v té roli přesvědčivě (vzpomeňme na pověstný červený svetřík). Ponížené vítání roušek z Číny na letišti vypadalo až ochotnicky, Hamáčkova odvolaná výprava do Moskvy pro vakcínu Sputnik, která podle něj měla být kamufláží přicházejícího úderu proti ruským agentům, mírně řečeno, nezanechala ten nejpříznivější dojem. Především ale Hamáček doplatil na nekonzistenci a taky neúspěch vládního postupu proti pandemii, který kombinoval přísné restrikce a nepřiměřeně velký počet obětí. Sociální demokracie před jeho nástupem trpěla ztrátou identity, která se ale pod Hamáčkovým vedením ještě prohloubila. Nevyvedl stranu z krize, která pokračuje a může se pro sociální demokracii stát skutečně osudovou.

Stoupenci spíš pravicové politiky nemají důvod to vítat. Tradičně chápaná sociální demokracie byla či mohla být potřebnou stranou, zastupující zájmy lidí, kteří svoje zastoupení potřebují. A je dobře, když je někdo dokáže rozumným způsobem a efektivně hájit. Teď si ti lidé hledají a budou hledat svoje zastoupení jinde, nedá se čekat, že to jim i české společnosti jako celku přinese něco dobrého.

27. října 2021