Douška k rozhovoru s Tuviou Tenenbomem

Edward I., Mosley a Corbyn

Douška k rozhovoru s Tuviou Tenenbomem
Edward I., Mosley a Corbyn

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od zvolení Jeremyho Corbyna lídrem labouristů v roce 2015 britská veřejnost řeší problematiku antisemitismu ve straně. Židovští členové partaje si stěžují na šikanu, do novin proniká stále víc ukázek levicového rasismu. Z antisemitismu je podezřelý sám Corbyn. V průzkumu z loňského září 40 % britských Židů prohlásilo, že by zvažovalo odchod ze země, pokud by se stal premiérem. V říjnu zase vyšel průzkum, podle kterého 93 % Židů bude hlasovat proti Labouristické straně, přestože v mnoha ohledech patří spíš mezi levicové voliče. Z drtivé většiny hlasovali pro setrvání v EU, jsou vzdělaní, z velkých měst. Polovládní Komise pro rovnost a lidská práva ohlásila začátek vyšetřování, zda je strana „institucionálně rasistická“.

Podle spisovatele a novináře Tuvii Tenenboma však problémem není Corbyn. Ten je pouze příznakem hluboce zakořeněného britského antisemitismu. Nechce se tomu věřit, neboť Británie, na rozdíl například od Francie, Španělska nebo Německa, nemá dlouhou historii nenávisti k Židům. Zatímco koncem 19. století, kdy ve Francii zuřila antisemitská Dreyfussova aféra (18941908), Británie měla svého prvního premiéra židovského původu Benjamina Disraeliho (premiérem 1868 a 18741880). Británie byla jednou z cílových zemí Židů utíkajících před pronásledováním z carského Ruska a slavně přijala „Wintonovy děti“ prchající před nacismem z pomnichovského Československa. Minimálně tři pováleční premiéři se dají považovat za velké filosemity. Winston Churchill, Harold Wilson i Margaret Thatcherová byli Židům velmi nakloněni. I v porovnání s další západoevropskou zemí, kde se často zmiňuje problém antisemitismu, s Francií, vychází celkem dobře. Z Francie podle čísel izraelského statistického úřadu v letech 2015 až 2017 emigrovalo do Izraele přes 13 tisíc Židů, z Británie jen 1647.

Jsou tu však mnohá ale. Židé jsou do Británie relativně noví příchozí. V roce 1290 král Edward I. vyloučil všechny Židy z Anglie. Návrat jim povolili teprve Oliver Cromwell v roce 1655. To je jeden z důvodů, proč je komunita britských Židů tak malá, přestože ji nepostihl holocaust. V Británii jich žije okolo 300 tisíc.

Ani v novodobých dějinách britský antisemitismus nebyl hluboko pod povrchem. Disraeli by se nejspíš nikdy nestal premiérem, kdyby jeho otec včas nekonvertoval k protestantismu. Antisemitská konspirační teorie popsaná v takzvaných Protokolech sionských mudrců byla v Británii široce akceptována. Noviny Morning Post v roce 1920 vydávaly překlad Protokolů na pokračování. Slavné The Times vydaly úvodník, ve kterém byli Židé obviněni z rozpoutání první světové války i bolševické revoluce a byli označeni za největší nebezpečí pro britské impérium. Lord Rothermere, majitel Daily Mirror, jednoho z nejčtenějších deníků té doby, byl otevřeným sympatizantem Hitlera a podporoval Oswalda Mosleyho a jeho Britskou unii fašistů. Británie sice přijala nějakých 70 tisíc Židů utíkajících z kontinentální Evropy před nacismem, ale podle historičky Louise Londonové britská imigrační politika byla navržena tak, aby co největší počet Židů odmítla. Do Británie se proto možná nedostal až desetinásobek Židů, kteří byli přijati.

Tenenbom zmiňuje svoji teorii, že chování k Židům se změnilo po válce ze studu za podíl na holocaustu. Jak se ale tato genocida v čase vzdaluje, tak se antisemitismus vrací, často maskovaný jako podpora Palestincům, v soukromí však maska spadne. Je celkem běžné, že na akademické levici a na názorových stránkách The Guardianu se o Izraeli mluví jako o apartheidním státu. Ať si o politice Izraele myslíme cokoli, k apartheidu má světelné roky daleko. Také počet antisemitských incidentů od roku 2015 stoupá. Podle organizace CST dosáhly historického maxima od roku 1994, kdy je začala sledovat. Tenenbom ve své knize popisuje strasti židovské komunity v Gatesheadu, jedné z největších v Británii, která už pomalu žhářské útoky na svůj majetek ani nehlásí.

Je otázka, zda je Británie jedna z nejantisemitičtějších zemí, jak tvrdí Tenenbom. Nepochybně však problém s antisemitismem má. A to velký.

28. listopadu 2019