Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih

Vysoce etický antisemitismus

Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih
Vysoce etický antisemitismus

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V roce 2002 byl v Pákistánu unesen zpravodaj Wall Street Journal Daniel Pearl. Ve videu, které s ním únosci natočili, Pearl na pokyn únosců vypovídá, že je Žid, že jeho matka je ze sionistické rodiny, že navštěvoval Izrael. K jeho vraždě se přiznal Chálid Šajch Muhammad, jeden z předních bojovníků al-Káidy a stratég útoků z 11. září, který padl do rukou Američanů. „Svou požehnanou pravou rukou jsem uřízl hlavu amerického Žida Daniela Pearla ve městě Karáčí v Pákistánu. Pokud by to někdo chtěl potvrdit, na internetu jsou mé fotografie, jak držím jeho hlavu,“ vypověděl hrdě před americkým tribunálem. To je ne sice nevyhnutelná, ale extrémní možnost, s níž musí počítat každý Žid, který padne do rukou islamistů. Že islamisté neposkytují rozhovory izraelským médiím, to je minimum.

Tálibánci se pak vyznačují vůbec malou tolerancí k příslušníkům cizích ras a národů. Letos v červenci zabili indického fotografa agentury Reuters Danishe Siddiquiho a zhanobili jeho tělo, zjevně proto, že byl Ind (netušili ovšem, že muslim). Když tedy minulý týden izraelský televizní reportér Roi Kais zveřejnil z Kábulu interview s mluvčím Tálibánu, bylo zcela pochopitelné, že mu neřekl, že je Izraelec. Pochopitelné úplně každému kromě osoby jménem Elizabeth Tsurkovová. Je to ten typ Izraelky, která píše „Izrael-Palestina“, nenávidí Netanjahua, s nevolí sleduje, jak Izrael navazuje diplomatické vztahy s různými arabskými zeměmi. Své texty publikuje v mainstreamových amerických publikacích jako New York Times a dostává granty od institucí jako Nadace Konrada Adenauera nebo Atlantic Council. A 18. srpna napsala o Kaisovi na Twitteru:

„Pochopitelně to způsobilo v muslimském světě pozdvižení. Tento novinář trvá na tom, že je na svou neetickou práci hrdý. V izraelských médiích k tomu dochází až příliš často. Někdy (ne v tomto případě) to může ohrozit životy lidí, když se jejich obličeje objeví v izraelské televizi. Lidé poskytující rozhovor mají právo být informováni a odmítnout spolupracovat, pokud mají strach anebo jiné politické preference.“ Je to ten druh zvrácenosti, jaké je schopen jen vzdělaný člověk s vysoce vyvinutými etickými principy. Ve skutečnosti žádný takový princip neexistuje. Neslyšela nikdy o slavných reportážích, v nichž se novinář vydával za někoho jiného? A Kais nedělal výzkumný rozhovor s nějakým prostým aktivistou, mluvil s oficiálním mluvčím Tálibánu. Není standardní novinářská práce dostat informace z představitele nové vládnoucí politické síly Afghánistánu?

Mluvčí Tálibánu teď třeba bude mít potíže – ale antisemitismus je jeho problém, ne náš. V časopise Quillette vyšel článek tří amerických matematiků – imigrantů – varujících před klesající úrovní americké špičkové matematiky v kontrastu s Čínou. Lamentace nad stavem přírodních a technických věd v západních zemích jsou bezmála zavedeným žánrem. Je celkem známé, že úroveň výuky matematiky na amerických základních a středních školách je nevalná a že USA dosahují své technologické převahy lákáním úspěšných vědců z celého světa na své univerzity. I to, že čínské univerzity kráčí mílovými kroky kupředu.

Na tomto článku je pozoruhodné, že autoři identifikují jako novou důležitou příčinu amerického zaostávání ideologii. Konkrétně ideologii vyrovnávání rasových nerovností, „equity“, na úkor znalostí a schopností. Na nižších školách to znamená omezený přístup k vyšší matematice pro všechny, na univerzitách důraz na antirasismus vede k faktické diskriminaci Asiatů. Tradiční metoda importu přestává fungovat – čínské univerzity konkurují americkým i v přetahování talentů. „Čína se poučila ze své kulturní revoluce, jež vedla bezmála k vymýcení vědy a meritokratického vzdělání ve jménu ideologické indoktrinace,“ konstatují autoři.

Je známo, jak vypuštění sovětského Sputniku v roce 1957 vyburcovalo Ameriku k velkému šturmování v kosmickém výzkumu a přírodních vědách. I dnes má Amerika definovaného soupeře, jehož vědecký pokrok zneklidněně sleduje. Jenže lze těžko čekat nový „Sputnik moment“, když noví ideologové jsou teprve na začátku svého mocenského rozmachu.