KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Klečet, nebo bučet?

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Klečet, nebo bučet?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Čas pandemie snad už zvolna končí, občas se to projevuje nečekanými způsoby. Až donedávna se fotbalová utkání hrála bez publika. Teď se diváci do ochozů v různých zemích v různé míře vrátili a projevují se. Někdy překvapivým způsobem. Před mistrovstvím Evropy, které začíná koncem tohoto týdne, sehrála anglická reprezentace dvě přátelská utkání proti Rakousku a proti Rumunsku. Před zápasy, jak je v Británii zvykem, domácí i hosté poklekli (výjimkou byli dva rumunští hráči včetně slávisty Nicolaeho Stancia).

Reakce diváků na to ale byla dost nejednoznačná, nemalá část publika na to reagovala hlasitým bučením (jiní diváci naopak aplaudovali). Anglická média to zaznamenala se značným rozčarováním, převládající emoci lapidárně shrnul někdejší známý fotbalista a dnešní televizní komentátor Gary Lineker: Pokud bučíte na anglické hráče, když si klekají, jste součástí důvodu, proč si klekají. Fotbalisté před zápasem poklekávají na protest proti rasismu a lidé, kteří vůči tomu vyjadřují nevoli, tak činí, protože jsou sami rasisté.

Nemyslím si, že je to tak jednoduché. Jistě je možné, že část těch bučících lidí tak činila z rasistických pohnutek, na fotbale se občas děje ledacos. Představa, že každá kritika, každé vymezení se vůči antirasismu v podobě, jaká je dnes prosazovaná, je pouze a výhradně projevem rasistického smýšlení (a tudíž také důkazem toho, že je v prosazování soudobého antirasistického konceptu nutné nepolevovat), je ale až alibistická, dokládá nepřítomnost sebereflexe.

Rasismu jistě je problém ve společnosti obecně i ve fotbale. Je ale docela těžké říct, co přesně dnes poklekávání před utkáním znamená. Dalo by se označit za americký import vzniklo v reakci na zabití George Floyda v Minneapolisu a společenské hnutí, jež reagovalo na americké poměry. To hnutí mělo ve Státech zpočátku drtivě většinovou společenskou podporu, která se ale během toho víc než roku od Floydovy smrti výrazně zmenšila. K čemu se fotbalisté tím pokleknutím dnes hlásí? K ideálu společnosti, v níž spolu dokážou žít lidé různých ras a národností? K heslu Black Lives Matter, jež původně vyjadřovalo prostou skutečnost, že na životech černých lidí záleží (stejně jako na životech těch ostatních)? Nebo má symbolizovat podporu konkrétní organizace, která to heslo má v názvu a jejíž některé politické představy jsou, mírně řečeno, podivné a praxe, opět mírně řečeno, sporná? Znamená ten poklekávací rituál, že ve světě vrcholného britského fotbalu je běžné spektrum demokratických názorů zúžené, že je třeba vyjádřit pokleknutím podporu třeba „čistce“ mezi sochami v ulicích britských měst?

Ty bučící hlasy na britských stadionech mohou být ilustrací toho, že současný institucionální antirasismus nefunguje, nebo je dokonce kontraproduktivní. Lidé v ochozech tak nemuseli vyjadřovat nechuť k tomu, že na hřišti jsou lidé různých ras a jsou odhodláni spolu vycházet, ale proti politice, která tenhle ideál v krajních případech až ohrožuje, nahrazuje permanentní a často také performativní rozcitlivělostí, připravenou k pobouření a domáhání se trestu ve světě britského fotbalu to ilustrují skutečně absurdní postihy za domněle rasistické chování hráčů Bernarda Silvy nebo Edinsona Cavaniho. Problém toho poklekávání na britských stadionech může být také v tom, že trvá už tak dlouho, a paradoxně je proto čím dál těžší si říct, že už to možná stačilo.

 

8. června 2021